Přehlídka maleb Rudolfa Němce (1936 – 2015) mapuje vývoj jeho převážně figurálních kompozic. Již od počátku sledovaného období se staly výrazným příspěvkem zdejší varianty takzvané nové figurace, která ve svých rozličných projevech zachvátila tehdejší evropskou scénu. Němec však byl osobností paradoxní: křehký introvert zúčastňující se aktivně společenského dění, malíř, jehož projevy někdy přesahovaly běžný rámec tiché malířské práce. Jeho „jiné“ aktivity (akce, happeningy, poezie, eseje) nynější výstava připomíná, ale logicky se zaměřuje především na temné i zářivé obrazy s trvalejší platností.
Rudolf Němec patřil k samorostům podobně jako jeho kolegové a přátelé Jiří Načeradský, Karel Nepraš či Jiří Sopko. Ke konci šedesátých let se Němec stal hvězdou nového umění, v normalizaci se pohyboval v prostředí undergroundu a poslední léta svého života trávil v tichém ústraní. Pak už neměl a snad ani nechtěl na sebe strhávat pozornost. Přesto se mi podařilo jej navštívit a povídat si s ním. Osobní pozici komentoval v roce 2005 takto: „Vystačím si většinou sám a často se mi ani nechce mluvit. Víc, než o předsokratovské myslitele se zajímám o život kolem sebe. Pozoruji, ale nekomentuji. Občas kreslím i maluji, ale v menší intenzitě než dříve. Nejedná se o rozhodnutí, ale asi jenom o únavu ze života.“
Výstava na Kampě připravila reprezentativní kolekci. Němcovy obrazy evokují šedesátá léta i období undergroundu, avšak dodnes jsou mimořádně působivé, ba nadčasové. Bez literárnosti a zbytečných dobových gest rozvíjejí stále platná témata moderního člověka. Malby víceznačně poukazují na hledání identity, chvilkové radosti i existenciální tísně – na rozprostření i schoulené intimity v různém prostředí domova, města i krajiny. Působivá je pak jako celek předestřená atmosféra malovaného i obtisknutého času.
Originální techniky
Němec je spojován s originálními výrazovými technikami. Na položené plátno sebe či své pomalované modely obtiskoval nebo pak pracoval se spreji a šablonami (v dnes populárním streetartovém postupu byl u nás průkopníkem). A rád měl také svůj typický barevný rejstřík: převážně žluté, fialové a modré valéry. K této charakteristice lakonicky v našem rozhovoru poznamenal: „Našel jsem si vlastní způsob techniky a jinou barevnost. Pociťoval jsem euforii. Myslím, že mé dílo má erotický náboj. Nejdříve jsem si připravil plátno, následovala malba syntetickým emailem a potom otisk těla, případně retuše, a nakonec omývání modelu.“
Otiskování těl na plátna byl v podstatě spontánní projev. Byl i meditací s hlubším podtextem. S postupem času přibyly v ateliéru spreje, rastry a šablony z nalezeného odpadu (další Němcův vynález). Obrazy z šedesátých let nesly stopu pop artu, kultury „blue jeans“ a rozjitřené psychedeliky. V sedmdesátých letech nabylo u Němce vrchu jisté melancholické zklidnění, sebezpytování, potřebná intimita. |
S těmito malbami (otisky) se představil na své první samostatné výstavě ve Špálově galerii v Praze již roku 1968, kterou řídil Jindřich Chalupecký. Ten také malíře uvedl v širší povědomí a stal se i svědkem Němcových pouličních happeningů, které „vyváděl“ zpravidla s Eugenem Brikciusem. Němec pak odjel s Načeradským v srpnu 1968 do Francie. Nasedli do vlaku, a nakonec v Caen získali roční stipendium. Mezinárodní kariéra osobitých tvůrců byla na dosah – vše ale zhatila nastalá politická situace. „Naši francouzští kolegové se na nás chodili dívat jako na exotickou zvěř. Úroveň školy byla podstatně menší než u nás,“ vzpomíná Němec a dodává: „Nikdy jsem o emigraci neměl zájem, i když bolševik upevňoval své pozice a atmosféra houstla.“
Vynucený vstup do českého undergroundu nabízel Němcovi živnou půdu, syrovou zkušenost a pestrou společnost nejrůzněji smýšlejících osobností. Okruh vnitřní svobody byl jedinečný a spojoval všechny aktéry. Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu byla společenstvím, do něhož Němec patřil a která je dodnes ceněna (kresby, malby, sochy, texty, filmy, happeningy). V pražské hospodě U Křižovníků na Starém Městě se scházela pravidelně parta výtvarníků, hudebníků a literátů – Andrej Stankovič, Ivan Jirous, Otakar Slavík, Zorka Ságlová, Karel Nepraš, Jan Steklík a někteří další. Neměli společný program, ale postoj, odvahu a humor. „O práci jsme moc nemluvili, byl to čas oddechový. Humorem jsme si dodávali odvahu k přežití,“ vzpomínal Rudolf Němec.
V ateliéru pak Němec maloval. Živil se různě: drobnými výtvarnými zakázkami nebo restaurováním, pracoval jako měřič vody, kreslil u archeologů, ilustroval dětské knihy, s Pavlem Šrutem dělali komiksy pro Čtyřlístek.
Otiskování těl na plátna byl v podstatě spontánní projev. Byl i meditací s hlubším podtextem. S postupem času přibyly v ateliéru spreje, rastry a šablony z nalezeného odpadu (další Němcův vynález). Obrazy z šedesátých let nesly stopu pop artu, kultury „blue jeans“ a rozjitřené psychedeliky. V sedmdesátých letech nabylo u Němce vrchu jisté melancholické zklidnění, sebezpytování, potřebná intimita. Mužskou postavu symbolicky střídá ženská, zpravidla schoulená a poněkud tajemná. Postavy se začaly ztrácet ve vrstvách rastrů – ve znacích vnějšího světa nebo vrstvách pocitů a různých vjemů.
Nástup abstrakce
Výstava v Museu Kampa dokládá, že v obrazech z následných osmdesátých let se figurální témata častěji rozvolňují až k abstrakci – v četnějších geometrických znacích připomínající lidskou figuru někdy jen názvem díla. Kompozice jsou více prostoupeny řádem, civilizačními stopami a překrývajícími strukturami. Namísto dřívějších hlubších fialových, modrých a zelených odstínů nastupuje spíše vnější a zářící pověstná všeprostupující Němcova žluť.
Pak už to nešlo tak samozřejmě. Vyprchala energie. V devadesátých letech se situace změnila, společenství bližních se rozuteklo, malíř se stáhl do ústraní. Opatrován svou obětavou ženou zmírnil tempo a oddával se plynutí jiného času. |
Soustředěné rozvíjení tématu, svéhlavost, originalita, citlivost, absence jakékoliv kalkulace, něžná erotika, ohrožená humanita, netradiční výrazové prostředky, humor, rituály, osamění, touha – to vše je dílo Rudolfa Němce: „Maloval jsem ze svých vnitřních pocitů, naléhání a instinktem“.
Pak už to nešlo tak samozřejmě. Vyprchala energie. V devadesátých letech se situace změnila, společenství bližních se rozuteklo, malíř se stáhl do ústraní. Opatrován svou obětavou ženou zmírnil tempo a oddával se plynutí jiného času: „Právě čtu životopis Georgese Seurata. Přemýšlím o malování a jsem momentálně bez přání.“
Výstavu je možné zhlédnout v Museu Kampa do září 2018.
