Nadstandardní, až strategické vztahy USA a Saúdské Arábie trvají více než 75 let. Přitom jde o paradoxní spojenectví demokratické ústavní republiky a absolutistické monarchie, jedné z nejvíce absolutistických na světě, jež nastalo částečně historickou náhodou, dílem díky společným zájmům obou zemí.
Na začátku je rok 1933, kdy kalifornská společnost Standard Oil, k níž se později připojila firma Texas Oil, získala ropné koncese od prvního krále pouštní monarchie a zakladatele dynastie Abda al-Azíze ibn Saúda. Tato těžební společnost pět let poté objevila ropu a v roce 1944 byla pojmenovaná Arabsko-americká ropná společnost (Aramco), od roku 1980 pak Saudi Aramco.
Američané investovali v Saúdské Arábii, protože zbytek regionu ovládali Evropané. Britové získali koncese v Íránu již v roce 1901, v roce 1908 objevili ropu a založili Anglo-perskou ropnou společnost (APOC), později přejmenovanou na Anglo-íránskou ropnou společnost (AIOC), již vlastnila především firma British Petroleum, dnes BP, a po jejím znárodnění znovu přejmenovanou na Národní íránskou ropnou společnost (NIOC).
Po první světové válce britští spojenci Hášimovci, původně vládci Hidžázu, kde jsou posvátná místa islámu Mekka a Medina, vládli i v Jordánsku a Iráku, přičemž Britové drželi protektorát nad všemi emiráty v Perském zálivu – Kuvajt, Bahrajn, Katar, Spojené arabské emiráty, sultanát Oman – a vládli i v Jižním Jemenu. Ibn Saúd však v roce 1926 obsadil Hidžáz, vyhnal z něj Hášimovce a připojil jej ke svému království. V podstatě všechny arabské země kromě Saúdské Arábie a malého hornatého Jemenu kontrolovali Evropané. Kde jinde měli američtí těžaři hledat ropu?
Životně důležitá obrana
V roce 1943, uprostřed druhé světové války, americký prezident, demokrat Franklin Delano Roosevelt, prohlásil obranu Saúdské Arábie za životně důležitou pro USA, čímž začalo spojenectví obou zemí. A těsně po Jaltské konferenci, 14. února 1945, se dokonce setkal na křižníku USS Quincy v Suezském průplavu s ibn Saúdem. Roosevelt se tedy po schůzce s Winstonem Churchillem a Josifem Vissarionovičem Stalinem vydal za ibn Saúdem, u něhož šlo o první cestu do zahraničí, a hned za prezidentem USA. Setkání tedy oba považovali za důležité.
V roce 1943, uprostřed druhé světové války, americký prezident, demokrat Franklin Delano Roosevelt, prohlásil obranu Saúdské Arábie za životně důležitou pro USA, čímž začalo spojenectví obou zemí |
Rooseveltův nástupce, demokrat Harry Truman, byl křesťanský sionista, který navzdory svým poradcům a ministrům i ibn Saúdovi uznal stát Izrael a pomohl mu k existenci. Trumanův nástupce, republikán Dwight Eisenhower, považoval arabské země za důležitější než malý Izrael. Navíc doufal, že po dekolonizaci získá jejich přátelství, a proto se USA nezúčastnily izraelsko-francouzsko-britské invaze do Egypta v roce 1956 (takzvaná Suezská krize), jež měla svrhnout egyptského diktátora Gamála Násira, čímž své evropské spojence pokořily.
Násirovo přátelství však nezískal, naopak ten se spojil se Sovětským svazem. V roce 1958 Eisenhower umožnil zásah v Libanonu a jeho ministr zahraničí John F. Dulles považoval americký postoj v Suezské krizi za chybu. Po roce 1960 opět přišli demokratičtí prezidenti John F. Kennedy a Lyndon Johnson, kteří byli stejně jako Truman proizraelští, což se projevilo i za šestidenní války v roce 1967.
Důsledek dvou událostí
V roce 1968 byl zvolen prezidentem USA republikán Richard Nixon, Eisenhowerův viceprezident. Čekalo se, že bude stejně jako Eisenhower k Izraeli chladný, ale překvapil – za jomkipurské války v roce 1973 Izrael zachránil dodávkami vojenského materiálu. Bez tohoto leteckého mostu, jejž Nixon schválil, by Izrael válku prohrál a nejspíš použil jaderné zbraně. Za tuto pomoc se Saúdové rozhodli USA a Západ potrestat. Arabské země snížily těžbu ropy a uvalily na západní země ropné embargo. Následný nárůst její ceny způsobil „ropný šok“ a stagflaci.
Sovětská intervence do Afghánistánu a islámská revoluce v Íránu, jež přinesla šiítskou Chomejního teokracii, učinily z USA a sunnitské Saúdské Arábie spojence. To se projevilo za Carterova nástupce, republikána Ronalda Reagana. |
Za demokratického prezidenta Jimmyho Cartera vypukla na začátku roku 1979 v Íránu islámská revoluce a na jeho konci Sověti vpadli do Afghánistánu. Američané se obávali, že chtějí destabilizovat režimy okolo Perského zálivu a ovládnout celý region. Domnívali se, že pro Sověty je přímý útok na západní Evropu riskantní, protože by vedl k jaderné válce, a proto se rozhodli Západ porazit ovládnutím Perského zálivu a odstavením od ropy.
Na to Carter zareagoval prohlášením označeným za Carterovu doktrínu, jejímž autorem byl jeho bezpečnostní poradce Zbigniew Brzezinski – snaha velmoci (Sovětského svazu) ovládnout region Perského zálivu ohrožuje životní zájmy USA a budou na ni reagovat i vojensky. Sovětská intervence do Afghánistánu a islámská revoluce v Íránu, jež přinesla šiítskou Chomejního teokracii, učinily z USA a sunnitské Saúdské Arábie spojence. To se projevilo za Carterova nástupce, republikána Ronalda Reagana.
Téměř člen rodiny Bushů
Reaganův šéf prezidentské kampaně a poté CIA Bill Casey se Saúdy vyjednal financování afghánských mudžahedínů bojujících proti Sovětům a výrazné zvýšení těžby ropy, díky čemuž její cena na světových trzích klesla. To pomohlo západní ekonomice a snížilo příjmy Sovětského svazu z prodeje energetických surovin do západní Evropy. Součástí této Reaganovy strategie ekonomické války proti Sovětům byla i snaha zabránit výstavbě sovětského plynovodu na západ.
Saúdský velvyslanec ve Washingtonu Bandar bin Sultan al Saúd v letech 1983 až 2005 dostal přezdívku Bandar Bush a byl téměř členem rodiny Bushů. Když Bushův syn George W. v roce 2000 získal republikánskou nominaci na prezidenta, byl jedním z těch, kdo ho vyučovali zahraniční politiku. |
Po Reaganovi se stal prezidentem republikán George Bush. Když v létě 1990 irácký diktátor Saddám Husajn obsadil Kuvajt, nejenže kontroloval 60 procent světových zásob ropy (iráckých a kuvajtských) a měl čtvrtou nejpočetnější armádu na světě (po Číně, Sovětském svazu a USA), ale i hrozilo, že ovládne saúdská ropná pole, přičemž Saúdové by ho sami nedokázali zastavit. Bush se proto po chvíli váhání rozhodl Kuvajt od irácké okupace osvobodit. A sestavil mezinárodní koalici, jež to na začátku roku 1991 učinila.
Tím začalo přátelství rodů Saúdů a Bushů. Saúdský velvyslanec ve Washingtonu Bandar bin Sultan al Saúd v letech 1983 až 2005 dostal přezdívku Bandar Bush a byl téměř členem rodiny Bushů. Když Bushův syn George W. v roce 2000 získal republikánskou nominaci na prezidenta, byl jedním z těch, kdo ho vyučovali zahraniční politiku. Kromě rodiny Bushů měl princ Bandar vynikající vztahy i s Nancy Reaganovou a s demokratickým prezidentem Billem Clintonem. Mimochodem, současnou saúdskou velvyslankyní v USA je Bandarova dcera Rímá.
Trumpova první zahraniční cesta
Další demokratický prezident Barack H. Obama dosáhl toho, co se zdálo nemožné – spřátelit jadernou dohodou z roku 2015 s šiítským Íránem ajatolláhů, jež ukončila sankce vůči němu výměnou za zmrazení raketového a atomového programu na deset, respektive patnáct let, Izrael s arabskými sunnitskými vládami včetně saúdské.
Nový americký prezident, republikán Donald Trump, nejen od Obamovy jaderné dohody s Íránem odstoupil, ale jeho první zahraniční cesta vedla do Saúdské Arábie |
Izrael i Saúdská Arábie považovaly tuto dohodu za chybu. Saúdové na ni zareagovali zvýšením těžby ropy, čímž klesla její cena i íránské a ruské zisky z prodeje a americká těžba břidličného plynu přestala být výnosná. Nyní jsou Izrael a Saúdská Arábie (Egypt a Jordánsko) de facto spojenci.
Nový americký prezident, republikán Donald Trump, nejen od Obamovy jaderné dohody s Íránem odstoupil, ale jeho první zahraniční cesta vedla do Saúdské Arábie. Spojenectví americké republiky a saúdské monarchie hned tak neskončí.
