Slavíme 100 let Československa, ale většina občanů České republiky hodnotí uplynulých zhruba 29 let od listopadu 1989. Už jen proto, že toto období jsme zažili, zatímco budování státu, který vznikl v roce 1918, známe jen z historie. A když bilancujeme, vždy se ptáme na základní: Čeho bylo více? Chyb, nebo správných rozhodnutí?
Nejdříve je ale třeba zdůraznit, že Česká republika je v roce 2018 (spolu se Slovinskem) nejvyspělejší a ekonomicky nestabilnější zemí postkomunistického bloku. Zároveň před sto lety v globálním srovnání na tom byla výrazně lépe. Tenkrát jako by si celá země osvojila heslo: Máš na víc! Měj odvahu být silný a významný!
Na hodnocení vývoje uplynulých 29 let je příliš brzy, ale už dnes více či méně vidíme, jaké viditelné či skryté mocenské struktury dávaly v daném volebním období směr politickému a hospodářskému vývoji, kdo měl největší duševní, intelektuální, morální, informační, vztahovou a finanční sílu, aby jeho vůli zákonodárná i výkonná moc někdy méně, jindy více vykonávala.
Nesplněné tři předpoklady
V politice dlouho převládal názor, že začneme budovat neoliberální kapitalismus pod tehdejším pokrokovým heslem privatizace, liberalizace a deregulace. Z devadesátých let si pamatujeme vládnoucí dogma, že státní vlastnictví a zákonné regulace pocházejí od ďábla a že vše vyřeší trh a do vývoje volného trhu nejen není třeba, ale ani se nesmí zasahovat. A kdo si dovolil slušně oponovat, byl okamžitě označen za zpátečnického komunistu a bylo po diskusi.
Myšlenka absolutně volného trhu je sice krásná, jenže k jejímu skvělému fungování jsou třeba tři předpoklady: každý účastník trhu by měl mít zhruba stejnou velikost, zhruba stejný přístup k informacím, a aby všichni byli na stejné startovní čáře. Háček byl v tom, že minimálně dva poslední předpoklady splněny nebyly, z čehož vyplynulo, kdo je vítěz a kdo poražený. |
Myšlenka absolutně volného trhu je sice velmi krásná, jenže k jejímu skvělému fungování jsou třeba tři základní předpoklady: každý účastník trhu by měl mít zhruba stejnou velikost, zhruba stejný přístup k informacím, a aby všichni byli na stejné startovní čáře. Háček byl v tom, co dnes už všichni víme, že minimálně dva poslední předpoklady splněny nebyly, z čehož vyplynulo, kdo je vítěz a kdo poražený. A teď příklad.
Živnostenská banka, která by letos 4. listopadu slavila 150 let od založení, byla první velkou finanční institucí, kterou financoval výhradně český kapitál. Byla tak obrovská, že kromě londýnské pobočky měla dceru i v New Yorku na Wall Street, kde pracovalo více než 200 lidí. Od roku 1918 hrála roli klíčové banky nového státu, protože tehdejší političtí stratégové si bohudíky uvědomovali, že budovat suverénní stát bez velkých bank v domácích rukou je v podstatě čiré zoufalství.
Prodej za směšnou cenu
Dnes se Česká republika takovou bankou pyšnit nemůže. Němci, Francouzi, Britové, Skotové, Italové, Španělé, Dánové, Nizozemci, Belgičané, Švýcaři, Rakušané a další ano. Dokonce Poláci. Českou finanční sféru dnes z 99 procent vlastní cizí kapitál. Čeští politici na přelomu století velké domácí banky prodali do zahraničí za směšnou cenu. Jako by vzkázali občanům: Máš na míň! Živnostenskou banku již před lety ovládli Italové, její honosné sídlo v centru Prahy loni koupili komunisté z Číny.
Čeští politici na přelomu století velké domácí banky prodali do zahraničí za směšnou cenu. Jako by vzkázali občanům: Máš na míň! Živnostenskou banku již před lety ovládli Italové, její honosné sídlo v centru Prahy loni koupili komunisté z Číny. |
Stejně dopadla sféra pojišťoven, penzijních fondů, plynárenství, vodárenství a většina uhelných dolů. Telekomunikaci a trh rafinerií kompletně ovládli zahraniční hráči, nevznikl ani jeden velký domácí obchodní řetězec, v českých rukou nezůstala žádná velká stavební firma. A jak se chová, až na pár světlých výjimek zhruba desítka českých dolarových multimiliardářů, kteří skoro bez výjimky zbohatli díky velmi vstřícnému přístupu zástupců českého státu?
Vlastní sice u nás velké společnosti, ale dividendy z České republiky rok co rok posílají na účty nizozemských, kyperských, švýcarských či lucemburských mateřských firem. Jistě k tomu mají spoustu rozumných důvodů. Bylo by dobré, kdyby si přicházející nová generace politiků začala více věřit a konečně přestala jednat a rozhodovat – nejen v oblasti hospodářství, ale i mezinárodní politiky – na základě hesla Máš na míň! A až se narodí nový Alois Rašín, případně Jaroslav Preiss, Česká republika bude mít opět banku s velkou pobočkou na Wall Street. Máme na víc!
