Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Díky moderní vědě by klimatické problémy mělo být možné vyřešit

Klimatické změny. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Podle některých klimatických alarmistů, pokud okamžitě nesnížíme produkci skleníkových plynů, do 30 či dokonce deseti let zanikne naše civilizace. I bez lidstvem vyvolané změny klimatu nás však příroda ohrožuje.
  10:13

Globální změně klimatu, k níž zřejmě podstatně přispívá spalování fosilních paliv, se věnuje stále větší pozornosti. Zdá se, že velmi zeslábl donedávna vlivný hlas klimatických skeptiků reprezentovaný u nás nejvýrazněji Václavem Klausem starším. Evidentní také je, že nepřijatelně znečišťujeme životní prostředí odpady, intenzivním zemědělstvím a rybolovem, ohrožujeme spoustu druhů živočichů i rostlin a ničíme ornou půdu i moře.

Donedávna jsem si myslel, že klimatičtí aktivisté, jejichž dnes nejznámější představitelkou je švédská studentka Greta Thunbergová, jsou příliš hysteričtí, a jejich apokalyptické předpovědi silně přehnané. Stále více střízlivě uvažujících odborníků se však domnívá, že se opravdu značně pravděpodobně schyluje k velkému problému či přímo katastrofě.

Například britský odborník na udržitelný rozvoj, profesor Jem Bendell, zveřejnil loni studii Deep Adaptation: A Map for Navigating Climate Tragedy(Velká adaptace. Mapa pro navigaci klimatickou tragédií), ve které dospívá k závěru, že kolaps naší civilizace je jistý a nastane pravděpodobně v průběhu 20 let. Podobně vyznívá článek amerického novináře Davida Wallace-Wellse The Uninhabitable Earth (Neobyvatelná Země), který vyšel před dvěma roky.

Spalování fosilních paliv

Podle těchto dvou a mnoha dalších „alarmistů“ patří mezi největšími problémy především nárůst průměrné teploty atmosféry a oceánů způsobovaný neustálým zvyšováním koncentrace skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého (CO2). Ten, a také například metan nebo vodní pára, brání úniku tepla ze zemského povrchu do horních vrstev atmosféry podobně jako skleněné nebo plastové stěny zahradnických skleníků.

Na spalování fosilních paliv stojí celá moderní technická civilizace, která začala zhruba před třemi sty lety a odstartovala do té doby nevídaný rozvoj. Tento fenomén je v dějinách naprosto nevídaný – zatímco rozdíl v životních podmínkách lidí žijících před dvěma tisíci lety a v 17. století byl malý, mezi 18. a 21. stoletím je ve všech ohledech obrovský.

CO2 vzniká také mnoha přírodními procesy, například jej vydechujeme, a je naopak spotřebováván především v procesu fotosyntézy, čímž se až donedávna udržovala jeho konstantně nízká koncentrace v atmosféře. V poslední době jej ale začalo výrazně přibývat především lidskou činností – spalováním fosilních paliv, na kterém je založena většina dnešní energetiky, průmyslové a zemědělské výroby a dopravy.

Na tomto energetickém zdroji stojí celá moderní technická civilizace, která začala zhruba před třemi sty lety a odstartovala do té doby nevídaný rozvoj. Většinou si to příliš neuvědomujeme, ale tento fenomén je v dějinách naprosto nevídaný – zatímco rozdíl v životních podmínkách lidí žijících před dvěma tisíci lety a v 17. století byl malý, mezi 18. a 21. stoletím je ve všech ohledech obrovský.

Správné klimatologické modely

Obsah CO2v atmosféře byl ještě před několika desítkami let téměř stejný jako před začátkem průmyslové revoluce – přibližně 300 ppm (parts per million, částic na jeden milion, zhruba 0,03 procenta). Od té dobý však nastal prudký nárůst a dnešní koncentrace přesahuje 400 ppm a stoupá – naposledy byla tak vysoká úroveň CO2v atmosféře před 14 miliony let. Tento nárůst je ve shodě s fyzikálně podloženými výpočty doprovázen růstem průměrných teplot mnoha oblastí, obzvlášť v Arktidě.

Skeptici namítají, že nárůst teplot je jen krátkodobým výkyvem způsobeným přírodními příčinami (zvýšenou sluneční aktivitou), což se nedá nějakým experimentem dokázat či vyvrátit. Zdá se ale v podstatě jisté, že dnešní sofistikované klimatologické modely vypracované experty, nikoli alarmistickými aktivisty, jsou správné, a že tedy velká většina pozorovaného nárůstu teplot je způsobena zvýšením koncentrace CO2.

Skeptici namítají, že nárůst teplot je jen krátkodobým výkyvem způsobeným přírodními příčinami (zvýšenou sluneční aktivitou), což se nedá nějakým experimentem dokázat či vyvrátit. Zdá se ale v podstatě jisté, že dnešní sofistikované klimatologické modely vypracované experty, nikoli alarmistickými aktivisty, jsou správné.

V některých katastrofických scénářích se za nebezpečí také považuje, že CO2je ve vysokých koncentracích zdravotně závadný, respektive dokonce toxický. Tato obava by ale byla na místě až u skutečně nerealisticky extrémně vysokých koncentrací odpovídajících více než 20násobku dnešní koncentrace; dvoj- či trojnásobně vyšším koncentracím jsme běžně vystaveni například v nedostatečně větraných místnostech.

Samotný nárůst průměrných teplot o několik stupňů by také zdánlivě nemusel mít žádné katastrofální následky – například v mírném pásu bychom žili v podmínkách podobným dnešním subtropickým. Je však třeba si uvědomit, že již dnes žijí stamiliony lidí v tropických oblastech za letních teplot na horní hranici snesitelnosti (nad 45 stupňů Celsia), zejména tam, kde je současně vysoká vlhkost vzduchu.

V těchto oblastech jsou často již nyní velké problémy s nedostatkem vody, jež by se při dalším oteplováním ještě zhoršily, čímž by se zřejmě rozšířila rozloha pouští – pravděpodobně by byly postiženy i mnohé dnes hustě obydlené krajiny v jižní Evropě, na Blízkém východě či v Indii.

Zvýšení hladiny moře

Hlavní problémy spojené i s relativně malým zvýšením průměrných globálních teplot ale spočívají v něčem jiném – především v tání polárních ledovců a v následném zvýšení hladiny oceánů a změnách mořských proudů. Vzhledem k tomu, že stamiliony lidí žijí v pobřežních oblastech, zvýšení hladiny moře o několik, ba jediný metr by mělo velmi vážné ekonomické a sociální důsledky.

Vzhledem k tomu, že stamiliony lidí žijí v pobřežních oblastech, zvýšení hladiny moře o několik, ba jediný metr by mělo velmi vážné ekonomické a sociální důsledky. Úplné roztání všech polárních pevninských ledovců by vedlo ke katastrofálnímu zvýšení hladiny oceánů o více než 100 metrů.

Další velký problém spočívá v tom, že oteplování v arktických oblastech začíná být spojeno s roztáváním permafrostu, tedy „věčně zmrzlé“ země. Na těchto územích tak začíná potíž se stabilitou komunikací a budov, především by se však z této rozmrzlé vrstvy uvolňovaly další skleníkové plyny, zejména metan, který je krátkodobě mnohem účinnějším skleníkovým plynem než CO2.

Podobný a možná ještě větší problém by zřejmě nastal po zvýšení teploty moří s uvolňováním velkých objemů metanu z mořských hlubin, kde se vyskytuje za nízké teploty pod mořským dnem ve značném množství ve formě pevných hydrátů metanu nazývaných též „metanový led“. Snížení či dokonce úplné odstranění zalednění polárních oblastí by navíc vyvolalo efekt „pozitivní zpětné vazby“ a vedlo k ještě intenzivnějšímu oteplování.

Snížila by se totiž odrazivost (albedo) zaledněné a zasněžené části zemského povrchu, takže by se mnohem nižší podíl slunečních paprsků než doposud odrážel zpět do prostoru. Úplné roztání všech polárních pevninských ledovců by vedlo ke katastrofálnímu zvýšení hladiny oceánů o více než 100 metrů. (Tento proces by ale pravděpodobně trval stovky či spíše tisíce let.)

Změna proudění vzduchu a mořských proudů

Je třeba poznamenat, že v dávné minulosti – před desítkami až stovkami milionů let – byla hladina CO2i průměrné teploty většinou mnohem vyšší, třeba i o více než deset stupňů Celsia, než nyní. To bylo pravděpodobně způsobeno jednak změnami intenzity slunečního záření, jednak intenzivní sopečnou činností, která však zpočátku krátkodobě prudce snižovala teploty, protože popílek a kouř bránily přístupu slunečních paprsků.

I relativně nedávno se bez přičinění člověka v některých obdobích méně výrazně zvyšovaly lokální teploty – v Evropě v 10. až 13 století („středověká klimatická anomálie“) –, a z té doby pochází i paradoxní název Grónska, Greenland, tedy Zelená země.

Zvýšení teplot o několik stupňů by pravděpodobně výrazně změnilo proudění vzduchu v atmosféře i systém mořských proudů – zřejmě by se oslabil či dokonce zanikl teplý Golfský proud, který zásadně ovlivňuje podnebí zejména v západní a severní Evropě. Paradoxně by se pak mohly tyto oblasti výrazně ochladit.

Na druhé straně zhruba před dvanácti tisíci lety, na konci poslední doby ledové, byla kompletně zaledněna Skandinávie a hladina oceánů o několik desítek metrů nižší než dnes, takže tam, kde je dnes Severní moře, žili lidé. A tam, kde je dnes Černé moře, byla pravděpodobně před asi šesti tisíci lety velká a zřejmě obydlená proláklina s jezerem.

Zvýšení teplot o několik stupňů by pravděpodobně výrazně změnilo proudění vzduchu v atmosféře i systém mořských proudů – zřejmě by se oslabil či dokonce zanikl teplý Golfský proud, který zásadně ovlivňuje podnebí zejména v západní a severní Evropě. Paradoxně by se pak mohly tyto oblasti výrazně ochladit.

V těch nejkatastrofičtějších, a zřejmě zcela nepravděpodobných scénářích se používá i s možností, že by se na Zemi stalo to, co možná pradávno na Venuši – nárůst teplot až o stovky stupňů a vypaření oceánů.

Nežádoucí důsledky

Je zřejmé, že lidstvo má velký problém. Otázkou ovšem je, jak jej vyřešit. Nejlepší by bylo nějak opět odčerpat přebytečný CO2 z atmosféry. Pro něco takového sice existují celkem jednoduché technologické postupy, ale jsou použitelné jen v malém měřítku. Kdyby se přece jen podařilo něco takového zvládnout, potřebovali bychom například nádrž dlouhou asi 2500 kilometrů, širokou jeden kilometr a hlubokou sto metrů na uskladnění zkapalněných přebytečných, lidmi vyprodukovaných asi 800 miliard tun CO2.

Mnohem více uhlíku než v suchozemských rostlinách je ale uloženo v mořských řasách a jiných organismech, takže odstraňování nadbytečného CO2 by se případně dalo efektivně podpořit záměrným „hnojením“ moří, které by ovšem mohlo mít nežádoucí důsledky

Naopak proveditelný je zcela přírodní postup – podpora vychytávání CO2fotosyntetizujícími rostlinami a mořskými řasami, například rozšiřováním dnešních lesů a masivní výsadbou stromů na stepích či pouštích. Obrovské množství uhlíku (celkem více než ve všech rostlinách a v atmosféře dohromady) je uloženo v půdě ve formě pozůstatků odumřelých organismů, humusu a půdních mikroorganismů, takže účinným prostředkem by bylo také zabraňovat degradaci půdy a postupujícímu rozšiřování polopouští a pouští.

Mnohem více uhlíku než v suchozemských rostlinách je ale uloženo v mořských řasách a jiných organismech, takže odstraňování nadbytečného CO2by se případně dalo efektivně podpořit záměrným „hnojením“ moří, které by ovšem mohlo mít nežádoucí důsledky. Více než čtvrtina CO2 vyprodukovaného lidskou činností se ale zachycuje i rozpouštěním v poměrně chladné mořské vodě, což ale vede k okyselování vody, které škodí některým citlivým organismům, například korálům.

Realistické přístupy

Jinou možností by bylo snížit množství sluneční energie dopadající na zemský povrch, a tím kompenzovat skleníkový efekt způsobovaný spalováním fosilních paliv – objevily se „geoinženýrské“ návrhy rozptýlit do horních vrstev atmosféry aerosoly, které by pohlcovaly část slunečního záření. To by asi bylo se značnými náklady uskutečnitelné. Poněkud děsivé jsou ale návrhy, že by tuto umělou mlhu mohly tvořit kapičky kyseliny sírové…

Výrazné snížení kouřových emisí z průmyslových zdrojů i domácností sice přineslo mnohem kvalitnější ovzduší, ale paradoxně přispělo ke zvýšení množství sluneční energie zahřívající zemský povrch. Asi nejrealističtější jsou přístupy založené na radikálním snížení další produkce skleníkových plynů.

V této souvislosti je zajímavé, ževýrazné snížení kouřových emisí z průmyslových zdrojů i domácností sice přineslo mnohem kvalitnější ovzduší, ale paradoxně přispělo ke zvýšení množství sluneční energie zahřívající zemský povrch. Asi nejrealističtější jsou přístupy založené na radikálním snížení další produkce skleníkových plynů.

Kdybychom toho byli schopní během krátké doby, zřejmě by se stabilizovala dnešní, dosud celkem přijatelná hladina CO2 v atmosféře a časem by možná přírodní procesy vedly i k jejímu poklesu. Zatím ale navzdory snahám o mezinárodní dohody emise CO2a jiných skleníkových plynů každoročně rostou a zřejmě dost dlouho porostou.

Zaznívají i názory, že pokud okamžitě radikálně nesnížíme produkci skleníkových plynů, stane se Země do 30 či snad dokonce deseti let „neobyvatelnou“, respektive že „zanikne civilizace, jak ji známe“. Pod takovými hesly dnes demonstrují a stávkují studenti a obviňují generaci rodičů, že jim nezodpovědným chováním připravila chmurnou budoucnost. Budoucnost by však alespoň teoreticky nemusela být natolik černá. Naší asi hlavní nadějí je současná pokročilá věda a technika a schopnost uvažovat racionálně.

Využití obnovitelných zdrojů energie

Je však nutné co nejrychleji výrazně omezit či spíše úplně odstranit energetické využívání fosilních paliv, a přitom, pokud možno, zachovat civilizační vymoženosti, na které jsme si zvykli. Tímto směrem se nynější plány ubírají, přičemž se klade důraz především na využití obnovitelných zdrojů energie, především slunečního záření a energie větru. Ty však z řady důvodů mohou nahradit fosilní zdroje v globálním měřítku jen částečně.

Je proto třeba rychle opustit do značné míry iracionální negativní postoj k jaderným elektrárnám a jít tímto směrem – měl by se maximálně podporovat výzkum a vývoj moderních jaderných reaktorů. A především by se mělo maximální úsilí soustředit na budoucí fúzní reaktory.

Je nutné co nejrychleji výrazně omezit či spíše úplně odstranit energetické využívání fosilních paliv, a přitom, pokud možno, zachovat civilizační vymoženosti, na které jsme si zvykli. Tímto směrem se nynější plány ubírají, přičemž se klade důraz především na využití obnovitelných zdrojů energie.

Zvládnutí této výroby elektrické energie by mělo podobně převratný význam jako v minulosti využití fosilních paliv. Umožnilo by to dokonce pustit se i do energeticky velmi náročných projektů, jako je odsolování mořské vody a vyřešení stále palčivějšího problému nedostatku vody v mnoha oblastech světa.

Jsem přesvědčen, že kdyby na podporu tohoto výzkumu a vývoje věnovalo mezinárodní společenství jen deset procent toho, co lidstvo vynakládá nesmyslně na zbrojení, úspěch by se dostavil během zhruba 20 až 30 let. A pro překlenutí těch několika desítek let bych viděl jako nejlepší podstatné posílení budování jaderných elektráren v kombinaci s obnovitelnými zdroji energie, především solárními.

Je neuvěřitelné, že v současnosti je problém zajistit několik desítek miliard euro na financování doposud nejnadějnějšího projektu výstavby potenciálního prototypu termojaderného reaktoru ITER ve francouzském Cadarache, který se chronicky zpožďuje, a dokonce musel být z finančních důvodů radikálně omezeny jeho původně plánované ambiciózní cíle.

Soustředit se na podstatné

Existuje i spousta příležitostí, jak výrazně snížit energetickou a surovinovou náročnost řady lidských činností. Nesmírně se například plýtvá vodou při převládajících primitivních metodách zavlažování, mimořádně energeticky náročná je produkce masa – vhodnými (daňovými) nástroji by se šlo podstatně omezit jeho spotřebu na úroveň obvyklou třeba v mém dětství.

Podobně by bylo možné výrazně omezit intenzitu letecké dopravy – je absurdní, aby například vědci cestovali na vzdálené konference, jsou-li k dispozici videokonference a jiné online možnosti. Užitečné by bylo i masové zavedení geneticky modifikovaných plodin odolných vůči suchu, škůdcům a vhodných i pro hospodaření bez orby, vůči nimž je obdobný iracionální odpor jako vůči jaderné energetice – paradoxně aktivistů, kteří se angažují v boji proti člověkem vyvolaným změnám klimatu.

Existuje i spousta příležitostí, jak výrazně snížit energetickou a surovinovou náročnost řady lidských činností. Je třeba se celosvětově soustředit na podstatné – co nejrychleji opustit fosilní zdroje energie a přechodně je nahradit především jadernou energetikou a perspektivně, doufejme, termojadernou.

Důležité také je, nakolik přispívají ke globální produkci skleníkových plynů různé země – například Západ, tedy Evropská unie a USA, dohromady produkuje asi 25, Čína (s téměř dvojnásobnou populací) asi 30, Indie jen sedm, Rusko pět či Japonsko čtyři procenta. Některá z možných opatření však situaci řeší jen marginálně – i kdybychom například zrušili veškerou leteckou dopravu, snížilo by to emise skleníkových plynů jen asi o dvě procenta, úplně přestali jezdit v autech asi o 15 procent či zcela chovat hovězí dobytek asi o deset procent.

Postupný přechod na elektromobily je také chvályhodný, ale je třeba zajistit, aby se pro ně potřebná elektřina vyráběla v emisně „čistých“ elektrárnách. To, že některé malé země, například Norsko nebo Rakousko, už dnes produkují minimum CO2, nemá v globálním měřítku prakticky žádný reálný význam. I kdyby celá EU od zítřka zcela přestala produkovat škodlivé emise, globálně by je to snížilo jen asi o devět procent.

Je tedy jasné, že je třeba se celosvětově soustředit na podstatné – co nejrychleji opustit fosilní zdroje energie a přechodně je nahradit především jadernou energetikou a perspektivně, doufejme, termojadernou.

Zlepšení životní úrovně

Další, ale málo diskutovaný problém představuje téměř neúnosné přelidnění Země. Je sice pravda, že lidé žijící v nejvíce přelidněných a chudých zemích zanechávají mnohem menší „uhlíkovou stopu“ než my, blahobytní Zápaďané, ale to se mění – i tito lidé postupně chtějí žít podobně pohodlně, a tedy energeticky náročně, jako my.

Zdá se však, že se tento problém postupně zmenšuje. Podle seriózních demografických odhadů do konce století naroste počet obyvatel Země z dnešních zhruba 7,5 miliard na přibližně 10,5 miliard a pak se začne snižovat. Toto snižování se už odehrává ve většině rozvinutých zemí či v Číně, ale porodnost je stále velmi vysoká především v řadě afrických zemí. V této části světa by se měla věnovat velká pozornost antikoncepční osvětě a účinné motivaci k omezení porodnosti.

Nejúčinnějším a neselhávajícím prostředkem je výrazné zvýšení životní úrovně a dobré sociální zabezpečení. Je pravděpodobné, že pokud půjde vývoj dosavadním směrem, a životní úroveň se bude zvyšovat i v dosud chudých, zejména afrických zemích, začne se v příštím století počet obyvatel Země postupně snižovat. Zvyšování životní úrovně však nepřinese jen omezení porodnosti, ale i výrazné zvýšení energetické náročnosti a spotřeby vody a mnoha již dnes nedostatkových surovin.

Nejúčinnějším a neselhávajícím prostředkem je však výrazné zvýšení životní úrovně a dobré sociální zabezpečení, takže bohaté země by se měly i v tomto směru mnohem více, a zejména efektivněji angažovat. Bylo by to v jejich zájmu, protože jinak budou muset řešit stále intenzivnější problémy s migranty.

Je pravděpodobné, že pokud půjde vývoj dosavadním směrem, a životní úroveň se bude zvyšovat i v dosud chudých, zejména afrických zemích, začne se v příštím století počet obyvatel Země postupně snižovat. Zvyšování životní úrovně však nepřinese jen omezení porodnosti, ale i výrazné zvýšení energetické náročnosti a spotřeby vody a mnoha již dnes nedostatkových surovin.

Nezbývá než doufat, že se mezitím podaří zvládnout hlavní problém – vyřešit náhradu fosilních energetických zdrojů, optimálně zvládnutím využití termojaderné energie. Pak by se i problém přelidnění asi stal podstatně méně naléhavý.

Odvrácení nejhorších scénářů

Zdá se, že na odvrácení nepříznivých důsledků spalování fosilních paliv je pozdě a že jde jen o to, nakolik závažné budou. Existuje však šance, že kombinací technických opatření, která umožní adaptaci na zhoršené životní podmínky, a postupného radikálního snížení produkce skleníkových plynů se podaří odvrátit nejhorší scénáře.

Zdá se, že na odvrácení nepříznivých důsledků spalování fosilních paliv je pozdě a že jde jen o to, nakolik závažné budou. Existuje však šance, že kombinací technických opatření, která umožní adaptaci na zhoršené životní podmínky, a postupného radikálního snížení produkce skleníkových plynů se podaří odvrátit nejhorší scénáře.

I v minulosti lidstvo zažilo velké změny, například doby ledové či gigantické sopečné erupce s globálními důsledky. Zdá se, že kvůli takovým katastrofám byli naši dávní předkové několikrát jen krůček od úplného zániku lidského druhu. Se současnou vyspělou vědou a technikou by překonání takových klimatických problémů mělo být mnohem snazší.

Obavy, že v důsledku přelidnění brzy dojdou některé důležité přírodní zdroje, nelze bagatelizovat, ale na druhé straně lze doufat, že i s těmito problémy si lidstvo poradí na základě vědeckého a technického pokroku – vývoj úsporných technologií a zejména emisně „čistých“ energetických zdrojů. Hlavním předpokladem úspěchu takového optimistického vývoje je ale dostatečná mezinárodní spolupráce a racionální a efektivní společenské uspořádání, pokud možno na celém světě.

Pokud ale převládnou sobecké nacionalistické tendence, reálně hrozí války o surovinové zdroje a světovou nadvládu, které by mohly drasticky globálně snížit počet obyvatel a navíc fatálně zhoršit životní prostředí – například radiačním zamořením. Ačkoli jsem bytostný optimista, obavám se, že něco takového nastane…

Ochrana před přírodními hrozbami

I bez současného problému lidstvem vyvolané globální změny klimatu nás příroda fatálně ohrožuje. De facto žijeme na pomyslném terči kosmické střelnice a je jen otázkou času, kdy nás nějaká střela zasáhne, jak už se v minulosti mnohokrát stalo. Jde o asteroidy a komety, které jsou sice ve srovnání s rozměry Země nepatrné, ale mohou přivodit celoplanetární katastrofu podobnou té na konci druhohor, jež vyhubila dinosaury – a otevřela cestu k rozvoji nás savců.

Asi jedinou možností, jak se před některou z přírodních hrozeb ochránit, je přesunout část lidstva mimo Zemi. Snad něco takového lidstvo uskuteční v příštích několika set letech a do té doby do nás nic fatálně nepraští. A především, že si sami nezpůsobíme žádnou katastrofu.

Pomineme-li populární možnosti útoku hypotetických mimozemských civilizací, z kosmu nás potenciálně fatálně ohrožují další hrozby, například záblesk gama záření. Pokud by jeho zdroj (supernova) byl dostatečně blízko a výtrysk směřoval přímo k Zemi, znamenalo by to zřejmě okamžitý konec téměř všeho živého. Příroda nás ohrožuje i jinak. Zásadní hrozbou jsou výbuchy supervulkánů nebo obecně intenzivní sopečná činnost.

Reálná je i možnost nakažlivé choroby s vysokou úmrtností, například superagresivní typ chřipky podobný tomu, který na konci první světové války zahubil až 100 milionů lidí. Vážné důsledky by měly i mimořádně silné sluneční bouře – vyřadily by většinu elektrických zařízení, poškodily rozvodné sítě a zničily telekomunikační satelity. Relativně často také nastává přepólování zemského magnetického pole, které může vést ke krátkodobé (několik set let) ztrátě ochrany Země před kosmickým zářením.

Asi jedinou možností, jak se před některou z těchto přírodních hrozeb ochránit, je přesunout část lidstva mimo Zemi– na vhodnou planetu nebo aspoň obří kosmickou stanici podobnou třeba Červenému trpaslíkovi z televizního seriálu. Tímto tématem se zabývá sci-fi literatura, ale vyjadřoval se k němu i nedávno zesnulý geniální fyzik Stephen Hawking. Doufám, že něco takového lidstvo uskuteční v příštích několika set letech a že do nás do té doby nic fatálně nepraští. A především, že si sami nezpůsobíme žádnou katastrofu.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...