Zpřísnění trestů pro chybující soudce zůstalo jen na papíře

Když letos v březnu kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) ponechal zmatkující soudkyni Helenu Královou v taláru, ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) byl verdiktem zaskočen. „Máme zřejmě dosti rozdílné představy o nárocích pro funkci soudce,“ řekl na adresu kárného senátu v čele se soudcem Karlem Šimkou. Potíž byla v tom, že Pelikán v kárné žalobě vytýkal nerespektování závazných pokynů nadřízených soudů, ale jeho podřízení dokázali při jednání doložit jen chyby v kauze zneužití vojenské rozvědky.

Za to, že výpověď expremiéra Petra Nečase (ODS) hodnotila „v extrémním rozporu s rozumným myšlením“, kárný senát Králové snížil plat o 15 procent na jeden rok (může přijít přibližně o 200 tisíc korun – pozn. red.). O měsíc později stála 66letá Králová před kárným senátem znovu. Tentokrát na ni žalobu podal šéf pražské justice Libor Vávra za chaotické vystupování v kauze takzvaných trafik pro exposlance ODS. Při jednání označila odposlechy za nezákonné, později to ústy tiskové mluvčí dementovala a na dalším jednání opět uvedla, že policejní „uši“ nelze použít.

Tentokrát od kárného senátu odešla se zprošťujícím verdiktem, prý šlo jen o špatnou komunikaci uvnitř soudu. Helena Králová tedy znovu rozhoduje na Obvodním soudu pro Prahu 1 o tom, kdo půjde do vězení a kdo ne, přestože dle vedení nadřízeného Městského soudu v Praze už na svou práci nestačí. „Lepší už to nebude. Sice nebyla odvolána, ale nevěřím, že je vítěz. Jenom odvrátila jednu katastrofu,“ řekl LN Libor Vávra.

Příliš benevolentní

Právě mediálně sledovaná kauza Králová názorně ukázala výhody i nevýhody systému kárného řízení se soudci, které v současné podobě funguje od roku 2008. Zhodnotit deset let jeho fungování se pokusila konference v plenárním sále NSS, kam v prvním květnovém týdnu dorazili takřka všichni, kdo mají k tématu kárných řízení co říci – lidé z vedení soudů, členové kárných senátů či zástupci ministerstva spravedlnosti. Hlavním cílem reformy v roce 2008 bylo zpřísnění kárného řízení. To se ale povedlo jen na papíře – zvýšily se sankce a prodloužily lhůty pro podání kárné žaloby.

K reálnému zpřísnění ale nedošlo, tvrdí na základě studia dat docent David Kosař z brněnské právnické fakulty. „Poklesl počet kárných návrhů, počet uložených kárných opatření i počet soudců donucených k odložení taláru,“ píše v loni vydané knize o kárné odpovědnosti českých soudců. Podobně odpovídala i řada zástupců justice v dotazníkovém šetření ke kárným řízením, jež uskutečnili pracovníci NSS. Opakovaně padl názor, že žádný či mírný trest pro neschopného soudce je demotivační pro ostatní soudce.

Předsedkyně táborského okresního soudu Martina Flanderová pak uvedla, že kárné senáty jsou příliš benevolentní, což podvazuje očistnou funkci kárného řízení: „Pokud bychom příliš zvažovali dopady na kárně žalované a budeme na ně mírní, pak jsou tam jejich kolegové, kteří na jejich špatnou práci doplácí, a je také plno pracovitých a schopných asistentů, kteří svoji činnost vykonávají za mrzký peníz.“ Na to zareagoval předseda jednoho ze „soudcovských“ kárných senátů Jakub Camrda, podle něhož je jednoznačných případů relativně málo.

Názor expertů

Domnělou mírnost kárných senátů pak Camrda považuje za mýtus: „Dva lidé, kteří jednoznačně neměli v justici co dělat, byli bez rozpaků odvolaní z funkce soudce.“ Pozastavil se také nad tím, že nejčastějším důvodem kárné žaloby jsou průtahy v řízení, obvykle proti starším soudcům, kteří desítky let dělají stejnou práci a jsou vyhořelí, často i nemocní. „Stojí to za to, hnát tyto zasloužilé služebníky justice před kárný soud? Ve Francii dostává soudce na sklonku své kariéry státní vyznamenání, u nás kárný flastr.“

Dle expertů z praxe je obecně diskutabilní, zda má kárné řízení primárně sloužit k odstranění „slabých kusů“ z justice, nebo spíše jako „očistec“, po jehož absolvování se soudce napraví. Dle soudce Karla Šimky je kárný senát často „hasičem“, který musí řešit letité a často systémové problémy – například v kauze Heleny Králové upozornil, že jí byla přidělena a ponechána specializace na závažnou hospodářskou kriminalitu, byť tuto složitou agendu již zjevně nezvládala.

Libor Vávra pak nepovažuje za vhodné, aby bylo kárným řízením možné se snadno a rychle zbavit špatného soudce. „Osobně se mi to od roku 1999, co jsem soudním funkcionářem, podařilo u dost lidí. A vždy to bylo jinak než kárným řízením,“ řekl LN. Obvykle soudce dobrovolně odešel kvůli tlaku vedení a ostatních soudců, kteří mu dávali najevo, že na práci již nestačí. Podobně to ostatně funguje i dnes – odvoláno z funkce bylo jen šest soudců, ale dalších 30 jich funkci raději složilo, než aby riskovali ostudu.

Odlišné výklady

Vávra považuje za důvody mírnosti kárných senátů především dvě skutečnosti. Za prvé, jednoinstanční řízení – kvůli absenci opravného prostředku se kárné senáty přirozeně obávají ukládat příliš přísné tresty. Za druhé, přítomnost „laického“ prvku v kárných senátech – soudce totiž nesoudí jen jejich kolegové, ale polovinu senátu tvoří zástupci státního zastupitelství, advokacie a akademie. „Justice je sama na sebe vnitřně přísnější,“ míní Vávra. Zatímco přítomnost zástupců jiných právnických profesí v kárných senátech experti nezpochybňovali, jednoinstančnost řízení se jeví jako zásadní problém.

Ústavní soud ji sice v roce 2010 posvětil, ale z praxe padají velmi dobré důvody pro zavedení odvolací instance. „Každý soustružník má ve sporu o výpověď z práce více práv než soudce nebo státní zástupce,“ řekl místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala. Obzvláště citlivé je to v situaci, kdy je rozhodnuto o odvolání z taláru. Padly i návrhy, že by se přezkum mohl omezit jen na tyto případy.

Problém vzniká i v tom, že kárných senátů je šest (tři pro soudce, jeden pro žalobce, dva pro exekutory) a jejich složení se každých pět let kompletně mění. To vyvolává mnohé odlišnosti ve výkladu některých institutů i k vedení řízení. Podle soudce Šimky musí existovat orgán, jenž by názory a postupy sjednocoval.