Turecké dělostřelectvo, tanky i bojové letouny pokračují v severozápadním výběžku Sýrie v útocích na pozice Lidových ochranných sborů (YPG), což jsou ozbrojené složky syrských Kurdů. Televize al-Džazíra hlásila boje o jednotlivé vesnice a z Turecka opět zaznělo, že cílem operace nazvané „Olivová ratolest“ je vytlačit YPG – považované v Ankaře za teroristickou organizaci propojenou s tureckou Stranou kurdských pracujících (PKK) – 30 kilometrů od hranice. „Nemáme žádný zájem zabírat území jiných států,“ prohlásil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. „Operace v Afrínu skončí, jakmile budou splněny její cíle.“ V sobotu však Erdogan před svými spolustraníky z vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) prohlásil, že po Afrínu Turci půjdou na východ „krok po kroku až k irácké hranici, aby oblast vyčistili od teroristické špíny snažící se obklíčit Turecko“.
S Turky přitom spolupracuje další aktér války v rozvrácené arabské zemi, tzv. Svobodná syrská armáda (FSA). Jak YPG, tak FSA přitom Západ dlouhodobě označoval za umírněnou syrskou opozici a kalkuloval s nimi v úvahách o svržení syrského prezidenta Baššára Asada. Tento nenaplněný cíl konfliktu už je ale podle všeho minulostí, stejně jako tažení proti jiné složce syrské opozice, sunnitským džihádistům bojujícím pod vlajkou Islámského státu (IS).
Spojenci bojují mezi sebou
Z veřejných prohlášení celé řady světových politiků se v posledních letech mohlo zdát, že hlavními problémy Blízkého východu jsou sunnitští teroristé, Asadův režim v Sýrii a šíitská teokracie v Íránu. Po pádu Islámského státu se ale potvrzuje, že situace regionu je mnohem komplikovanější – v severním Iráku se na podzim rozhořely spory mezi centrální bagdádskou vládou a odstředivými Kurdy, na severu Sýrie dnes proti sobě stojí Turecko, tedy členská země Severoatlantické aliance, a sekulární kurdské milice YPG podporované Spojenými státy. Příznačné je, že všechny vyjmenované vzájemně válčící složky se v očích Západu donedávna těšily statusu sil bojujících proti teroru a dostávalo se jim za to peněz, výcviku i zbraní.
Ankara opakuje, že jí nejde o tažení proti Kurdům jako takovým, ale proti „teroristům, kteří ohrožují nejen Turecko, ale i Sýrii“. |
Afrín je Kurdy ovládaná enkláva oddělená od dalších oblastí držených YPG. Všechna tato území se ale táhnou podél turecké hranice a Washington navíc na sklonku roku přes ostré výhrady Turků i Sýrie vyhlásil plán použít YPG jako součást nově budovaných pohraničních sil.
Ankara opakuje, že jí nejde o tažení proti Kurdům jako takovým, ale proti „teroristům, kteří ohrožují nejen Turecko, ale i Sýrii“. Izraelský vojenský analytik Cvi Barel přiblížil situaci západnímu schematickému vidění těmito slovy: „Turecko vnímá vyhlídky na přítomnost syrských Kurdů na své hranici podobně, jako se Izrael dívá na možnost íránských sil působících v Sýrii na své hranici.“ Možná překvapivě lze hlasy uznávající logiku tureckého postupu zaslechnout i od samotných Američanů. „Turecko je jedinou zemí NATO, která čelí uvnitř svých hranic povstaleckým aktivitám, jeho bezpečnostní obavy jsou legitimní,“ prohlásil v neděli před novináři americký ministr obrany James Mattis.
Mezi analytiky však přesto převažují názory, podle nichž mezi Tureckem a USA hrozí vážná spojenecká roztržka. Výše citovaný Cvi Barel ostatně nadepsal svůj článek v deníku Haarec titulkem Příští turecko-kurdská válka se povede ve Washingtonu. Simon Waldman zabývající se Tureckem na londýnské King’s College dokonce spekuluje, že na severu Sýrie se schyluje k „první Trumpově válce“.
Rusko to sleduje zpovzdálí
Turci nejenže neuposlechli výzvy Spojených států, aby se v syrském Afrínu zdrželi vojenských aktivit, ale podle řady indicií tuto operaci koordinovali s Ruskem. O víkendu přicházely zprávy, že Moskva dala Ankaře v tichosti zelenou a stáhla své letouny z oblasti, kde by mohlo dojít k rusko-turecké kolizi. Podle istanbulského deníku Hürriyet se už minulý čtvrtek, v předvečer turecké ofenzivy, v Moskvě sešel náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov se svým tureckým protějškem Hulusim Akarem a šéfem turecké tajné služby MIT Hakanem Fidanem.
Turci nejenže neuposlechli výzvy Spojených států, aby se v syrském Afrínu zdrželi vojenských aktivit, ale podle řady indicií tuto operaci koordinovali s Ruskem. O víkendu přicházely zprávy, že Moskva dala Ankaře v tichosti zelenou a stáhla své letouny z oblasti, kde by mohlo dojít k rusko-turecké kolizi. |
I Kreml má totiž na severozápadě své zájmy a v posledních dnech a týdnech za ně razantně bojuje – podle lidskoprávních organizací tak činí i velmi bezohledně, neboť o život přicházejí také desítky civilistů. V provincii Idlib syrská armáda podporovaná ruským letectvem a šíitskými oddíly zorganizovanými Íránem a libanonským hnutím Hizballáh útočí na tamní rebely. Zatímco Islámský stát se ve východní polovině Sýrie rozpadl na několik nesouvislých enkláv, nejdůležitější baštou džihádistů všech možných skupin se v Sýrii stal právě Idlib, kam jim v uplynulém roce umožňovali volný průchod jak Syřané při osvobození Aleppa od povstalců, tak Američané při dobytí bašty IS Rakky.
O tom, že v Sýrii jde velkým hráčům o Syřany až na posledním místě, mohou svědčit i pondělní slova ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, podle nějž Turky pobouřily jednostranné kroky Američanů, včetně vytváření třicetitisícových pohraničních sil z kurdské YPG. „Buďto je to nepochopení celé situace, anebo záměrná provokace,“ vzkázal Lavrov do Washingtonu.
