Nešlo mi v době nedávné opakovaně nevzpomenout na rakouského spisovatele Stefana Zweiga (1881–1942), tohoto mimo jiné velkého mistra historických vyprávění, který si liboval v dějinných příbězích, kdy náhoda či osud k sobě svedla něčím si příbuzné a něčím zcela odlišné postavy, přičemž nabízející se kontrast mezi nimi následně použil jako základní stavební kámen svých knih. Za všechny třeba dílo Castelliův zápas s Kalvínem známé též jako Svědomí proti násilí.
Jak by se Stefan Zweig asi zaradoval nad souběhem dvou smutných událostí v naší zemi, kdy nejprve na věčnost odešel Zpěvák téměř vzápětí následovaný Herečkou. Okamžitě by zavětřil potenciál úžasného příběhu založeného na tom, že by v nabízejícím se srovnání oba postavil k sobě. Neodešel totiž jen tak nějaký Zpěvák, ale „právě ten Zpěvák“, který spolu s „právě tou Herečkou“ dávají dohromady „právě tu dvojici“, kterou lze skvěle použít pro vyprávění o našich nedávných dějinách dokonale nastavující zrcadlo naší nejvlastnější současnosti.
Stefan Zweig však již před drahnými časy odešel dobrovolně na věčnost v daleké Brazílii, a tak proč se toho konečně neujmout ve zkratce a pouhém nástinu jako jeho nehodný učedník. A nebude to jen příběh o Zpěvákovi a Herečce, ale žel z logiky věci především o selhání společnosti, katolické církve a státu.
Slepá láska
Jak bylo uvedeno, nejprve odešel Zpěvák, kterého si představme jako muže široce milovaného velkou částí národa, nesmírně populárního, a dle některých svědectví i jako hodného a laskavého člověka, jenž lidem údajně svým mimořádně disponovaným hlasem přinášel radost. To však neplatí beze zbytku, neboť dle náhledu jiných byl též vědomě a dobrovolně i poslem spíše plytké a povrchní zábavy, jakýmsi opiem, které mělo lidem přinášet zapomnění na mimořádně hnusnou dobu normalizačního komunistického režimu, v němž jim bylo dáno žít.
Navíc se s tímto režimem nevyhnutelně zapletl, v rozporu s pravdou jej podpořil a ve chvíli zkoušky selhal. Dlužno dodat, že stejně jako naprostá většina národa, jež se s ním o to více mohla identifikovat. Přičemž on to měl kvůli popularitě a slávě asi i o dost těžší než mnozí z nich. A bylo tam možná cosi jako pupeční šňůra, jíž se na svůj národ napojil, vždy citlivý ke vzkazům, jež k němu jejím prostřednictvím proudily. Stejně selhal i ve svobodném světě, kde podle názorů odborníků zpíval nakonec to, co vynášelo, než co měl rád.
Láska velké části národa byla slepá a politici vychytralí, proto se Zpěvákovi dostalo posmrtných poct, jichž se mu dostat nemělo. Možná totiž byl skutečně hodný a laskavý, ale svým založením zcela a úplně jen jedním z nás, výjimečný jen tím hlasem, což je pro státní pocty žalostně málo. Ty totiž patří jen opravdu výjimečným, takovým, kteří dokážou jít za hranice svých možností, až do vyčerpání a velké bolesti, a především leccos ve prospěch komunity obětovat… |
Věru těžko v něm vidět více než pouhou celebritu, rozhodně ne vzor hodný následování, zejména když nikdy neprovedl opravdovou sebereflexi a pokání, kritiku leckdy odbýval poukazy na závist a navíc hlásal přihlouplé absurdity o jakési světové vládě moudrých. Ale opět se nechoval až o tolik jinak než mnozí z nás…
Leč milující srdce smýšlí jinak, nedostatky milovaného velkoryse přehlíží či přímo nevidí a kritiky by ve jménu své lásky nejraději s neskrývanou nenávistí vyhladilo. Snad proto, aby se nemuselo zamyslet, aby nemuselo leccos i ve svém životě přehodnotit, či aby se nemuselo s milovaným dokonce rozejít.
Láska velké části národa byla slepá a politici vychytralí, proto se Zpěvákovi dostalo posmrtných poct, jichž se mu dostat nemělo. Možná totiž byl skutečně hodný a laskavý, ale svým založením zcela a úplně jen jedním z nás, výjimečný jen tím hlasem, což je pro státní pocty žalostně málo. Ty totiž patří jen opravdu výjimečným, takovým, kteří dokážou jít za hranice svých možností, až do vyčerpání a velké bolesti, a především leccos ve prospěch komunity obětovat…
Jen výjimeční
Právě taková byla Herečka. Nebyla však taková vždy, zejména na počátku, kdy nad ní měl Zpěvák už jen kvůli trochu pozdějšímu datu narození možná i navrch. To Herečka hrála dle vlastních slov ve jménu svých mladistvých a neukrotitelných ambicí v lecjakých „ptákovinách“, v propagandistických bolševických paskvilech, v něž navíc nevěřila. Ba vstoupila dokonce do komunistické strany, a především se upsala spoluprací tajné policii…
Po okupaci země v roce 1968 se však dokázala přidat k těm neústupným, na nichž stály žalostné zbytky naší národní hrdosti. Prostě se zakousla, nedala se zlomit a obětovala dokonce nejlepší léta své herecké kariéry, která pro ni zejména po rodinné tragédii, kdy přišla o své jediné dítě, byla nepochybně více než vším – bez vyhlídky na ocenění, ve finančních problémech, táhla tu svou káru principů, za něž si nikdy nikdo nic nekoupí, tvrdohlavě dál…
Státní pocty patří jen výjimečným, těm, co jsou schopní něco obětovat. Proto ještě více než Herečka by si je zasloužili všichni ti bezejmenní, kteří obětovali mladistvé ambice a raději zapřeli svůj talent, než aby hráli v ptákovinách a vstupovali ke komunistům. Nemuseli pak nic napravovat, protože vůbec neselhali, a to vždy stojí výše než „selhat a napravovat“. |
Není divu, že zde byla výrazná snaha její srovnávání se Zpěvákem ve jménu údajného rozeštvávání národa nejlépe přímo zakázat. Zpěvák v něm totiž nemohl ani náhodou obstát. Zejména pak nemohl obstát při srovnání s její poctivou, bolestivou a až na dřeň jdoucí reflexí, kterou přiznala ve studu a pokání svůj dlužní úpis čertovi. Takto on svou minulost reflektovat schopen nebyl…
Proto si Herečka státní pocty při svém odchodu na rozdíl od něho zasloužila. Nebyla totiž jako jedna z nás, neomluvila si, co omluvit nešlo, a šla si za svým a za pravdou přes pomluvy, lidskou malost a pronásledování způsobem, před kterým se nejde než sklonit. Ano, zdůrazněme to ještě jednou – státní pocty patří jen výjimečným, těm, co jsou schopní něco obětovat.
Proto ještě více než Herečka by si je zasloužili všichni ti bezejmenní, kteří obětovali mladistvé ambice a raději zapřeli svůj talent, než aby hráli v ptákovinách a vstupovali ke komunistům. Nemuseli pak nic napravovat, protože vůbec neselhali, a to vždy stojí výše než „selhat a napravovat“. A zcela jistě byli i tací a nemuseli to být jen herci. Nestáli se známými, protože si tu šanci vědomě odepřeli, na Božím seznamu spravedlivých však jistě budou…
Společnost
Posledním konstatováním se dostáváme k avizovanému selhání společnosti, katolické církve a státu. U společnosti je to selhání nejpřirozenější, těžko lze při současném úpadku vzdělanosti čekat něco jiného. Žádný, byť sebelepší „pouhý zpěvák“ si nezaslouží (a to nikde na světě!) pozornost, která se dostala po jeho úmrtí Zpěvákovi, leda by vynikl mimořádnými občanskými ctnostmi a statečností, což však určitě nebyl ten případ. A aby se mu věnovaly celé údajně „seriózní noviny“ či zprávy veřejnoprávní televize?
U společnosti je selhání nejpřirozenější, těžko lze při současném úpadku vzdělanosti čekat něco jiného. Žádný, byť sebelepší „pouhý zpěvák“ si nezaslouží (a to nikde na světě!) pozornost, která se dostala po jeho úmrtí Zpěvákovi, leda by vynikl mimořádnými občanskými ctnostmi a statečností, což však určitě nebyl ten případ. |
Kde to jsme?! Že by až po krk ve sračkách kvazikultury plné infantility a kýče?! To někdo opravdu vážně chce vést významovou paralelu s pohřby Jiráska či Seiferta? Sním špatný sen či poslouchám špatný vtip?! Dát do jedné kolonky „odchody velikánů“ pouhého Zpěváka-Interpreta a výraznou tvář Anticharty s výsostným Spisovatelem-Tvůrcem a signatářem Charty 77?! Pomátli jsme se nadobro?! To už nedokážeme odlišit „vysokou kulturu“ od její pouhé „pop-verze“ a přisoudit každé z nich pro lidský život odpovídající význam a místo?
Také trochu ohleduplnosti, představivosti a nesobeckosti by neškodilo. Stejně jako mnozí nevnucují minuty ticha za významné zesnulé osobnosti vážné hudby, jichž si váží, proč zde náhle bylo tohle přestřelené a nepatřičné šílení třeba na stadionech či dokonce i ve školách za Zpěváka? To jeho příznivce nenapadne, že se někomu jeho hudba nemusí líbit, ba třeba přímo přijít svou nasládlou vlezlostí odpudivá? Stejně jako i jim přirozeně přijdou zase jiné věci odpudivé a nikdo jim je na veřejných prostranstvích nevnucuje.
Co mělo znamenat to bezohledné hlasité pouštění jeho hudby kupříkladu v metru, bez sebemenšího ohledu na vkus druhých? Génius hudby či idiot hudby, každý má právo na svůj názor a respektování svého soukromí. Nečiň druhým, co nechceš, aby se činilo tobě…
Katolická církev
Tímto biblickým úslovím se dostáváme k selhání katolické církve, jež je snad nejbolestnější. Je víc než diskutabilní, že se uvolila provést rozloučení se Zpěvákem v katedrále. Ale budiž, v majestátním stínu smrti může mít své místo i jistá velkorysost. Čekal bych však, že se v lásce a pochopení rozloučí se zesnulým tak, že vyzvedne a nesmlčí těžkou dobu, ve které žil a jež vedla k tomu, že selhal stejně jako většina jiných.
Selhání katolické církve je snad nejbolestnější. Jak poznáme pravdu, když ztrácí odvahu jít proti pokleslému duchu doby, postavit se mu do opozice a pojmenovat věci pravými jmény? Namísto aby odkázala svět šoubyznysu do patřičných mezí, vyklidila mu katedrálu a poskytla celému tomu sladkobolnému kýči posvěcení. K čemu je taková duchem doby ochočená katolická církev dobrá? |
Že v něm, jak je její povinností, bude milovat hříšníka při současné nenávisti k hříchu, jemuž padl za oběť. Že mu ani tak neupře svou lásku, pochopení a odpuštění, zároveň však nepřipustí, aby si lidé z katedrály odnesli klam rozloučení s velkým člověkem, protože takovým Zpěvák nebyl. Namísto toho jsme od arcibiskupa slyšeli: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ To je pravdivé, zároveň to však nesmí být cenzurní náhubek, protože stejně pravdivé je i „poznejte pravdu a pravda vás osvobodí“.
Jak ji však poznáme, když katolická církev ztrácí odvahu jít proti pokleslému duchu doby, postavit se mu do opozice a pojmenovat věci pravými jmény? Vždyť takto se proměnila v pouhý folklórní doplněk posledního Zpěvákova představení, v pouhou kulisu odchodu falešného velikána. Namísto aby odkázala svět šoubyznysu do patřičných mezí, vyklidila mu katedrálu a poskytla celému tomu sladkobolnému kýči posvěcení. K čemu je taková duchem doby ochočená katolická církev dobrá?
Zapomíná snad arcibiskup, muž hodný už pro své statečné postoje z doby komunismu nesporné úcty, že buď bude katolická církev solí země, nebo nebude k ničemu? A stěží bude k čemu, nedokáže-li oddělit zrno od plev a předstíranou lidskou velikost od té opravdové. Takové, kterou ztělesnila Herečka, nikoliv však Zpěvák. Ano, lidé vždy křičí, když se jim berou modly a bůžci, ale je to nutné, mají-li zahlédnout Boha. Kdo by to měl vědět a nebát se to činit, ne-li právě katolická církev?!
Stát
A konečně je tu i selhání státu, zakódované a předem dané v aktuálně tristním personálním obsazení jeho nejvyšších pater. Vlajky na půl žerdi, černé prapory na státních institucích, ba dokonce skandální vyhlášení dne státního smutku. A tak i vzkaz všem mladým lidem pomalu začínajícím chápat ideu státnosti, že i při popření pravdy a sledování úzce privátních cílů lze brát státní pocty. Že je to pouhý úspěch bez přívlastků a „celebritní status“, co ospravedlňuje. Stačí třeba mít jen výjimečný hlas.
Všichni zápasíme se svou malostí, ale právě proto, když už jako společnost selháváme, by zde měl být stát, který ukáže pravé vzory hodné následování. Půjdeme-li však za falešnou hvězdou, daleko nedojdeme. |
Jenže to je omyl, na státní pocty při odchodu z tohoto světa by neměl stačit jen hlas, celý člověk by měl být výjimečný, od hlavy až k patě, a mimo jiné to dokázat také pokornou sebereflexí svých životních chyb a selhání. Pak je možná i opravdu velký. Jako byla Herečka… My všichni totiž zápasíme se svou malostí, ale právě proto, když už jako společnost selháváme, by zde měl být stát, který ukáže pravé vzory hodné následování. Půjdeme-li však za falešnou hvězdou, daleko nedojdeme.
Jak ostatně říká zakladatel katolické církve, vede-li slepý slepého, spadnou do jámy. A právě na jejím dně při slavení 30 let svobody v jistém smyslu jsme. Nemůže tomu být jinak, když jsme natolik fatálně ztratili smysl pro opravdovou lidskou velikost. To pak totiž snadno volíme i do těch nejvyšších pater státu lidi, kteří umějí ukázkově imitovat velikost, sami jsou však malí, ba ještě hůře nízcí.
Snad proto bychom úmrtí Zpěváka a Herečky, této neuvěřitelně ve svém „společném odchodu“ možná přímo Prozřetelností vyvolené dvojice, neměli pominout. Snad nám to mělo něco vzkázat…
