Francouzi jsou mistry světa ve fotbale. Ve finále porazili Chorvaty. Trofej pro vítěze, která byla zhotovena z 18karátového zlata, je ve správných rukou, protože i fotbalový pánbůh musel uznat, že na turnaji v Rusku nejhezčí i nejefektivnější fotbal hrál francouzský tým. I když... Svěřenci trenéra Didiera Deschampse by zřejmě rádi zapomněli na první poločas finálového zápasu, protože za celých 45 minut ani jednou nevystřelili na chorvatskou branku, a přesto vedli 2:1, za což však mohli poděkovat především argentinskému rozhodčímu.
Jenže sportovní radost z úrovně šampionátu bohužel kazí – jako vždy – politika. Francouzské vítězství pokrokoví politici a jejich média oslavovali jako triumf multikulturalismu. Americká televize CNN v této souvislosti vyzdvihla přínos migrace pro evropský fotbal, přičemž mohla i truchlit, protože podle této logiky by se dalo hovořit i o fiasku integrace.
Stejné složení týmu, opačný výsledek
Mistři světa z roku 2014, německá reprezentace, které se někdy zlomyslně říká „multikultielf“, s velkou ostudou nepostoupila ani ze skupiny. Nizozemci, jejichž národní tým patří z hlediska barvy pleti rovněž mezi nejpestřejší, se do Ruska dokonce vůbec neprobojovali! A kdo vinil kvůli neúspěchu v kvalifikaci nizozemskou vládu z neschopnosti integrovat migranty z jiných zemí? Nikdo!
Vzpomeňme si na mistrovství světa v Jihoafrické republice před osmi lety, kdy Francouzi po ostudném výkonu ve skupině A (skončili poslední s jediným vstřeleným gólem) jeli domů stejně jako nyní Němci, přičemž složení týmu bylo z hlediska původu hráčů v podstatě stejné jako dnes |
Německou blamáž mediálně odnesli dva hráči tureckého původu – Mesut Özil a Ílkay Gündogan. Protože před mistrovstvím světa podpořili kampaň prezidenta Recepa Erdogana. Ale kdyby obránce Mats Hummels (nemuslim německého původu) na konci zápasu se slabou Jižní Koreou dokázal ze dvou metrů vstřelit branku, Özil a Gündogan by na sociálních sítích nebyli popraveni a o německo-tureckém sporu by nikdo nehovořil.
Vzpomeňme si na mistrovství světa v Jihoafrické republice před osmi lety, kdy Francouzi po ostudném výkonu ve skupině A (skončili poslední s jediným vstřeleným gólem) jeli domů stejně jako nyní Němci, přičemž složení týmu bylo z hlediska původu hráčů v podstatě stejné jako dnes. Tehdy – kromě vůdce nacionalistů Jeana-Marieho Le Pena – nikdo rozumný nemohl argumentovat, že Francie vypadla, protože na soupisce bylo příliš mnoho hráčů černé pleti či muslimského vyznání.
Stále větší peníze
Naprosto absurdní politický kontext byl především na sociálních sítích vnucen divákům při finálovém zápasu mezi Francií a Chorvatskem. Místo aby se diskutovalo, zda střed hřiště ovládnou záložníci Paul Pogba s N’Golo Kantem, nebo Luka Modrič s Ivanem Rakitičem, nejočekávanější utkání šampionátu aktuální politický narativ nechutně degradoval na rasově-náboženskou válku bílého a křesťanského muže z čtyřmilionové balkánské kolonie Evropské unie proti africkým muslimům z multikulturní evropské velmoci.
Na toto mistrovství světa budeme dlouho vzpomínat, ale nikoli kvůli politice, která se do fotbalu snaží dostat horem dolem jenom proto, že do tohoto sportu díky globálnímu zájmu miliardy fanoušků (voličů) tečou stále větší a větší peníze. A kde jsou peníze a voliči, tam politik nesmí chybět. |
Přitom každý, kdo zápas sledoval, se mohl na vlastní oči přesvědčit, že například francouzský hráč černé pleti Blaise Matuidi se při střídání pokřižoval. Možná že na soupisce Francouzů je dokonce více praktikujících křesťanů tmavé pleti než křesťanů bílé pleti…
Na toto mistrovství světa budeme dlouho vzpomínat, ale nikoli kvůli politice, která se do fotbalu snaží dostat horem dolem jenom proto, že do tohoto sportu díky globálnímu zájmu miliardy fanoušků (voličů) tečou stále větší a větší peníze. A kde jsou peníze a voliči, tam politik nesmí chybět.Na tom se asi nic nezmění a bude hůř. Tento fotbalový šampionát by ale měl vzkázat politikům minimálně tolik, že z vítězství a porážek není možné jednoznačně odvodit, zda v nějaké zemi funguje či nefunguje integrace.
