Francie: Prezident Macron žluté vesty podcenil. A stále podceňuje

Vítězství francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v prezidentských volbách v roce 2017 naznačovalo, že má recept na reformy, jež se nedotknou životní úrovně Francouzů, přestože v kampani neuvedl nic konkrétního. Macron si věřil a jeho spolupracovníci ho zbožňovali natolik, že ho přezdívali podle hlavního boha starověkého Říma Jupitera vládnoucího nebesům a hromu.

Macron byl přesvědčen o vlastní výjimečnosti, protože dovede Francii k hospodářskému růstu, čímž se distancoval od svého předchůdce Françoise Hollanda. Hnutí žlutých vest, jež od loňského 17. listopadu vyjadřuje každou sobotu nespokojenost, však ukazuje, že zázračné a jednoduché řešení krize neexistuje a že Macronův recept byl spíše politickým marketingem. Navíc existují fakta, která Macron nemůže změnit a jež mu brání jeho vizi uskutečnit.

Slepá ulička

Prvním faktem je Evropské unie, jejímž je Macron nejen stoupencem, ale i lídrem federalizace, ve které by byl vliv členských zemí omezený. Tuto představu však má pouze on a několik malých členských států. Nejvlivnější země EU Německo jí není nadšená, protože jde o přenos problémů Francie a jižních států na prosperující ekonomiky, zejména německou.

Evropské dluhopisy by byly kvalitnější než francouzské nebo italské, ale jen proto, že by za ně bylo odpovědné Německo. Macron usiluje i o větší transfer evropských peněz, což však nemá šanci uspět v Itálii, kde šéf strany Liga a vicepremiér Matteo Salvini vyzývá k větší suverenitě a odpovědnosti členských zemí EU.

Macron musí zůstat své představě EU věrný, a především ji nemůže kritizovat, přestože mu občas brání uskutečnit reformy ve Francii, například když chtěl pomoci malým živnostníkům, kteří pouze odvádějí paušální daň z obratu, nemusejí vést účetnictví a neplatí DPH. Macron v předvolební kampani sliboval tuto jejich situaci posílit, aby mohly vznikat startupy, jež se věnují především podnikání. Narazil však na směrnici EU, jež stanovuje výši obratu pro platbu DPH. Macron sice zvýšil strop pro obrat živnostníků, ale pokud jej překročí, musejí platit DPH.

Macron se ocitl ve slepé uličce, navíc jeho úsilí zlepšit situaci malých živnostníků jde proti sjednocení podmínek EU. Nemůže být stoupencem národních výjimek a současně sjednocení unijních systémů, zejména daňového, ani kritizovat EU, protože by dával za pravdu straně Národního sdružení a její šéfce Marine Le Penové.

Zatím tabu

Ještě větším problémem než EU je pro Macrona euro. Proevropské francouzské Centrum pro evropskou politiku na začátku roku zveřejnilo studii, podle níž přišlo v letech 1999 až 2017 zavedení a používání společné měny každého Francouze na 56 tisíc eur – například Španěla na 5031, Belgičana na 6370 a nejvíce Itala na 73 605 eur – a vydělaly na něm především Německo a Nizozemsko.

Tyto údaje vyvolaly velkou kritiku, ale alternativní studie, jež použily k výpočtu jiné metody, se v podstatě nelišily – vítězem eura je Německo a poraženými Itálie a Francie. Nelze se proto divit, že především Italové a Francouzi se bouří proti politikům, kteří je několik let přesvědčují, že euro je výhodné.

Euro škodí francouzskému průmysl, ale nic nenasvědčuje, že by Německo změnilo postoj k monetární politice. Důsledkem je růst negativní bilance francouzského zahraničního obchodu a chudnutí Francie. Navíc nemůže usilovat o protekcionismus jako prezident USA Donald Trump, jenž by její ekonomice pomohl, protože Macron ideově stojí na opačném pólu – chce svět bez hranic, a především obchodních bariér.

Kritika eura, přestože škodí francouzské ekonomice, je zatím ve Francii tabu. Také strana Marine Le Penová odstranila opuštění společné měny ze svého programu, protože zejména starší generace Francouzů se obává o důchody a nestability, již by tento odchod způsobil.

Odlišné myšlení a zkušenost

Dalším faktem je vysoký státní dluh, jenž závisí na nízkých úrokových sazbách a ekonomice, přičemž při jejím sebemenším výkyvu Francii hrozí dluhová past. Proto francouzský stát hledá peníze, kde může – zvyšuje daně a zdokonaluje jejich výběr a vedle toho Macron hodlá privatizovat firmy, v nichž stát drží velký podíl, přičemž oba kroky jsou nepopulární.

Macron v předvolební kampani sliboval snížit vysokou daňovou zátěž Francouzů, ale kvůli státnímu dluhu a rozpočtovému deficitu tento slib nemůže splnit. Navíc změny daňového systému bývají kosmetické a nemají na ekonomiku dopad. Privatizace, zejména pařížského letiště a státní loterie, budí rozpaky, protože jde o „zlatá vejce“. Jsou ziskové a mohou jen obtížně zkrachovat, a proto by je mnoho soukromých investorů chtělo.

Ať bude v čele Francie kdokoliv, bude čelit uvedeným problémům a už od prezidenta Hollanda si „kupuje čas“, aby nemusela provést reformy. Důsledkem je, že řešení bude pro příští generace ještě těžší, což si uvědomuje hnutí žlutých vest – jejich součástí jsou i Francouzi, jejichž ekonomická situace je dobrá, navzdory tomu demonstrují, protože toto nicnedělání zaplatí jejich děti.

Uvedené problémy nejsou nové, hovoří se o nich od finanční krize v roce 2008, umožňují však pochopit odpor vůči Macronovi. Ten v předvolení kampani tvrdil, že zná jejich řešení, ale začal je brát vážně, až hnutí žlutých vest vyšlo do ulic. Svým postojem jen ukázal, nakolik se jeho myšlení a zkušenosti liší od běžných Francouzů.

Neobjektivní informování

Macron na přelomu loňského listopadu a prosince hnutí žlutých vest podcenil a nekomunikoval s ním, v čemž v podstatě pokračuje dodnes. V projevu 25. dubna, který měl krizi ukončit, nemluvil k němu, ale k Francouzům v tíživé situaci. Macronovo podcenění spočívalo především v postoji k demonstrantům – považoval je za nepřátele ekologie, protože se bouří proti dani z benzinu. Tu sice zrušil, ale demonstrace žlutých vest pokračovaly.

Odstartovala je sice ekologická daň, ale hlavní příčiny jsou hlubší – nedůvěra v současný model demokracie, který v podstatě dává francouzskému prezidentovi neomezenou moc, a pokles kupní síly Francouzů. S nedůvěrou v politický model souvisí i francouzská média – většina patří finančním skupinám, v jejichž čele stojí nejbohatší podnikatelé, přestože především tištěna jsou finančně ztrátová.

Důvodem vlastnění není zisk, protože v důsledku internetu zatím neexistuje způsob, jak by média mohla samostatně a výdělečně fungovat. Navíc ta tištěná závisí na státní podpoře, takže jejich ztráty zaplatí daňový poplatník, nikoliv finanční skupiny. Z francouzských médií se také vytratila názorová pestrost, což ukázalo druhé kole prezidentských voleb, kdy se předháněla v podpoře Macrona před Le Penovou.

Ještě víc než tištěná media byla kritizovaná soukromá zpravodajská televizní stanice BFMTV, již vlastní miliardář Patrick Drahi, jeden z hlavních podporovatelů francouzského prezidenta. Ta Macrona nejen protěžovala v předvolební kampani, ale podle žlutých vest i neobjektivně informuje o jejich demonstracích a označuje je za násilníky a extremisty.

Nemožnost stejného kroku

Problém kupní síly souvisí s postojem k ekonomickým ukazatelům, jako je inflace. Ta byla v uplynulých letech ve Francii nízká, ale život stále dražší, přičemž platy od finanční krize v roce 2008 v podstatě nerostly. Navíc její výpočet předpokládá pouze šestiprocentní náklady na bydlení, což neodpovídá ceně podnájmů ani růstu cen nemovitostí zejména ve velkoměstech. Dle studie společnosti Panorabanque je 24 procent Francouzů každý měsíc před výplatou v červených číslech, a tudíž je média ani politici nepřesvědčí, že se mají lépe, či o nízké inflaci.

Macron se pokusil vyřešit problém kupní síly zvýšením minimální mzdy o sto eur, ve skutečnosti však jen o 26, protože zbytek tvořila dávka pro osoby s nízkým příjmem. Nešlo tedy o plošné zvýšení minimální mzdy, navíc 26 eur měsíčně vzhledem k růstu cen osoby pobírající minimální mzdu nevytrhne.

Současnou krizi by pomohl vyřešit krok francouzské vlády, který učinila proti demonstracím v květnu 1968, v nichž šlo vedle kulturního boje o zlepšení podmínek dělníků – dohoda s odbory na zvýšení minimální mzdy o 35 procent. Tehdejší vláda si jej na rozdíl od dnešní mohla dovolit, protože Francie nebyla zadlužená, měla vyrovnaný státní rozpočet, solidní hospodářský růst a frank, který jí umožňoval přizpůsobovat monetární politiku.

Macron francouzské firmy vyzval, aby svým zaměstnancům vyplatily mimořádnou prémii osvobozenou od daní, čehož se chopily především korporace, které ho podporovaly a podporují – obdrželo ji, průměrně 400 eur, 5,5 milionu zaměstnanců. Mnoha rodinám pomohla, ale opět šlo o jednorázové opatření, které neřeší vady systému, jen umožňuje vládě získat čas. Navíc jím především chtěla snížit počet demonstrantů a posílit dojem, že žluté vesty jsou násilníci, kteří nechtějí pracovat.

Neovlivňování politiky

Od začátku letošního roku si Macron uvědomuje, že krize není zažehnaná, že ji musí řešit a že je nejen ekonomická, ale i společenská. Francouzi mají pocit, že nemohou zasahovat do politiky a ovlivňovat její rozhodnutí, proto Macron uspořádal debaty, do nichž Francouzi mohli posílat podněty a aktivně se jich účastnit. Sám Macron se do několika zapojil, především se starosty, ale byla to jen řečnická cvičení.

Tyto debaty byly kritizované za prvé proto, že vláda předem stanovila témata, o kterých se nesmí diskutovat, například odchod z eurozóny či zrušení manželství pro osoby stejného pohlaví. Je to však svobodná a celonárodní debata, pokud se o některých tématech nesmí mluvit? Za druhé proto, že krize není nová a požadavky žlutých vest, jako jsou nižší daně nebo referendum, evergreenem francouzské politiky. Z údajů vyplývá, že se situace Francouzů, zejména střední třídy, zhoršuje. Debaty, v nichž se hledají problémy, jsou zbytečné. Spíše by se mělo diskutovat o řešeních.

Za třetí proto, že Macron uspořádal celonárodní debatu kvůli volbám do Evropského parlamentu (EP). Francouzská média jsou v předvolební kampani sledovaná, zejména čas kandidátům – jeho překročení může vést ke stížnosti, že preferují konkrétní stranu. Zprávy a dění okolo celonárodní debaty však plnily média, ale jejich čas se do kampaně nepočítal, přestože její hlavní postava, francouzský prezident, vystupovala v médiích neustále.

Výsledky celonárodní debaty, jež Macron představil na tiskové konferenci, Francouze příliš nezaujaly. Snížení daní je sice chvályhodné, ale v podstatě neproveditelné, dokud se nevrátí hospodářský růst. Zrušení École Nationale d’Administration (Vysoké školy administrativy, ENA), elitní školy pro státní úředníky, by možná snížilo elitářství, ale není zřejmé, jak by se vychovávali, ani nejde-li jen o její přejmenování a několik změn, například přiblížení univerzitě.

Opomíjená hlavní role

Do čela voleb do Evropského parlamentu postavila Macronova vládní strana Vpřed! Nathalii Loiseauovou, bývalou ministryni pro evropské záležitosti, současnou ředitelku ENA a privilegovanou osobu politického systému. Její výkony v diskusích však byly nepřesvědčivé a řečnická schopnost průměrná. Navíc jakmile se o ni začala zajímat média, objevila v její minulosti problémy, například příslušnost ke krajní pravici v době studia. Následné vysvětlování jen potvrdilo její špatnou komunikaci s francouzskou veřejností.

V kampani do Evropského parlamentu se Macron snažil oslovit voliče, kteří v životě uspěli. Všichni Francouzi se nemají špatně, zejména obyvatelé tří největších měst Paříže, Marseille a Lyonu mají prospěch z globalizace a dobrou životní úroveň. Pro ně Macron představuje, že budou bohatnout. Druhou skupinu jeho stoupenců tvoří Francouzi, kteří se obávají, že změna, jako je rozpad EU, vyvolá ve Francii chaos, a Macron je pro ně zárukou, že nenastane. Navíc politici vládní strany tvrdí, že žluté vesty nechtějí pracovat a jsou v životě neúspěšní rasisté a antisemité.

Tito voliči mají pocit, že hlasováním pro Macronovu stranu nepatří mezi neúspěšné a brání nástupu populismu a fašismu. Jejich oslovování se však může Macronovi vymstít, protože zapomíná, že hlavní rolí francouzského prezidenta je společnost sjednocovat. Jeho poradci a mediální prezentace však sázeli na její ještě větší rozdělení kvůli výsledku voleb.

Ani levice, ani pravice

Každá analýza hnutí žlutých vest musí vzít v úvahu jeho politickou nesourodost. Velkou část sice tvoří Francouzi s nízkým příjmem, ale střední třída žluté vesty podporuje, protože se společensky propadá. A demonstrují i Francouzi s vysokým příjmem, zejména ti s početnou rodinou. U hnutí žlutých vest nefunguje dělení na pravici a levici ani na konzervativce a pokrokáře – demonstrací se účastní Francouzi, kteří hají tradiční rodinu i její nové podoby.

Navíc je velký rozdíl mezi vnímáním žlutých vest obyvateli velkoměst Paříž, Marseille a Lyon a těch regionálních, jako je Rouen či Bordeaux, nebo malých měst, ve kterých má mnoho stoupenců, kteří nevěří, že jde o násilníky. Za toto označení jsou odpovědní i novinářů, z nichž valná většina žije v Paříži, a proto vnímají, jen co se děje v ní, a odsuzují hnutí.

Nesourodost hnutí se projevuje i v tom, že zatím nemá jednoho nebo skupinu lídrů, kteří by ho reprezentovali, ale pouze mluvčí, a spočívá v ní síla i slabost hnutí – spojuje Francouze odlišně politicky orientované, ale současně z něho jen obtížně vznikne nová politická strana.

Na námitku, že nemá program, jeho mluvčí odpovídají, že usilují o demisi prezidenta Macrona a návrat moci lidu referendy občanské iniciativy (référendum dʼinitiative citoyenne, RIC), což je hlavní cíl, na jehož základě by měli Francouzi v novém politickém systému rozhodovat. A program by znamenal stejný politický systém, v němž by elity, tentokrát žlutých vest, rozhodovaly namísto běžných Francouzů.

Větší podíl na politickém rozhodování

Duchovním otcem RIC je bývalý vysokoškolský profesor Étienne Chouard, který více než deset let zakládá workshopy, v nichž se lidé učí psát ústavu a rozumět státu a jeho institucím. Jeho vize se zdá utopická, protože klade velké nároky na občany, ale shoduje se s levicovým politikem Jean-Lukem Mélenchonem. Ten chce přepsat ústavu páté francouzské republiky, jejíž základ tvoří silný prezident a dvoukolové většinové parlamentní volby.

Tento politický systém více než 60 let protěžuje střídání dvou velkých stran u moci. Kdo s nimi nesouhlasí nebo se s nimi neztotožňuje, má smůlu. Podle RIC zastupitelská demokracie vznikla za Francouzské revoluce – občané si zvolí zástupce a jejich aktivita spočívá především v hlasování –, ale moderní technologie přinesly změnu – dnes lze sledovat dokumenty, diskutovat o politice na internetových fórech, reagovat přímo na politiky a kontrolovat je online.

Díky moderním technologiím lze zjednodušit i hlasování – občané by měli mít možnost hlasovat na internetu, což by volby zlevnilo a usnadnilo. Navíc se Macron prezentuje jako přítel moderních technologií a stoupenec digitalizace státní správy. Nenastal čas je použít v politice a umožnit občanům více se podílet na politickém rozhodování?

Změna pouze demonstracemi a převratem

Francouzská vláda tvrdí, že ulice nemůže rozhodovat o politice, protože i těch největších shromáždění se účastní jen část francouzské populace. Pro Macrona ve druhém kole prezidentských voleb hlasovalo více než 20 milionů Francouzů, proto jeho vláda odpovídá jejich vůli a je demokratická.

Hnutí žlutých vest se nestalo politickou silou z několika důvodů. Velká část demonstrantů k volbám nechodí, a jelikož ve Francii je třeba se k získání volebního průkazu předem registrovat, zřejmě jej nemají nebo nechtějí. Popřípadě volí protestní strany, jako je Národní sdružení, Mélanchonova levicová strana nebo ještě menší strany Nicolase Duponta-Aignana Vzhůru republiko či Françoise Asselineau, která má v programu frexit a podporu žlutých vest.

Založit stranu, která by stoupence hnutí zastupovala, se pokoušelo několik osobností, ale nepodařilo se jim získat většinu lídrů, především proto, že se neshodli. Existuje však několik hnutí, která chtějí zastupovat žluté vesty. Florian Philipot, bývalá dvojka v Národní frontě (dnešním Národním sdružení), jenž po odchodu z ní založil stranu Patrioté, poskytl místa na kandidátce hnutí Žlutí a občané, které shromažďuje stoupence žlutých vest s národním cítěním.

Hnutí Žlutá aliance, jež se hlásí ke žlutým vestám, cílí především na levicové voliče. Velkou část jeho programu tvoří ekologická témata, proto zřejmě nezíská podporu celého hnutí žlutých vest. Dalším hnutím je Občanská evoluce, jež má za vzor italské Hnutí pěti hvězd, či Hnutí pro občanskou iniciativu, které chce prosadit RIC.

Totorozdrobení nahrává především Macronově straně a někteří lídři nabádali stoupence žlutých vest, aby k volbám do Evropského parlamentu nešli, protože společnost změní jen demonstrace, a převrat poté, co se ozbrojené složky přidají k hnutí. Tento postoj prosazuje kromě jiných mladý úspěšný právník Juan Branco, který má charisma, umí mluvit a snaží se dostat do čela hnutí.

Oslabování moci tradičních médií

Branco se stal známým v hnutí žlutých vest právním zastupováním 31letého Maxima Nicolleho, stoupence žlutých vest, který se narodil v Bretani, pracuje jako řidič a na sociálních sítích má více než sto tisíc sledujících. Jeho problémem však je přímočarost a neznalost historických souvislostí a politických mechanismů, navíc se nechtěl stát jediným lídrem hnutí. Do konfliktu s policií se dostal kvůli podněcování k nepovoleným demonstracím žlutých vest. Branco se ho rozhodl zastupovat, čímž se stal jedním z mluvčích hnutí.

Branco byl poradcem Juliana Assange ve Francii, zastupoval Mélanchona, za jehož stranu kandidoval, a je příkladem úspěchu v Macronově pojetí. Studoval sice na prestižních školách, navzdory tomu se rozhodl ukázat svět úspěšných. Svou knihu Crépuscule (Soumrak), již nikdo nechtěl vydat, protože odhaluje propojení elitních škol, miliardářů, médií a politiky, nejprve šířil zdarma na své internetové stránce, později se však v rozšířené verzi dostala do knihkupectví. Od té doby je v rubrice politika na prvním místě Amazonu.

Branco se především věnuje dosazení Macrona, kandidáta francouzské oligarchie, do křesla francouzského prezidenta, a propojení miliardářů s politiky. Jeho kniha má úspěch zejména u mladých lidí, protože ukazuje, že všichni nemají rovná práva a příležitosti. Postoj žlutých vesty k Brancoví není zcela kladný jednak proto, že nepochází z lidu, jednak kvůli jeho ambici stát se lídrem hnutí. Jeho vzestup však ukazuje oslabování moci tradičních médií – to nejdůležitější se dnes ve Francii odehrává na sociálních sítích.

Policejní násilí

Tento fenomén se projevil i v kauze policejního násilí na demonstracích. Francouzská vláda o něm nemluví a na kritiku odpovídá, že jde o nebezpečné násilníky, a proto má policie tvrdě zasahovat. Média se nevěnují příběhům vážně zraněných občanů, ale na sociálních sítích kolují desítky jejich svědectví – jde o běžné Francouze, kteří skončili v invalidním důchodu, nikoli o extremisty nebo politické agitátory.

Samotní policisté pak patří kvůli příjmům a své práce v podstatě ke žlutým vestám, dokonce existuje policejní odborová organizace, podle níž francouzský stát dělá vše, aby policisty postavil proti hnutí. A poukazuje i na manipulace – ministerstvo vnitra podhodnocuje počet demonstrantů a bagatelizuje policejní zásahy. Ministr vnitra Christophe Castaner je pak kritizován, protože nedokáže zabránit násilnostem při demonstracích, a dokonce je podporuje – násilníků si nevšímá a zasahuje proti pokojným demonstrujícím, aby se nepřidávali další.

Jednou z afér, jež ukazuje, že francouzská vláda chce, aby žluté vesty byly považované za násilníky, je jejich vniknutí do nemocnice Pitié Salpêtrière. Ministr Castaner 1. května tvítoval, že „zaútočily na nemocnici“, v důsledku čehož mnozí vyzývali k potlačení hnutí. Za několik hodin se však začala objevovat videa a svědectví demonstrantů i zaměstnanců nemocnice. Policie použila proti demonstrantům slzný plyn a jedna skupina se ukryla v nemocnici, v žádném případě nešlo o útok. Ministr Castaner se omluvil, s tím, že slovo útok bylo přehnané.

Tato událost však ukázala, že francouzská vláda použije cokoli, aby ze žlutých vest udělala extremisty. Pokud by se jí to podařilo, hnutí by se stalo marginální. Navíc vláda ví, že od června bude obtížné pokračovat v demonstracích – Francii ovládne letní klid v důsledku dovolených. To se změní v záři, kdy Francouzi musejí zaplatit daň z příjmu, což vždy vyvolá nespokojenost. Vláda jen neví, zda se obnoví hnutí žlutých vest, nebo vznikne jiná forma protestů.

Tento scénář může narušit pouze neúspěch vládního hnutí Vpřed! ve volbách do Evropského parlamentu – méně než deset procent hlasů. V každém případě však Macron bude muset vyvést francouzskou společnost z krize. V prvních dvou letech, kdy byl prezidentem, ji nevyřešil, naopak společnost ještě víc rozdělil. A pro mnohé, kteří zatím nejsou stoupenci hnutí žlutých vest, je příčinou problémů Francie.