Ruské invaze jsou motivované starodávným mesiášským komplexem

Desetiletý chlapec se napřímí, postaví na výběžek skály, pozvedne bradu a zvolá: „Za Rossiju!“ Pak letí několik metrů do vody pod vodopádem a určitě se bojí. Dva stejně staří čeští chlapci ho pozorují bez závisti i touhy se mu vyrovnat. Jen obtížně si lze představit českého kluka, který překoná strach a zvolá: „Za Česko!“ A české rodiče, kteří mu tleskají.

Člověk vyrůstající v zemi, kde je vlast považovaná téměř za sprosté slovo, obtížně chápe, proč mladí Rusové a Rusky s dojetím zpívají hymnu, mávají ruskými vlaječkami, tančí oděni do uniforem jako z Velké vlastenecké války a podávají heroické sportovní výkony se slovy „sláva Rusku“. Jen takoví hoši však dospějí v muže, kteří jsou ochotní účastnit se na povel misí, v nichž jde o život.

Ruská vojenská disciplína byla vždy založená na strachu z tvrdého trestu, vypjatém vlastenectví a vědomí, že Bůh uložil Rusům šířit „ruský svět“, ve kterém bude všem dobře, některým možná o trochu lépe. V podstatě vždy šlo a dodnes jde o šíření „ruského dobra“. Pokus udržet Československo v roce 1968 v této sféře považujeme za okupaci. Valná většina Rusů je však přesvědčena, že nám chtěli pomoci.

Jednoznačná oficiální verze

„Když jsem byl v osmé třídě, cestoval jsem s otcem po Zakarpatsku. Po úzké, ještě rakousko-uherské cestě k Užhorodu jela kolona tanků. ,Dívej se pozorně,‘ řekl mi otec. ,Abys na to nikdy nezapomněl – tohle je tvář tvé vlasti.‘ Samozřejmě, že měla ještě jiné tváře: Aksjonova, Tarkovského, Okudžavu, Vysockého, ale v srpnu 1968 všechny zastínily tanky.“

Tak pro rozhlasovou stanici Svoboda, ruskou verzi svobodné Evropy, vzpomínal na rok 1968 jeden z představitelů současné ruské inteligence, „moskevské kavárny“, Alexandr Genis, spisovatel, publicista a novinář. Jeden z těch, kteří dnes nazývají invazi do Československa okupací.

„Kdyby nebylo tanků, Československo by se vrátilo do Evropy o 20 let dřív. Ba co víc, mohlo za sebou táhnout i Moskvu,“ pábí Genis, přičemž tato jeho „kdyby“ úvaha je sympatická. Především proto, že pochází od Rusa. A takových, kteří vnímali a vnímají okupaci Československa stejně, bylo tehdy, a je i teď, málo. Slavných sedm statečných, kteří vyšli na Rudé náměstí protestovat proti invazi, a desítky lidí, kteří v tehdejším Sovětském svazu vyjádřili nesouhlas.

To bylo na 290 milionů obyvatel největší země světa chabé. V atmosféře strachu a informační blokády ale lze pochopit, že většina lidí na obrovském území od Užhorodu po Vladivostok o událostech věděla minimum, nebo nic, či věřila oficiální verzi. A ta byla jednoznačná – záchranná akce, mise, která má udržet naše slovanské bratry v pevném, přátelském obětí, jež jim zaručuje bezpečí a blahobyt.

Ubráníme naše západní hranice před imperialisty, kteří nás chtějí zničit, a zblbli Čechoslováky natolik, že se pustili do revoluce. Nevědí, co dělají. Až to díky nám a našim zbraním pochopí, budou nám vděční.

Nepochopení jako nevděk

„Rusko chce Evropu zachraňovat před tím, co ji činí jedinečnou, totiž před otevřeností, tolerancí a rozmanitostí,“ říká česko-britský právník a filozof Jiří Přibáň v knižním rozhovoru Tyranizovaná spravedlnost s publicistou Karlem Hvížďalou. Je v tom sice podstata ruského vztahu k Evropě, nebo aspoň k té její části, kterou Rusko postupně vzalo „pod křídla“, ale z pohledu ruského filozofa by tento názor neobstál. Rusko totiž většinou zachraňuje někoho, kdo o to nestojí, ale ve víře, že tak činí pro dobro zachraňovaného.

Ne, že by Rusové obsazovali, dobývali, podmaňovali a tyranizovali jiné národy s předem připravenou vizí zničit je, pokořit, ponížit nebo dokonce vyhladit. Nedívají se na ty, jež obsazují, jako na méněcenné či zaostalé, ale jako na pomýlené, a chtějí jim pomoci.Nacisticko-rasistické řešení národnostní otázky je ruskému myšlení cizí. Rusové chtějí šířit vzdělanost, kulturu, kultivovanost, tradice a civilizační návyky.

Problémem je, že považují svůj způsob stolování, literaturu, světonázor, technické vědění i vzdělanostní potenciál za lepší, dokonalejší a hodné šíření. Nepochopení těchto mesiášských snah pak vnímají jako nevděk. Jsou zoufalí, litují se – „nikdo nám nerozumí“, „nikdo nás nemá rád“ –, postupně však zoufání nad zabedněností světa přerůstá v uraženost, a nakonec se mění ve zlobu, agresi a utvrzení v potrestání nevděčníků.

Přerod vlídného staršího bratra v přísného otčíma až kata ukazuje vztah k Čechům, který je však podmíněn ještě jedním zakořeněným mýtem, jenž se v ruských duších usadil dávno před tím, než je začal deformovat marxismus – ruský národ je mezi slovanskými bratry (a nejen jimi, stát se členem ruské rodiny mají a měli i jiná etnika a náboženství) vyvolený.

Je předurčen vést, vzdělávat, sjednocovat, vystupovat za ně navenek a chránit je, což je nejdůležitější funkce, již si Rusové přiřkli. Chránit před těmi, jež je nejdříve obalamutí, podvedou, a pak využijí jejich naivity, aby je pokořili a obsadili. A to vše jen proto, aby si z nich nepřítel vytvořil platformu pro rozhodující a zdrcující útok na Rusko.

Neuskutečněná osvěta

Ruský šovinismus je prezentován jako obranná reakce, důsledek snahy Západu Rusko ovládnout a zničit. Nezrodila jej Velká říjnová socialistická revoluce, bolševici v čele s Vladimirem Iljičem Leninem jej jen přetvořili, opepřili o boj s imperialismem a využili k novým expanzivním cílům.

Heslo „Proletáři všech zemí spojte se!“ znamená šíření dobra v rámci ruské obranné mise. V tomto kontextu je třeba vidět i obsazení Československa v roce 1968 „spřátelenými“ armádami vedenými tou největší, nejlepší a nejuvědomělejší – Rudou. Obrana socialismu před kapitalistickým vetřelcem byla jen novou formou udržení „ruského světa“ v jeho slovanských hranicích.

V dohodě Ruské federace a České republiky z roku 1993 je sice invaze charakterizována jako „nepřípustné použití síly“ a pobyt sovětských vojsk na našem území jako „neopodstatněný“, ale žádná osvěta ruské či postsovětské veřejnosti na toto téma se nikdy neodehrála. Mlčení je jen občas přerušeno výkřikem, který ukazuje, že i dnešní politické vedení v čele s prezidentem Vladimirem Putinem trpí hluboko zakořeněným mesiášským komplexem.

„Ruský historický mesianismus hlásalo nejen učení o Moskvě jako o třetím Římu, když žádný čtvrtý už nepřijde – mnich Filofej na počátku 16. století –, ale mluví o něm i světoznámí literáti 19. století, třeba Dostojevskij,“ říká novinář a překladatel Libor Dvořák. Dvacáté století je ale podle něho poznamenáno spíš „ruským velmocenským dobyvatelským imperialismem“. Ten, jak tvrdí Dvořák, byl motivací pro řadu sovětských výpadů:

„Pakt Molotov-Ribbentrop, získání části Polska a celého Pobaltí, maďarský protidemokratický masakr v roce 1956, úsilí udržet si poválečný vliv v srdci Evropy za cenu potlačení demokratizace československých reformních komunistů v roce 1968, afghánské neúspěšné dobrodružství 80. let vedené přinejmenším zčásti odvěkou ruskou snahou proniknout k teplým mořím, zotročení Čečenska kvůli co největší moci na Kavkazu i tažení v uplynulých deseti letech proti expanzi NATO na východ – Gruzie, Ukrajina.“

Odcizení panslovanským ideálům

I v těchto případech ale především sovětská veřejnost považovala expanze za „internacionální pomoc“. A nevděk, kterým jsme se vojákům s rudými hvězdami odvděčili, prožívala bolestně. Vstup do NATO jen zpečetil česko-slovenskou proradnost a odcizení panslovanským ideálům. Nepochopili jsme misi, kterou po staletí Rusové plní, ať mají na svých uniformách rudé pěticípé hvězdičky, dvouhlavou orlici nebo trikolóru.

Jeden takový výkřik byl natolik skvěle načasovaný, že nelze pochybovat o jeho koordinaci Kremlem či tajnými službami, popřípadě oběma – článek na webových stránkách státní televizní stanice Zvězda při návštěvě českého prezidenta Miloše Zemana v Rusku v listopadu 2017, již řídí prostřednictvím akciové Televizní a rozhlasové společnosti ozbrojených sil Ruské federace ministerstvo obrany. Není pochyb, že obsah vysílání, jehož hlavním úkolem je šířit slávu ruské armády a jejího poslání, tedy i obranu „ruského světa“, pozorně sleduje, kontroluje a do značné míry i určuje.

Web Zvězdy zveřejnil 21. listopadu 2017 článek o pražském jaru. Byl podzim, žádné výročí na obzoru, a proto musel být důvod zveřejnění provokativní stati jiný. Není třeba být investigativním novinářem, že jím byl Zeman a jeho návštěva. Článek „Československo by mělo být vděčné Sovětskému svazu za rok 1968: Historie pražského jara“ od nikoliv neznámého Leonida Maslovského navzdory prvoplánové provokativnosti obsahoval velkou dávku pocitu části Rusů k Čechům, Slovákům a československým událostem před 50 lety.

Tabu dějinných událostí

Maslovskij se staví do pozice historika a publicisty, s historickou vědou se sice nikdy nepotkal a o jeho publicistických schopnostech lze rovněž pochybovat, ale dobře slouží. Oficiální postoj Kremlu bývá k mnoha událostem v sovětské historii zdrženlivý nebo odmítavý, ale Maslovskij může otevřeně říkat, co si mnozí vrcholní ruští politici myslí, ale vyslovit nemohou, a to nejen o roce 1968, ale i o potlačení revoluce v Maďarsku v roce 1956 či o zavraždění polských důstojníků v Katyni za druhé světové války.

Moskva se již za vlády prvního ruského prezidenta Borise Jelcina za mnohé zločiny omluvila, nicméně trpkost zůstala a současný vládce Putin by podobnou omluvu pronesl jen s největším sebezapřením. Dějinné události, jako je pakt Ribbentrop-Molotov či znásilňování žen při tažení na Berlín, jsou tabu. Podobně jako se nesmí mluvit o zločinecké invazi do Afghánistánu. Neexistuje jediný film o sovětských vojácích pod Hindúkušem, který by reflektoval jejich zločiny.

Nebyl ani natočen žádný celovečerní film o Československu 1968, Jen ten by mohl ovlivnit veřejné mínění, nikoliv mezistátní smlouva, o níž 99 procent obyvatel bývalého SSSR nic neví. Jediné vysvětlení je, že Putinovo Rusko je v hodnocení dějinných zvratů zajedno s teorií „ruského světa“ – chtěli jsme pro vás i pro sebe jen dobré.

Omámení západním pozlátkem

Moskva nepovažuje odchod z československých kasáren a základen za vítězství demokracie, obnovu svrchovanosti československého státu a projev vůle většiny občanů, ale za potupnou porážku v bitvě se Západem. Článek Maslovského byl jedním z políčků za nevděk a zradu, jež jsme vůči svému staršímu bratrovi projevili. Navíc připomíná, že ač statisíce Rusů vystudovaly na Západě, cestují a podnikají po celém světě, hovoří cizími jazyky a sledují zahraniční média, archetyp ruské duše určuje jejich vnímání především historických událostí.

I když má ruská intelektuální elita jasno a bez zábran používá slovo „okupace“, část z ní za hlavní motiv vstupu vojsk na československé území považuje „záchranu“. Neopájejme se však iluzí, že srpen 1968 dnešním mladým Rusům něco říká nebo v nich vyvolává historickou sebereflexi, neřkuli výčitky.

Sociologické centrum Levady uskutečnilo v roce 2008 u příležitosti 40. výročí vstupu vojsk do Československa průzkum, dle nějž více než polovina Rusů si o tehdejších událostech nic nemyslí, dokonce neví, o co šlo. Není divu, že takto neinformované obyvatelstvo je k vlastním dějinám shovívavé a jen papouškuje oficiální postoje – většina zločinů SSSR je prezentována v rozporu s historickými fakty jako geniální taktická rozhodnutí, nutná obrana či bratrská pomoc.

Nejen podle Maslovského měl Západ připraven plán, jenž byl částečně uskutečněn – českoslovenští komunisté byli omámeni západním pozlátkem, řečmi o svobodě a lidských právech. Západní tajné služby pronikly do komunistických kasemat a připravovaly puč. Sovětské tajné služby ale vše včas odhalily a s pomocí uvědomělých československých straníků převratu zabránil vstup vojsk. Šlo o spasitelskou akci, nikoliv o okupaci.

Slovanství v tomto případě hraje významnou roli, protože jinak vypadalo v roce 1979 zachraňování Afghánců před vpádem imperiálních mocností (za deset let okupace milion mrtvých Afghánců a 15 tisíc padlých sovětských vojáků), jiný je i vztah Rusů k maďarským povstalcům v roce 1956 (počet obětí se odhaduje na desetitisíce) než k nám. Jednak jsme i v Rusku proslulí holubičí povahou, jednak se do Slovanů nestřílí, a když, pak s citem.

Nevděčníci!

V článku Maslovského je o nás víc, než bychom chtěli číst. Nejen on v uplynulých letech s pohrdáním a vztekem připomněl, že Češi dodali nacistickému Německu obrovské množství zbraní, ač věděli, že jimi budou zabíjeni vojáci i civilisté z velké rodiny sovětských národů.

Tento pohled na okupaci roku 1968 nás může pobuřovat, ale tato reflexe nás samých stojí za zamyšlení. Z hlediska Rusa, jehož dědeček padl mezi Kyjevem a Prahou, prastrýc u Berlína a další příbuzní skončili v hromadných hrobech, je české chování za protektorátu nepochopitelné. Nic na tom nemění, že i sovětští občané kolaborovali s Němci, že německá vojska část lidí na Ukrajině, severním Kavkaze, v Pobaltí i na Krymu vítala a že obrovský počet sovětských vojáků se snažil zachránit přeběhnutím k nepříteli.

Důležitý je výklad válečné historie. A ten je heroický. Bez poskvrnky, bez sebemenších pochybností, že sovětský lid se postavil zlu a neuhnul. Zato český lid makal v továrnách na munici a čekal, až přijde statečný sovětský voják, aby ho osvobodil. A pak se Češi čertí kvůli takovým maličkostem, jako je pár vyrabovaných domů, znásilněných žen a záchranná operace v roce 1968. Nevděčníci!

Maslovského článek je příkladem pokračující ideologie, která se v Rusku usídlila dávno před marxismem a bolševismem, do nějž se pouze zaklínila – spasitelství, nadřazenost a nutnost vytvořit „ruský svět“. To je podstatou ruské zahraniční doktríny řadu století. Problém, a to vědí i Rusové, je často v tom, že zachraňovaný se záchraně usilovně brání. Vzdoruje, nadává, odstrkuje spasitele a někdy na něho zákeřně ze zálohy útočí.

„Češi by měli být vděční sovětské armádě, že Sudety zůstaly součástí ČSSR, že jejich stát existuje v současných hranicích a národ se vyhnul obrovskému počtu lidských obětí, které vždy doprovázejí státní převrat,“ nabádá Maslovskij a připomíná, jak jsme dopadli, když jsme se místo na Moskvu spolehli na Paříž a Londýn.

Důsledek historických okolností

Ve Střední skupině vojsk, která zůstala po srpnové invazi na území Československa, sloužilo 70 tisíc sovětských vojáků a důstojníků. Kolik z nich se dnes dokáže na své tehdejší tažení do střední Evropy podívat kriticky? Sociologické průzkumy na toto téma neexistují. Nedávno ale vznikl dokumentární film Bratři za hrob, který neprávem unikl pozornosti veřejnosti – sonda do duše sovětského občana, který sice neobsazoval naše území, ale okupace se účastnil jako dítě okupantů.

Ukazuje, jak si miliony sovětských občanů vysvětlovaly podobné akce. Mesiášství se kloubí s důmyslně budovaným pocitem strachu z vnějšího nepřítele. Jedno století to může být americký imperialismus, pak chvíli fašismus, jindy Turci, před tím mongolsko-tatarská expanze. Výhodou ideologie strachu z vnějšího nepřítele je, že tyto hrozby existovaly. Rusko se jim muselo v minulosti urputně a za obrovských lidských ztrát bránit.

Přesvědčit ruské občany, že nebezpečí trvá a že je třeba zaujmout obranné postavení a v určitých případech zaútočit první, nedá moc práce. A to nejen kvůli nesvobodě médií a za komunismu všudypřítomné cenzuře, ale i proto, že Rusové jsou v důsledku historických okolností, především masivních emigrací inteligence a důstojnictva a vybíjení ruské elity tyrany, geneticky mnohem lépe vybaveni loajalitou ke státu než jiné národy. Mají sklon jej slepě poslouchat, důvěřovat mu a k vladaři – baťkovi – vzhlížet i v 21. století jako ke garantovi nikoliv svých práv, ale bezpečí.

Sovětský svaz to myslel dobře

Dokument Bratři za hrob podle jeho režiséra Martina Jazairiho ukazuje „společný smutek nad tím, že všechno skončilo neslavně, že se snažili, ale pak se to nějak záhadně zvrtlo“. Ale nemůže za to podle režiséra, který vyzpovídal na téma okupace Československa desítky obyvatel bývalého Sovětského svazu, jen SSSR, protože to celou dobu „myslel dobře“. To okolní svět byl odjakživa nepřátelský a nechtěl, aby Rusko bylo velmocí.

„Ale Rusko na to má právo a jako každé impérium si může dělat nárazníkové zóny, kde uzná za vhodné,“ vysvětluje Jazairi pocit, který z rozhovorů získal. Dnes jeho hrdiny opět něco spojuje: „Spokojenost, že na svůj stát opět mohou být hrdí, že se vyplácejí penze a mají dobrého prezidenta.“ Zajímavé je, že „okupační děti“, které Jazairi objevil na Ukrajině, jsou k imperiální ruské misi skeptičtější, než ti, kteří žijí v Rusku, přestože jde v obou případech o etnické Rusy.

„Po válce musel SSSR zabezpečit své hranice, aby nedopustil útok na své území… Nemusíte být velkým stratégem, abyste věděl, že potřebujete nárazníkovou zónu bránící SSSR před napadením NATO,“ říká Oleg, který jako dítě sovětských důstojníků chodil do školy v českém Míšově.

„Šedesátému osmému roku nemohu říkat okupace. Okupace je něco jiného. Pro naši zemi, pro mne osobně i pro ty, kdo žili v SSSR, pro všechny Rusy, pro většinu lidí žijících v naší zemi, je slovo okupace spojeno především s fašisty. A srovnávat to, co se stalo v roce 1968 u vás a v naší zemi, s tím, co udělali fašisté v jednačtyřicátém roce, kategoricky odmítám,“ namítá Julija, která byla v letech 1981 až 1986 také sovětskou školačkou v Míšově. A jsme zase u toho – nebyla to okupace, ale pomoc, možná nešikovná, špatně pojatá, ale upřímná.

Pubertálně opožděná touha

Ruská expanze, která pokračuje do dnešních dnů, je jiná než britská, francouzská, španělská či portugalská. Začala později, až v 16. století, kdy se vytváří ruský stát. A nemířila do zámoří, k africkým ani k americkým břehům, neboť na to rodící se ruské impérium nemělo prostředky, schopnosti ani technologie. Rusové se posunovali po souši, na východ od Moskvy.

Kolonizace Sibiře se zpočátku nepodobala dobyvatelským výpravám, nýbrž, jak napsal ruský historik Nikolaj Karamzin (1766–1826) ve svém díle Dějiny Říše ruské, „skupinka trampů ovládla pro Rusko nové carství, otevřela druhý Nový svět pro Evropu“. Následovaly výpady kozáckých oddílů doprovázené pravoslavnými popy a velké výpravy motivované touhou po sobolích kožešinách, které tehdy jako dnes ropa učinily Rusko surovinovou základnou Evropy.

V roce 1639 Rusové stanuli na břehu Tichého oceánu. Touha odbočit na jih zůstala dodnes nenaplněna, je však latentně přítomná přinejmenším v myslích některých ruských politiků. Ukazuje to výrok šéfa nacionalistické parlamentní Liberálně-demokratické strany Ruska Vladimira Žirinovského: „Ruský voják si ještě umyje holínku v Indickém oceánu.“ Ve výkladu velkolepé ruské historie však nerespektuje, že se slovo Rusko začalo používat až v 18. století, kdy se v ruštině usadil i pojem „stát“.

Jak tvrdí Žirinovského oponent, ruský kritik, básník a esejista Alexej Cvětkov, idea ruského etnika se v současné podobě objevila až v 19. století, což je jeden z důvodů komplexů, jež zřejmě vedou k „pubertálně“ opožděné touze šířit ruský svět i dnes, kdy vyspělé státy expandují s pomocí technologií, vynálezů a bankovních domů, nikoliv zbraní a raket.

Dobytím Sibiře se Rusko zařadilo mezi mocnosti, vždy však bylo trochu zaostalé a na periferii moderního světového systému. Ač se snažilo, dohnat Evropu, a později USA, se mu nikdy nepodařilo. K mesiášskému komplexu se přidal komplex méněcennosti, který posílil přesvědčení Rusů, že jsou vyvolení, předurčení k misi, ale většina ostatních národů je nechápe.

Nepochopil je ani národ český a slovenský. Mesiášský komplex a snaha nás ochránit – a tím i sebe – se nám stala na mnoho let osudnou. A to neležíme na Sibiři, ani neoplýváme soboly, popřípadě ropou. Byli jsme pro Moskvu nárazníkem tlumícím případný útok Západu.

Ruský svět

Rusko po rozpadu SSSR a ztrátě ideologie, kterou několik desetiletí představoval komunismus, potřebovalo novou národní ideu. A za panování Vladimira Putina se jí stala stará koncepce „ruského světa“. Někteří ruští politici s ní koketovali už v 90. letech 20. století, ale oficiálně použil termín „ruský svět“ poprvé prezident Putin v roce 2001 v projevu na prvním Světovém kongresu krajanů žijících v zahraničí.

„Ruský svět sahá daleko za hranice Ruska,“ prohlásil. „A dokonce daleko za hranice obývané ruským etnikem,“ dodal. Ideu rozšiřování ruského světa však uskutečnil až v roce 2014, kdy s její pomocí ospravedlnil anexi ukrajinského Krymu. Ruský svět je území, kde žijí Rusové, a ty je třeba chránit, ať jsou kdekoliv.

A Rusové jsou všichni, kdo rusky myslí a mluví a hlásí se k ruství – je možné narodit se jako Gruzín nebo Čukča a být Rusem a součástí ruského světa. Ostatně, Stalin byl Gruzínec a nikomu to nevadilo. Choval se a myslel rusky, rozšiřoval impérium a prosazoval jeho zájmy. Měl s ostatními Rusy společné kulturní návyky a historickou paměť. Rus není etnikum, ale stav duše.

Hlavními atributy ruského světa jsou ruština, historická paměť a pravoslavné křesťanství jako nositel kultury, správných tradic a chování. Ve skutečnosti však ustrnulo v dogmatech a brání rozvoji moderního ruského státu. Pravoslaví prosazuje kulturní nadřazenost a ukazuje Rusko jako posledního ochránce tradic v Evropě: nemáme homosexuály, hájíme tradiční rodinu, brzy se staneme posledním ostrovem křesťanské čistoty vzdorujícím dekadentní svobodě.

V Putinově pojetí jsme v roce 1968 patřili do ruského světa. Přinejmenším jsme byli považováni za jeho periferii. Sovětský svaz byl jen „ruským světem“ zabaleným do bolševické ideologie.