Václav Makrlík již dle titulu svého článku Primitivní obrazoborectví do 21. století nepatří vystupuje nejen proti odstraňování pomníků z veřejných prostranství, ale i pro jejich obnovu a nápodobu, byť od jejich odstranění uplynulo i více než sto let. Co se týče Prahy, chce rekonstruovat Staroměstskou radnici „do podoby před zničením za květnové revoluce 1945“, ponechat „pomník maršála Koněva tam, kde je“ a instalovat „znovu sochu Panny Marie na Staroměstské náměstí a vojevůdce Radeckého na Malostranské náměstí“.
Makrlík argumentuje tím, přičemž mu nelze upřít poctivost, že jde o „osobnosti“, které jsou „součástí historie naší země“. Zdá se, že chce obnovit všechny sochy, které kdy stály. To ovšem nejde. Jednak proto, že na některých místech bylo v historii postupně více soch, jednak proto, že pomník Josifa Vissarionoviče Stalina (1878–1953) obnovit nechce, ale namísto něj by umístil blob architekta Jana Kaplického (1937–2009) – zřejmě blíže od nejstarších památek, než Kaplický zamýšlel.
Nestaví se ani za obnovu všech soch, na jejichž místě nestálo nic a jež součástí našich dějin bezpochyby jsou – Vladimíra Iljiče Lenina (1870–1924) na Vítězném náměstí, natož Klementa Gottwalda (1896–1953) na nábřeží přezdívanou Hopkirk. Neprotestuje ani proti odstranění sochy Jana Švermy (1901–1944), hrdiny protinacistického odboje, který patřil k umírněnému křídlu komunistické strany, a pokud by přežil druhou světovou válku, pravděpodobně by se jako jeho manželka stal obětí procesů v padesátých letech.
Relativizace
Makrlík vyzvedává „osobnosti, které jsou součástí dějin naší země“, značně výběrově, přičemž hranice mezi těmi, jimž by se pomníky obnovit měly a neměly, je vachrlatá. Přisuzováním kladů a záporů postavám, jejichž pomníky podporuje, relativizuje rozdíl mezi obránci a útočníky, tedy mezi těmi, kdo svou zemi bránili, a těmi, jejichž poslání spočívalo v útocích proti jiným národům, udržování cizího jařma či v despotismu.
Přisuzováním kladů a záporů postavám, jejichž pomníky Makrlík podporuje, relativizuje rozdíl mezi obránci a útočníky, tedy mezi těmi, kdo svou zemi bránili, a těmi, jejichž poslání spočívalo v útocích proti jiným národům, udržování cizího jařma či v despotismu |
Po „sametové revoluci“ byla obnovena na nádvoří Senátu socha „největšího plenitele třicetileté války“ Albrechta z Valdštejna (1583–1634). A rakouský maršál Josef Wenzel Radetzky von Radetz (1766–1858) má na svědomí více lidských životů než Gottwald. Makrlík přiznává, že Radecký „velel také oddílům, které potlačovaly v Itálii hnutí za nezávislost“. Při tomto „potlačování“ nechal usmrtit na čtyři tisíce Italů a Italové se od „rakouské tyranie“, jak stojí na severoitalských pomnících, osvobodili po zhruba půl generaci.
Radecký mluvil německy, ale když mu teklo v bitvě do bot, zavelel svým vojákům i česky. Pochybná je i jeho účast v bojích rakouské říše proti Francii, která se většinu 19. století těšila svobodnějším politickým režimům, silnější občanské společnosti, větší svobodě svědomí a dopřávala více prostoru tvůrčím osobnostem. V Rakousku a silnějším Německu byl tehdy na vzestupu šovinismus a militarismus.
Rozkvět umění
Marklík se rozhořčuje nad vandalstvím „kalvínských puritánů“, jejichž ničení však brzy zastavily české, tehdy převážně protestanské stavy, přičemž mlčí o tom, že mnohem více nechal zničit dnes vynášený Karel IV. (1316–1378). Historický fakt, že z velké části kvůli němu vzala za své téměř celá románská bazilika svatého Víta na Hradě založená českým knížetem Spytihněvem II. (1031–1061) a postavená v letech 1060 až 1096, se dnes obchází.
Ani po četbě našich polistopadových publicistů a duchovních si běžný člověk neuvědomí, že ikonograficky originální umění české reformace v gotickém, renesančním a manýristickém stylu u nás kvetlo 200 let mezi reformací a Bílou horou |
Po Marklíkových výtkách největším ničitelům umění, husitům a kalvinistům, překvapuje, kolik galerií i kostelů u nás se může pochlubit širokou paletou výtvarného umění katolického, předhusitského. Ani po četbě našich polistopadových publicistů a duchovních si běžný člověk neuvědomí, že ikonograficky originální umění české reformace v gotickém, renesančním a manýristickém stylu u nás kvetlo 200 let mezi reformací a Bílou horou (1620). Tehdy většinou utrakvistické kostely byly vyzdobené, a nikoli vybílené jako ty kalvinistické v Nizozemsku a Skotsku.
Makrlík neuvádí, že největší ideologičtí ničitelé u nás byli jezuité. Tato náboženská policie Habsburků vykonávala svou práci na rozdíl od husitů natolik soustavně a pečlivě, že z široké palety nezbylo téměř nic. Několik výjimek zůstalo pod pozdějšími přemalbami, něco přežilo v zahraničí.
A dříve částečně vypálené kláštery fungovaly jako opěrné body pro křižácké interventy, kteří by bez husitské aktivity a odporu možná vyhladili celý národ, nejspíše i tehdejší katolickou menšinu. A to podle rady abbého Arnauda Amauryho (1160–1225) z křížové výpravy proti Albigenským v roce 1208, který na otázku křižáků, jak poznají pravověrné od kacířů, prohlásil: „Pobijte všechny, Bůh už si je přebere.“
Otázka husitského obrazoborectví
V indických dějinách o několik desetiletí později, okolo roku 1452, provedli džinisté díky reformátorovi Lonkovi Šáhovi a tolerantnějšímu prostředí vlastní reformaci, a to nenásilnou, jak se na mírumilovné náboženství sluší. A indické okolí se ji stejně vehementně nepokusilo utopit v krvi jako křižáci reformní a z větší části dobrovolné hnutí u nás.
Při historickém srovnávání a alternativních scénářích vývoje se vkrádá otázka: Dospěli by husité k obrazoborectví, kdyby jejich úsilí o dialog a obnovu křesťanství nebylo od počátku krvavě potlačováno? |
Husité se dlouhá léta pokoušeli dle Jana Husa v první řadě o reformu svých životů bez násilí. Navzdory výzvám Dietricha von Nieheima (1345–1418) v roce 1412 k intervenci do Čech a popravě prvních husitských mučedníků téhož roku se ještě dlouho mírumilovní husité uchýlili k boji až kvůli represím a křižáckým výpravám v roce 1419 a 1420.
Aniž bych omlouval barbarské činy husitů, vkrádá se při historickém srovnávání a alternativních scénářích vývoje otázka: Dospěli by husité k obrazoborectví, kdyby jejich úsilí o dialog a obnovu křesťanství nebylo od počátku krvavě potlačováno a kdyby byli tehdejší Evropané duchovně svobodní alespoň jako Indové?
„Obnova“ Mariánského sloupu
Poškozování Koněvova pomníku v Praze-Dejvicích, aby se jeho odstranění stalo nevyhnutelné, je dle Marklíka „terorismus“. Označí za terorismus i opakované a svévolné poškozování historické dlažby Staroměstského náměstí sochařem Petrem Váňou a jeho stoupenci? Ti chtějí pozornost médií, aby si navzdory zákazu pražského magistrátu mohli postavit svou nápodobu nedostatečně zdokumentovaného a Marklíkem zmíněného Mariánského sloupu.
Je podivné, že dnes chce někdo stavět triumfální Mariánský sloup cizího podmanění naší země a likvidace jejího tolerantního systému, části jejích obyvatel i předbělohorských politických, náboženských a ekonomických svobod |
Pomníku postaveného dle historika Petra Hory po habsburské genocidě, která postihla celý národ, s poděkováním vídeňského císaře za „obhájení a osvobození města“. Jeho ikonografie andělů s křížem v jedné ruce, kteří s mečem v druhé propichují ďábly, za něž byli považováni v době budování sloupu a 160 let usmrcováni a trýzněni evangelíci, byla vytvořena po roce 1572 na základě papežské mince Řehoře XIII. (1502–1585) oslavující vyhlazení asi 20 tisíc hugenotů. O pravdu a lásku v tomto případě nejde.
Pokud jde o často zmiňované „obnovení barokní památky“, patří k ní i obnova hrozivých soch. Inovace a instalace Janem Bradnou navrhovaných moderních plastik jí však nejsou – dle závazného stanoviska odboru památkové péče pražského magistrátu z 20. října jsou „nepřípustné.“ Vzhledem k opakovanému porušování zákona stoupenci sloupu nejsou jejich skutečné záměry jasné.
Byl již zbourán prasečák v Letech, přestože sloužil jen svému účelu a žádné nacistické sochy proti Romům ani jiné provokativní symboly na něm nebyly. Je podivné, že dnes chce někdo stavět triumfální Mariánský sloup cizího podmanění naší země a likvidace jejího tolerantního systému, části jejích obyvatel i předbělohorských politických, náboženských a ekonomických svobod.
Dobré důvody k odstraňování
Zatímco nacisté vraždili Čechy v Lidicích nanejvýš po stovkách, Habsburkové a jejich soldateska kromě likvidace statisíců Čechů ve válkách za uchování své dynastie vraždili bezbranné Čechy po tisících, třeba v Písku nebo v Prachaticích, což se neučilo v dějepise za komunistů ani dnes. Zbytek Čechů byl po likvidaci tradičních svobod země a konfiskaci tří čtvrtin jejich majetku donucen k jediné správné víře z Říma nátlakem, mučením a znásilňováním.
Makrlík přehlíží, že za větší svobody a národní a státní nezávislost často nezištněji než jeho do mocenských bojů zapletené „osobnosti“ bojovaly statisíce Čechů. Mnozí z nich měli dobré důvody odstraňovat pomníky vídeňských vladařů, kteří jim upírali domácí víru a tradice a kteří je i jejich předky vyháněli na smrt na bojišti. |
Makrlík píše, jako by kromě těch, kdo se, byť pochybnými prostředky, dostali do čela, nebyli u nás hrdinové. Přehlíží, že za větší svobody a národní a státní nezávislost často nezištněji než Marklíkovy do mocenských bojů zapletené „osobnosti“ bojovaly statisíce Čechů. Mnozí z nich měli dobré důvody odstraňovat pomníky vídeňských vladařů, kteří jim upírali domácí víru a tradice a kteří je i jejich předky vyháněli na smrt na bojišti.
Po smrtí Karla Gotta se objevilo mnoho těch, kteří mu vytýkají nestatečnost a zapomínají na jeho přínos a činy statečné. Pokud by bylo nepatřičné ho oslavovat, tím pochybnější je stavět dnes sochy či pomníky habsburským vladařům Ferdinandovi III. (1608–1657), Františkovi I. (1768–1835), Františkovi Josefu I. (1830–1916) či Albrechtovi z Valdštejna a Radeckému.
Pokud čecháčkovství přetrvalo, projevuje se dnes především ostudným poklonkováním údajným „Evropanům“, kteří se dostali k moci bez ohledu na mravní úroveň. Statečností je se těmto dobovým tendencím a likvidaci tradic, kdy tato země byla svobodná i nezávislá, postavit.
Znesnadnění řešení problémů
V letech 1965 až 1991 platil zákon, dle nějž připadalo jedno až čtyři procenta finančních prostředků z rozpočtu veřejných staveb na uměleckou výzdobu. Díky tomu vzniklo v Praze v nové výstavbě mnoho kvalitních soch a plastik. Prosadit se mohli umělci různých názorů a postojů, a nejen komunistických. Zákon byl po roce 1989 zrušen, přestože ve většině evropských zemí podobný stále platí.
Nekonečné a k ničemu nevedoucí diskuse a interpelace týkající se Mariánského sloupu berou čas, který by byl třeba na naléhavější témata a potíže města. Jitří zášť i mezi zastupiteli a politiky, čímž znesnadňují řešení problémů, na nichž by se všichni shodli. |
Následně bylo asi 450 z 1500 soch, z velké části kvalitních originálů, odstraněno, zlikvidováno, jak dosvědčuje skupina Vetřelci a Volavky. Od té doby vzniklo jen 56 veřejných sochařských realizací. Umělecká díla nejsou třeba v přehuštěných centrech měst, ale především na předměstích a jednotvárných sídlištích.
Historii odstraněním soch nezměníme, politiku a budoucnost ano. Nekonečné a k ničemu nevedoucí diskuse a interpelace týkající se Mariánského sloupu berou čas, který by byl třeba na naléhavější témata a potíže města. Jitří zášť i mezi zastupiteli a politiky, čímž znesnadňují řešení problémů, na nichž by se všichni shodli.Ponecháním center měst v dosavadním stavu a větší péčí o místa, kde většina lidí žije, lze zabránit konfliktům dnes i v budoucnosti.