Charles de Gaulle a Konrad Adenauer zpečetili smíření mezi dvěma národy, které se až do té doby považovaly za dědičné nepřátele. Oba státníci 22. ledna 1963 uzavřeli slavnou Elysejskou smlouvu, která založila osu Paříž–Berlín jako motor evropské integrace.
Smlouva vychází ze Schumanovy deklarace z roku 1950, symbolického počátku integrace poválečné Evropy. „Evropa se nevytvoří najednou,“ uvádí se v Deklaraci, „nebo podle jednoho plánu. Uskuteční se naplňováním konkrétních cílů, vytvářejíc nejprve skutečnou solidaritu. Sdružení evropských národů vyžaduje, aby se skoncovalo s letitým nepřátelstvím mezi Francií a Německem. Cokoli se podnikne v tomto směru, se musí týkat především těchto dvou zemí.“ V době podpisu Elysejské smlouvy evropské společenství tvořilo šest zakládajících států – dnes se Evropská unie skládá z 28 zemí. Německo se přitom svým sjednocením stalo hospodářsky nejsilnějším členem EU.
Přesně 53 let nato Francie a Německo podepsaly novou smlouvu v Cáchách, které byly hlavním městem Franské říše Karla Velikého, aby stvrdily svou vůli pokračovat v úzké spolupráci.
Jde více o formu než o obsah
Z porovnání textu smlouvy z Cách a té elysejské je zřejmé, že nová smlouva nepřináší nic převratného. V Cáchách v roce 2019 jde proto více o formu než o obsah. Jestliže neohrožovala integraci Evropy Elysejská smlouva z roku 1963, o to více ji v roce 2019 nemůže, oproti tvrzením národovců, narušovat smlouva nová smlouva z Cách.
Nová smlouva neobsahuje téměř nic z ambiciózní vize Evropské unie, kterou představil francouzský prezident Emmanuel Macron na sorbonnské univerzitě krátce po svém zvolení (26. 9. 2017). Podepsaný text spíše dokládá nedostatek shody mezi signatáři na tom, jak Unii reformovat. Německo fakticky nepodpořilo ani jeden z klíčových reformních návrhů francouzského prezidenta.
Potřebujeme, aby někdo z lídrů Spojeného království vzal na sebe úděl odpovědnosti, sebral osobní odvahu a vedl Británii zpět do Unie. |
Pozornost poutá článek 8 nové smlouvy, podle kterého přijetí Spolkové republiky Německo jako stálého člena Rady bezpečnosti je prioritou francouzsko-německé diplomacie. Diplomatické úsilí tohoto typu ovšem nemá šanci na úspěch, protože reforma složení Rady bezpečnosti je do „skončení třetí světové války“ nereálná. Je otázkou, proč takový článek ve smlouvě vůbec je.
Přesto má podpis smlouvy v Cáchách jistý politický význam. Odráží hlavně rozložení sil v době finišujícího brexitu. Velká Británie tápe. Theresa Mayová chce dojednat navenek měkký odchod z EU, který by bylo možné doma prosadit jako odchod tvrdý. Nepřesvědčila o tom však jiné poslance než ty na výplatní pásce své vlády. Do brexitového dilematu – zůstat, či odejít – přichází zpráva z Cách: motor evropské integrace běží dál, s Brity či bez nich, Unie je v lepší kondici, než jak je prezentována euroskeptiky.
My potřebujeme, aby někdo z lídrů Spojeného království vzal na sebe úděl odpovědnosti, sebral osobní odvahu a vedl Británii zpět do Unie.
V Unii nám prospívá britský common sense stejně jako francouzská vize i německá výkonnost a preciznost. Smlouva z Cách přináší dobrou zprávu o fungujícím motoru. Prospělo by, kdyby Velká Británie zůstala jako jeho protiváha.
