Stojím mimo, tedy jsem, variace slavného Descartova výroku mě napadla, když jsem listoval knihou Aleše Palána a Jana Šibíka Raději zešílet v divočině věnovanou samotářsky až poustevnicky žijícím lidem na Šumavě. Zavanula z ní totiž velká a nefalšovaná svoboda, kterou se odvážili na sebe vzít, a jež je nám nedostupná, neboť jsme chyceni „do systému“ tisícerými vlákny často nikoli hned viditelných, ale o to silněji svazujících pavučin.
Tato odvaha ke svobodě fascinuje, proto do médií pronikají zprávy o vrcholných manažerech, kteří se jednoho krásného dne „na všechno vykašlali“ a odešli na salaš chovat ovce. Prakticky všichni si občas uvědomíme fakt ďábelsky zastíraný reklamou na nikdy nekončící zábavu, že jednoho škaredého dne umřeme, a nebudeme na tomto světě. A místo abychom do té chvíle doopravdy žili, jsme se jen pinožili za tím, co nám šalba světa a závoj zdání předestíraly jako žádoucí.
Jak to, že někdo nezůstane jen u zamyšlení, a odmítne být třeba v luxusu se topící ovcí a členem materiálně skvěle zabezpečeného stáda, a začne coby nezpochybnitelný vítěz ovce chovat a mít nad stádem navrch. Kde k tomu vzal nadlidskou odvahu a sílu, aby zpřetrhal všechny ty jako provazy pevná vlákna tisíce pavučin, jimiž jsme do tohoto světa „zaháčkováni“? Nebo že by svoboda, skutečná svoboda, byla možná a dostupná všem?
Vně stojící
Je tomu 20 let, co revue Prostor vydala číslo věnované outsiderství. A texty v něm jsou dnes stejně svěží, pravdivé a provokující jako tehdy. Není divu, tato problematika nemá šanci zestárnout. Vždy je tu totiž příběh, na jehož počátku je mladý člověk plný plánů a ideálů, jež narážejí na psaná, a zejména nepsaná pravidla, v důsledku čehož se stále více obrušují, až nakonec mizí v lepším (horším?) případě vyměněny za „výborné postavení v tomto světě“.
Nic však není zadarmo, a proto je třeba o majetek, úřady a slávu neustále pečovat a obskakovat je, aby se nerozplynuly. Výsledkem je, že se původní mladý idealista proměňuje v cirkusové zvířátko stále zoufaleji pobíhající na stále rychleji se otáčejícím bubnu. Střih, zvířátko vyčerpáním padá a je neseno do hrobu. V lepším případě zahraje i hudba, a to byl celý ten slavný lidský život.
Někteří se domnívají, že bude lepší, budou-li stát za svých pozemských dnů mimo vše, jen si svobodně žít, dívat se na hvězdy a přemýšlet. Když se stanou „vně stojícími“, tedy outsidery. To se nevidí rádo, neboť takoví lidé úsilí o světské pocty, pro něž se nezřídka obětuje dokonce charakter a čest, zpochybňují. |
Nebo běh sice není tak rychlý, ale lidem na cestě za kariérou změkne všemi těmi trivialitami a banalitami, jež takový pochod za úspěchem obnáší, mozek. Už s nimi o ničem vážném a hlubokém rozhovor nezapředete.
I pak je sice útěchou, že na pohřbu (bude-li jaký) možná zahraje hudba, ale některým je to málo, a domnívají se, že bude lepší, budou-li stát za svých pozemských dnů mimo to vše, jen si svobodně žít, dívat se na hvězdy a přemýšlet. Když se stanou „vně stojícími“, tedy outsidery. To se nevidí rádo, neboť takoví lidé úsilí o světské pocty, pro něž se nezřídka obětuje dokonce charakter a čest, zpochybňují.
Slovy Blumfelda S. M. (ve zmíněné revue Prostor je představen jako „záhadná postava českého undergroundu osmdesátých let“): „Outsideři problematizují názory a životní styl většiny – bývají nepříjemnou vzpomínkou čehosi, co bylo konformitou předčasně obětováno či ztraceno: mládí, tvořivost, individualita, nezávislost, spontaneita, autenticita, identita, osobnost, svéprávnost, svoboda, uvědomění, fantazie, představivost, čistota pohledu, odvaha… Určitá menšina může být i ztělesněním špatného svědomí.“
Snadnější úprk
Z Blumfeldova výčtu vyplývá, že přistoupením na pravidla hry tohoto světa můžete ztratit mnoho, vlastně vše podstatné, přesněji všechno, co nás odlišuje od zvířátek. A nedosti na tom – to, čemu mnozí tolik obětovali, je i v jejich konformitě hlídá a v případě nebezpečí stáhne do propasti, jak píše ve svém textu Stručně o hlídačích Ivan Vyskočil. Ostatně, jak chcete prchat před vražednou hrozbou ověšeni pozlátky světského úspěchu, ke kterým jste v beznadějné zamilovanosti přilnuli?
Není žádným tajemstvím, že mnozí Židé smrtelně ohrožení nacismem se příliš dlouho pokoušeli zachránit co nejvíce svého majetku, až nakonec nestihli zachránit sebe ani své blízké. Přirozené právo bylo na jejich straně, ale to je někdy v lidských dějinách žalostně málo. Outsiderům, co byli „nalehko“, se prchalo mnohem snáze. |
Pokud se okamžitě nevzpamatujete a neodhodíte je jako pro lidskou identitu nepodstatné, je s vámi konec. Není žádným tajemstvím, že mnozí Židé smrtelně ohrožení nacismem se příliš dlouho pokoušeli zachránit co nejvíce svého majetku, až nakonec nestihli zachránit sebe ani své blízké. Přirozené právo bylo na jejich straně, ale to je někdy v lidských dějinách žalostně málo. Outsiderům, co byli „nalehko“, se prchalo mnohem snáze.
Dnes takto „v šachu“ drží lidi třeba hypotéky a „systém“ to ví a jeho personalisté se už u pohovorů při přijetí do zaměstnání prý cíleně ptají: „Máte hypotéku?“ A pokud máte, jste upřednostněn a vítán, protože budete i vědět, že je ve vašem nejvlastnějším zájmu „držet hubu a krok“. Řeklo by se „jen“ 20 či 30 let, ale potom už budete natolik navyknuti, že ten šach je, řečeno šachovou terminologií, „šachem věčným“.
Kamkoliv se budete chtít v dané době na šachovnici přesunout, bude váš král vždy nahý a zranitelný, a po vyčištěné dálnici jednotlivých polí k němu bude směřovat hrozba. Tu zešikma od střelce, tu rafinovaněji od koně, ale občas i od nejobyčejnějšího pěšce. O velkých figurách nemluvě…
Vklínění do pravidel
Není to jednoduché, neboť bydlet je třeba a konformita občas zabíjí. Mnohem horší to mají ctižádostivci, kteří se vklíní do pravidel tohoto světa nikoli kvůli tolik potřebné střeše nad hlavou, ale aby ukázali svou genialitu. Pouze ovšem domnělou, neboť zjevně nedočetli knihu Roberta Musila Muž bez vlastností ani do 13. kapitoly (kam dočíst lze), kde je snad její nejokřídlenější bonmot o psychickém otřesu, jejž hlavnímu hrdinovi Ulrichovi způsobilo, když si v tisku přečetl spojení „geniální závodní kůň“.
Ulricha to šokuje, neboť „v mládí prožitém v kasárnách neslyšel než o koních a o ženských a utekl z toho, aby se stal významným člověkem, a když by se teď byl po střídavém úsilí mohl cítit blízek vrcholu svých snah, uvítal ho odtamtud kůň, který ho předběhl“.
Bydlet je třeba a konformita občas zabíjí. Mnohem horší to mají ctižádostivci, kteří se vklíní do pravidel tohoto světa nikoli kvůli tolik potřebné střeše nad hlavou, ale aby ukázali svou genialitu. |
A již tehdy, na sklonku dějin Kakánie, pochopí, co současní ctižádostivci nevzali v úvahu. Že v éře trivialit a banalit je jakékoliv usilování o zvučný hlas, významné role či genialitu pro druhé směšnou snahou. Vše to je přece v upadlé soudobé společnosti vyhrazeno zpěvákům, sportovcům a dalším bavičům, především pak „geniálním závodním koňům“. Už jsem naznačil, že od koně bývá šach či dokonce mat nejrafinovanější.
Již dříve německý filozof Arthur Schopenhauer (1788–1860) kritizuje usilování o slávu, jež není než odrazem naší bytosti v hlavách jiných, a to považme, kdo se to podle něho „v chrámu obecné slávy shromažďuje“ – „maršálové, ministři, dryáčníci, kejklíři, tanečníci, zpěváci, milionáři a židé. Jejich přednosti se tu cení mnohem upřímněji než přednosti ducha.“
Ti „židé“ jsou poplatní „obvyklému antisemitismu“ té doby, jinak se do takové společnosti mnohý člověk nepohrne, obzvlášť ne od chvíle, co se k ní připojil, ba se její představenou hlavou stal „geniální závodní kůň!“ Než pevné zakotvení v takto nastavené civilizaci, raději zešílet v divočině, raději se stát plnokrevným outsiderem.
Vznešené umění
Existují dva druhy outsiderů – ti, kteří se tak narodili, a ti, kteří se pro tento úděl rozhodli. Ti první jsou často už ze své přirozenosti natolik jiní než většinová společnost, že pobyt mimo ni je pro ně předpokladem smysluplné existence. Franz Kafka (1883–1924) konstatuje, „nikdy jsem nepoznal pravidla“, a v té větě je všechno. Jak by mohl niterně participovat na životě společnosti někdo, komu zůstávají záhadou pravidla jejího fungování (například Kafkův úžas při zhlédnutí provozu na poště, jak ho zachytila Milena Jesenská).
Stejně hází společnosti rukavici další bytostný outsider Jan Hanč (1916–1963), když hovoří o svém psaní: „Neočekávám uznání a schválení od nikoho. Celá moje literární činnost vyvěrá z konfliktů se životem, společností, s osudem i Bohem… Reprodukuji život, jaký ve skutečnosti je. Mohu za to, že neodpovídá jejich posrané představě, kterou si o něm učinili?“
Umění být outsiderem je vznešené umění. Je to umění stát rovně tam, kde se ostatní mazaně sklání. Je to umění nezařadit se tam, kde zařazení znamená hanbu, i když pozlacenou hanbu… Jsou situace – a je jich tolik, zlověstně tolik –, kdy být outsiderem znamená zůstat člověkem. |
Jan Zábrana (1931–1984), z něhož učinil „vně stojícího“ už v mládí k jeho rodině mstivý komunistický režim, ale který své outsiderství následně láskyplně objal, je vůči lidské přítomnosti nekompromisní: „Nejlepší, co jsem na tomto světě viděl, bylo nebe, nejlepší, co jsem na něm slyšel, bylo ticho, a to nejlepší, co jsem na něm poznal, byla samota.“
František Gellner (1881–1914) pak žádost, aby mu všichni „vlezli na záda“, vyjádřil takto: „Je pro mne málo směrodatný, soud bližních dobrý jako špatný. Včas pole svá si pokosím. A o pohřeb se neprosím.“
Jsou i takoví, kteří se pro pozici „vně stojícího“ sami rozhodli, a o nich spisovatel Eduard Martin píše: „Umění být outsiderem je vznešené umění. Je to umění stát rovně tam, kde se ostatní mazaně sklání. Je to umění nezařadit se tam, kde zařazení znamená hanbu, i když pozlacenou hanbu… Jsou situace – a je jich tolik, zlověstně tolik –, kdy být outsiderem znamená zůstat člověkem.“
Nadhled a kompromisy
Šlo by jistě zmínit i další skvostné outsidery – třeba Bohumila Hrabala (1914–1997) a jím tolik milovaného Ladislava Klímu (1878–1928), nebo čínského básníka, který již v 11. století napsal: „Lituji lidi svého věku den co den. Mluví jen o zájmech a zápasí ze ctižádosti jen. Běda a žal! Neslyší na své uši a umírají, aniž vnímali kdy harmonii Šao.“
A také Sókratés, jenž napomíná muže z Athén: „Ty se nestydíš starat o peníze, abys jich měl co nejvíce, i o pověst a čest, avšak o rozum a o pravdu a o duši, aby byla co nejlepší, o to se nestaráš ani nepečuješ?“ Největší outsider, jenž se následně ve stavbě lidských dějin stal „kamenem úhelným“, se narodil o Vánocích v betlémském chlévě.
Nemůžeme všichni na salaše nebo do „vnitřní emigrace“ uprostřed měst, značně je třeba těch, kdo osvědčí nadhled a uzavírají kompromisy, aniž ztrácejí ze zřetele, co je podstatné, a moudře a nenásilně o tom přesvědčují druhé. Ty, kteří zaujmou důležité pozice ve státě nikoli jako důsledek prvoplánové kariérní honby, ale jako vedlejší produkt svého vynikajícího odborného působení. |
Nemůžeme všichni na salaše nebo do „vnitřní emigrace“ uprostřed měst, značně je třeba těch, kdo osvědčí nadhled a uzavírají kompromisy, aniž ztrácejí ze zřetele, co je podstatné, a moudře a nenásilně o tom přesvědčují druhé. Ty, kteří zaujmou důležité pozice ve státě nikoli jako důsledek prvoplánové kariérní honby, ale jako vedlejší produkt svého vynikajícího odborného působení.
Nic si však nenamlouvejme, radikalita některých outsiderů je často i nemálo sobecká a kromě svého „já“ už s nikým dalším nepočítá. A nebuďme ani zaťatými moralisty, pokud jde o odsuzování světského úspěchu. Jak píše Jerome Klapka Jerome (1859–1927) v eseji O úspěchu ve světě: „Bez ctižádostivých lidí by se svět neprobral ze spánku. To jsou ti neposedové, kteří bouří od časného rána křikem a lomozením s kovářským náčiním a znemožňují všem ostatním lidem zůstat v posteli.“
Přitom i on je trochu skeptický: „Dnem i nocí slyšíte rychlý dupot statisíců nohou – někteří běží, někteří kráčejí, ti zase oddychují a pokulhávají, všichni však mají naspěch, všichni se namáhají v horečném závodění, všichni vysilují život i tělo, srdce i duši, aby dostihli stále se vzdalující obzor úspěchu.“ Na němž pak vítězně řehtá pouze „geniální závodní kůň“.
Obstojný příbytek pro věčnost
Jako vždy jde o míru, a možná i o věk. Bylo by totiž nepřirozené ukládat askezi ohledně úspěchu mladým lidem, pokud po něm prahnou, a ve své snaze o vyniknutí nezřídka přinášejí i tolik dobrého. Jen by i oni měli intuitivně ctít hranice svých ambicí a používat jen čestné způsoby pro jejich naplnění.
Každý podvědomě tušíme, v čem jsou naše hřivny, a podle toho bychom měli jednat. Především bychom však neměli stavět umanutě tam, kde jsme jen krátce, ale mnohem více si budovat obstojný příbytek pro věčnost. |
Naopak stárnoucí a starci by neměli na moci a postavení často směšně a zoufale lpět, protože je smutné, pokud někdo pokročilého věku nezná sám od sebe svou cenu, a musí si ji dodávat zvnějšku snahou o zahrnutí do skupiny, v níž nechybí ani milionáři, o ministrech nemluvě.
V různých stadiích života býváme to i ono. Stejně jako moudrý Montaigne (1533–1592), který se poměrně mlád stáhl do izolace svého zámku a knihovny, aby se „zasvětil vlastní svobodě, svému klidu a svým zálibám“, a aby poté, co napsal nesmrtelné Eseje, odtud vyšel a stal se i starostou Bordeaux.
Každý podvědomě tušíme, v čem jsou naše hřivny, a podle toho bychom měli jednat. Především bychom však neměli stavět umanutě tam, kde jsme jen krátce, ale mnohem více si budovat obstojný příbytek pro věčnost.A proto si hýčkat jurodivé outsidery, kteří ukazují na posedlost viditelným světem, a snažit se „pravidla společnosti“ nastavit tak, aby nemuseli prchat do spásného zešílení v šumavské či jiné divočině.
