Nesmrtelnost je dávný lidský sen. Již čínský císař Čchin Š’-chuang-ti (260–210 před naším letopočtem), sjednotitel Číny a jeden z největších čínských císařů, pověřil své šamany, aby objevili prostředek, jak se stát nesmrtelným. Když mu lékaři nabídli lék, který se skládal ze rtuti, neodolal a pozřel jej – a otrávil se.
Nesmrtelnost je raison d’etre mnoha náboženství. Etruskové si kvůli ní stavěli krásnější hrobky než obydlí. Starověcí Egypťané si také vlastní postavení určovali podle nákladů na hrobku. Rudolf II. pověřil své alchymisty, aby objevili recept na nesmrtelnost. Astronom Johannes Kepler mu slíbil elixír, který mu umožní žít věčně. V současnosti se tento sen opět objevuje. Izraelský historik Juval Noach Harari, autor besteselleru Homo Deus, napsal:
„Je docela možné, že lidstvo 21. století bude usilovat o nesmrtelnost. Zápas se stářím a smrtí se bude jevit jako samozřejmé pokračování úctyhodného boje proti hladomoru a nemocem a stane se nejvyšší civilizační hodnotou. Odevšad dnes slyšíme, jak posvátný je lidský život a jak nevyčíslitelnou má hodnotu. V celém vesmíru se mu nic nevyrovná. Kult člověka hlásají učitelé, státníci i soudci, a dokonce i herci z jeviště.
Všeobecná deklarace lidských práv, jakási globální ústava, přijatá Společností národů po válce, kategoricky vyhlašuje ,právo na život‘ za nejvyšší hodnotu lidstva. A jelikož smrt jednoznačně takové právo porušuje, stává se zločinem proti lidskosti a musíme jí vyhlásit totální válku.“
Tělo jako staré auto
Lidé tisíce let věřili v posmrtný život, a proto riskovali své životy. Vikingové měli Valhalu pro hrdiny padlé v boji, křesťané nebeské království a islámský svět věří v posmrtný ráj, kde zbožného muslima čekají panny. Vědecko-technologická revoluce koncept posmrtného života nabourala, ale nepřinesla alternativu v co věřit.
Současná medicína usilovně pracuje na tom, aby tato selhání orgánů uměla lépe léčit, případně je transplantovat. Lidské tělo by mohlo být jako staré auto, které, pokud o ně řádně pečujeme a měníme jeho součástky, může vydržet dlouho. |
Současný moderní člověk o smrti nepřemýšlí, přičemž jsou mu nabízeny čtyři možnosti – nic není, lidské vědomí umírá; něco je a je to lepší než život; něco je a je to horší než život; něco je a vůbec si neumíme představit, co to je. Protože neexistuje jistota, že po smrti něco je, snažíme se ji co nejvíce oddálit. Dříve byla považovaná za součást života, dnes za něco děsivého.
Za smrt může vždy jen část těla, například orgán zasažený nádorem či zástava srdce. Současná medicína usilovně pracuje na tom, aby tato selhání orgánů uměla lépe léčit, případně je transplantovat. Lidské tělo by mohlo být jako staré auto, které, pokud o ně řádně pečujeme a měníme jeho součástky, může vydržet dlouho.
Proto přibývá vědců, badatelů a vizionářů, kteří zpochybňují smrt jako nezvratný lidský úděl, a místo toho plánují, jak smrtce vyrazit kosu z rukou. Mezi bojovníky se smrtí patří například anglický gerontolog Aubrey de Grey, americký neurovědec Bill Maris či futurolog Ray Kurzweil. Technologický miliardář ze Silicon Valley Peter Thiel by také chtěl žít věčně, věří, že život je lepší než smrt, a hodlá s ní bojovat – nechá se zmrazit firmou Alcor až do doby, kdy smrt bude poražena.
Odvětví, která pomohou
Nesmrtelnost není nemožná. V přírodě se totiž vyskytují organismy, které prakticky nestárnou ani neumírají, například planární červi. Stoupenci nesmrtelnosti považují genetické inženýrství, výměnu orgánů, regenerační medicínu a nanotechnologie za odvětví, která mohou pomoci prodloužit věk, což kardiostimulátor dokáže již dnes o desítky let. Kurzweil vkládá naději do přenosu mozku do digitálního prostoru (mind uploading) – člověk by mohl opustit své tělo a žít v tomto prostoru.
Stoupenci nesmrtelnosti považují genetické inženýrství, výměnu orgánů, regenerační medicínu a nanotechnologie za odvětví, která mohou pomoci prodloužit věk. Americký futurolog Ray Kurzweil vkládá naději do přenosu mozku do digitálního prostoru – člověk by mohl opustit své tělo a žít v tomto prostoru. |
Společnost Eter9 slibuje svým uživatelům, že jim analýzou interakcí na sociálních sítích rekonstruuje osobnost, čímž umožní žít jejich odkazu věčně. Jak by takový člověk mohl žít, ukazuje dystopický seriál Black Mirror. Populárním mezičlánkem mezi životem a smrtí se stává kryonika, bohatí lidé se nechávají zmrazit až do doby, kdy je bude možné oživit a vyléčit. Anglický futurolog Ian Pearson se domnívá, že lidstvo může dosáhnout nesmrtelnosti do roku 2050 díky pokroku v genetickém inženýrství, umělé inteligenci a ve virtuální realitě.
Google patří mezi průkopníky ve výzkumu nesmrtelnosti. Pověřil Marise vedením kapitálového fondu, který má pomoci lidstvu odvrátit nemoci a stárnutí. Maris je optimista ohledně délky života: „Pokud se mě zeptáte, je-li možné se dožít 500 let, odpověď zní ano.“ V Googlu, respektive koncernu Alphabet, vznikla společnost Calico, která má nalézt prostředky k prodloužení lidského života, proto sdružuje přední badatele zabývající se genetikou, stárnutím a nemocemi s ním spojenými.
Výzkum Calica je ale obestřen tajemstvím, protože o něm nezveřejňuje téměř žádné informace. To vede ke konspiračním teoriím, že je určen pro šéfy Googlu, kteří se chtějí stát nesmrtelnými stejně jako středověcí panovníci, kteří své alchymisty pověřovali podobnými úkoly.
Vyšší cena života
Dopady na lidstvo, které by nesmrtelnost měla, si lze jen obtížně představit. Je však možné uvažovat o důsledcích podstatného prodloužení života, což pravděpodobně nastane – lidé se začnou více obávat o své životy a zdraví. Pokud člověk ví, že za chvíli zemře, nebojí se riskovat. Lidé proto válčili či nasazovali životy pro vyšší cíle.
Pokud bychom měli naději na velmi dlouhý život, popřípadě nesmrtelnost, přestali bychom se sice bát smrti, ale život by měl mnohem vyšší cenu. Možná bychom se stali lakomějšími a nechtěli svůj majetek darovat dalším generacím. Nesmrtelnosti však lze dosáhnout prací, na niž se bude vzpomínat. To si uvědomoval již Gilgameš, když postavil hradby. |
Ve středověku, kdy lidé umírali neustále, jedinec více chápal pomíjivost života a myslel na onen svět, přičemž si mohl připomínat Ježíšova slova: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne. Co prospěje člověku, kdyby získal celý svět, ale sám sobě uškodil? Co dá člověk na oplátku za svůj život?“
Pokud bychom měli naději na velmi dlouhý život, popřípadě nesmrtelnost, přestali bychom se sice bát smrti, ale život by měl mnohem vyšší cenu. Možná bychom se stali lakomějšími a nechtěli svůj majetek darovat dalším generacím.Mohly by se vyostřovat generační problémy a začít diskutovat o eutanazii důchodců.
Navzdory všem slibům a nadějím není jisté, zda lidstvo nesmrtelnosti dosáhne, a pokud ano, pravděpodobně nikoli v dohledné době. Zatím se jen podařilo vyléčit některé nemoci a zlepšit výživu, což mělo za následek prodloužení délky života obyvatel vyspělých zemí. Nesmrtelnosti však lze dosáhnout prací, na niž se bude vzpomínat. To si uvědomoval již Gilgameš, když postavil hradby. Hlavní otázka proto možná nezní, jak, ale proč dosáhnout nesmrtelnosti. Na to upozorňuje Karel Čapek ve své hře Věc Makropulos:
„Kolenatý: Kristinko, šla sem. Chtěla by být živa tři sta let?
Kristina: Ne.
Kolenatý: A kdyby měla recept na tak dlouhatánský život, co by s ním dělala?
Kristina: Nevím.
Vítek: Že bys to dala všem lidem?
Kristina: Já nevím. Byli by šťastnější, kdyby tak dlouho žili?“
