Bezpečnostní informační služba (BIS) a Vojenské zpravodajství (VZ) zveřejnily na konci listopadu 2019 výroční zprávy o své činnosti za rok 2018. Časová prodleva mezi jejich vydáním a koncem popisovaného období se tím dostala k historickému maximu. Bude-li tato tendence pokračovat, dojde časem i k roční prodlevě, a pak by snad mohlo někoho kompetentního napadnout změnit tuto kdysi slibnou praxi, která se změnila ve frašku.
Přesněji řečeno, v jednom případě, ve druhém se zpravodajská služba dokázala s touto negativní tendencí kreativně vyrovnat. Z obou výročních zpráv bylo a bude v médiích citováno mnoho pasáží, většinou mechanicky vytržených z odborného i historického kontextu. Pokusím se pohlédnout na obě zprávy z méně frekventovaných úhlů.
Staré koleje
Už úvodní slovo ředitele BIS Michala Koudelky naplňuje jeho přání „zajímavého čtení“. Píše, že „neutajovaná a tedy veřejná výroční zpráva není a nemůže být konkrétní“, ale dovozuje, že „čtenář si ze stručného přehledu udělá velmi jasnou představu o činnosti služby“. Co dodat? V horším případě to může být i pravda. Zpráva sama začíná „politologickým exkurzem“, v němž jsou v podstatě jakékoliv kritické postoje vůči demokracii, které jsou podle T. G. Masaryka podstatou demokracie, označeny za „hybridní hrozbu“.
Bezpečnostní informační služba sice zprvu slibně definuje hrozby jako jevy, ale v dalším textu opět upadá do starých kolejí, kdy hrozby ztotožňuje se subjekty, tedy s aktéry – ale jen s některými. Vzniká tak dojem, že je třeba mít se na pozoru pouze před těmito vyjmenovanými státy, protože co od nich je, zlé je. |
Na tento myšlenkový lapsus navazuje další velmi nebezpečný myšlenkový zkrat, neboť BIS opakovaným použitím pojmu „hybridní“ dává kritický postoj k demokracii do souvislosti s „nekonvenčním (tzv. hybridním) charakterem ruských operací, které jsou cíleny na nepřítele“. Taková konstrukce má totalitní kořeny a její výhonky bylo možno zaznamenat v padesátých letech jak u nás, tak v USA (mccarthysmus).
BIS sice zprvu slibně definuje hrozby jako jevy, ale v dalším textu opět upadá do starých (až velmi, nepřiznaně starých) kolejí, kdy hrozby ztotožňuje se subjekty, tedy s aktéry – ale jen s některými. Vzniká tak dojem, že je třeba mít se na pozoru pouze před těmito vyjmenovanými státy, protože co od nich je, zlé je. Horší je, že BIS mnoho let takto připouští vznik nevyřčeného dojmu, že před zbytkem světa se stejně na pozoru mít nemusíme. To je závažná chyba, které se BIS dopouští navzdory opakovaným upozorněním, tedy úmyslně.
Novičok
BIS ohledně útoku na otce a dceru Skripalovy v Salisbury píše, že se „ruská strana snažila vyvolat na mezinárodní scéně dojem, že použitá toxická látka pocházela z jiných zemí, zejména z ČR. Podle zjištění BIS nervově-paralytickou látku použitou ve Velké Británii žádný subjekt v ČR nevyvíjel, nevyráběl ani neskladoval.“
BIS nemá kompetenci zpravodajsky působit ve vojenských objektech, proto nemohla zjistit vše, ale vydávat neúplné šetření za absolutní pravdu je na pováženou. Další velkou chybou BIS bylo, že v rámci aféry nepoukázala na to, že „vynálezce“ novičoku Vil Mirzajanov žil od roku 1992 v USA a jeho laboratoř v uzbekistánském Nukusu „odstranila americká armáda“. |
To jsou hned dvě nepřesnosti, které je možné nazvat lží. Oponentní, od BIS odlišné stanovisko českých odborných vojenských autorit se týkalo skupiny látek označovaných jako „novičok“, nikoliv jen jedné z nich, údajně použité v Salisbury. Cimrmanovské pak bylo tvrzení, že mikrosyntéza novičoku není podle subalterních resortních metodických materiálů výrobou. BIS nemá kompetenci zpravodajsky působit ve vojenských objektech, proto nemohla zjistit vše, ale vydávat neúplné šetření za absolutní pravdu je na pováženou.
Další velkou chybou BIS bylo, že v rámci aféry nepoukázala na to, že „vynálezce“ novičoku Vil Mirzajanov žil od roku 1992 v USA a jeho laboratoř v uzbekistánském Nukusu „odstranila americká armáda“, jak napsal bývalý britský velvyslanec v Uzbekistánu Craig Murray. BIS se tak – zcela v rozporu se svou zákonnou působností – zapojila do propagandistické aféry, nota bene založené na lži.
Úplnou tragédií z hlediska zákona je přiznání BIS, že „na britskou žádost o kolektivní solidární postup spojenců“ zpracovala příslušné podkladové informace, které byly „následně využity v rámci procesu vedoucího k vyhoštění tří ruských nedeklarovaných zpravodajských důstojníků“. Takže k vyhoštění diplomatů by zřejmě nedošlo, nebýt britské žádosti. Nově se tu do zpravodajské argumentace zavádí pojem „solidarita“, ačkoliv nemá ve zpravodajské legislativě žádnou oporu.
Čína a Rusko
BIS konstatuje, že Číňané loví v našich akademických, bezpečnostních a státosprávních vodách, zvou si experty do Číny, kde je hostí, a tím si je příznivě „naklání“. K jejich oslovování používají sociální síť LinkedIn. Pro výstupy BIS je již bohužel typický podezřením seškvířený pohled, který horizont světa omezuje na šířku zhruba tankového průzoru. Proto postrádám odpověď na otázky, kdo provozuje sociální síť LinkedIn, a je-li Čína jediná země na světě, která se takto chová.
Úpadek produkce BIS je zřetelný z osočování „prorusky“ smýšlejících osob, hnutí, spolků, iniciativ, které se podílejí na šíření „dezinformací“, a protože jsou všechny tyto subjekty „vzájemně provázané“, znamená to prý „nejzávažnější hrozbu pro ústavnost ČR“ |
Politická část výroční zprávy vrcholí mnoha protiruskými náznaky, ale velmi chabě („s největší pravděpodobností“ „velmi pravděpodobně“) zdůvodněnými. Znamenají pouze poškození vzájemných vztahů, aniž by mohly obstát před soudem. Zde lze pouze důrazně připomenout přísloví, že mlčeti zlato, obzvlášť se zřetelem ke specifickému charakteru zpravodajské práce, kde je trestněprávní postih zájmových osob druhým nejhorším zpravodajským výsledkem. Plnění propagandistických úkolů by se mezi aktivitami zpravodajských služeb nemělo vyskytovat vůbec.
Úpadek produkce BIS je zřetelný z osočování „prorusky“ smýšlejících osob, hnutí, spolků, iniciativ, které se podílejí na šíření „dezinformací“, a protože jsou všechny tyto subjekty „vzájemně provázané“, znamená to prý „nejzávažnější hrozbu pro ústavnost ČR“. Existuje však méně strašpytelný pohled – je-li toto nejzávažnější hrozbou, jsme na tom parádně, jak ve vatičce.
Lepší stránka
Samotný tento „BISonský“ způsob uvažování je mementem připomínajícím „normalizaci“ v sedmdesátých letech (není-li ovšem sám pojem „uvažování“ v tomto případě přehnaný). Blábol o „vzájemné provázanosti“ všech zmíněných subjektů není ani spikleneckou teorií, a protože je prakticky neproveditelný, jde o pustou lež.
Lepší stránku BIS již téměř tradičně představuje produkce odborů zabývajících se terorismem, ochranou ekonomiky, šířením zbraní, technologií dvojího užití a vojenským materiálem |
Deformovaný pohled BIS vykazuje též v případě „domobraneckých a paramilitárních uskupení“, jimž přisuzuje „rizikový potenciál“, přestože dále uvádí, že jejich představitelé chtěli dosáhnout zákonné úpravy své činnosti. BIS místo toho, aby podpořila opětovný vznik Svazu brannosti (pozdější Svazarm), zase maluje čerta na zeď.
Lepší stránku BIS již téměř tradičně představuje produkce odborů zabývajících se terorismem, ochranou ekonomiky, šířením zbraní, technologií dvojího užití a vojenským materiálem. Střízlivá pasáž o terorismu nebude vyhovovat těm, jejichž tématem je přehánění rizik vyplývajících z migrace a islámu. Zde je třeba říct, že riziko terorismu není ve výroční zprávě BIS podceněno, ačkoliv to tak vypadá, ve srovnání s nesmyslně přeexponovanou „politicky-propagandistickou“ částí zprávy.
Problematiky definované jako jevy
Výroční zprávy Vojenského zpravodajství se vždy lišily od BIS, už jen tím, že VZ obsahuje složku rozvědnou i kontrarozvědnou. Nicméně letos VZ připravilo velké překvapení, které vyplývá z fatálního zpožďování, neboť výroční zpráva se na veřejnost dostane téměř rok poté, co skončila ve zprávě popisovaná doba. Aby se VZ vyhnulo takovému nesmyslnému oživování polozapomenutých dob, které už nemá význam pro současné čtenáře, a zároveň dosud nemá správný odstup pro historiky, zvolilo úplně jinou koncepci.
Vojenské zpravodajství na rozdíl od minulých let upustilo od teritoriálních informací a do výroční zprávy zařadilo pouze problematiky definované jako jevy. Jako aktuální vyhodnotilo ty, jež posouvají svět k nebezpečné konfrontaci v měnícím se světě, když je patrný ústup USA z doposud dominantní pozice, kterou vojensky vyvažuje Rusko, a vojensky i ekonomicky Čína. |
Na rozdíl od minulých let upustilo od teritoriálních informací (byť byly i s téměř ročním zpožděním zajímavé) a do výroční zprávy zařadilo pouze problematiky definované jako jevy. Jako aktuální vyhodnotilo ty, jež posouvají svět k nebezpečné konfrontaci v měnícím se světě, když je patrný ústup USA z doposud dominantní pozice, kterou vojensky vyvažuje Rusko, a vojensky i ekonomicky Čína. S tím, jak velmoci předvádějí své svaly, současně degradují role mezinárodních organizací, pravidel a kontrolních režimů. Svět se tak stává velmi nestabilním.
Zásluhou VZ je, že současné hrozby pojednává obecně, což umožňuje lépe nahlédnout realitu světa. Slabou stránkou výroční zprávy je absence srovnání zbrojních aktivit vybraných států (Rusko, Čína, Írán) se zbrojními aktivitami členských států NATO. Zejména rozpočty jsou snadno dohledatelné a mají velkou vypovídací hodnotu.
Nežádoucí závislost
Vojenské zpravodajství věnuje pozornost vývoji raketových prostředků, hrozbám v kybernetickém prostoru (kriminalita, špionáž a subverze) a změnám v překotně se vyvíjejícím světě kybernetické bezpečnosti a obrany, ať již jde o dopad aplikace systémů umělé inteligence či 5G sítí. Vyslovuje zásadní univerzální diktum, že „z hlediska ekonomické bezpečnosti je dále nežádoucí, aby se ČR stala závislou na jediném dodavateli uvedených komponent, a to především v případě, kdy by tento ovládl celý trh s těmito technologiemi“.
Vojenské zpravodajství vyslovuje zásadní univerzální diktum, že „z hlediska ekonomické bezpečnosti je dále nežádoucí, aby se ČR stala závislou na jediném dodavateli uvedených komponent, a to především v případě, kdy by tento ovládl celý trh s těmito technologiemi“ |
Text zprávy je mnohem odbornější ve srovnání s propagandisticky laděnou zprávou BIS. Nicméně i zde je možné vytknout téměř automatické řazení Ruska mezi nepřátele, přestože český velvyslanec v USA Hynek Kmoníček v televizním interview nedávno prohlásil, že časy, kdy osazenstvu Bílého domu při vyslovení slova „Rusko“ cukalo obočí, jsou dávno pryč.
V této souvislosti se vtírá připomínka na slova nedávno zesnulého českého diplomata a zpravodajce Miroslava Polreicha (1931–2019), který tvrdil, že velmoci jsou odsouzeny ke spolupráci, protože čelí stejným anticivilizačním i existenciálním hrozbám. Každá z nich je schopna zničit svět, ale ani jedna nedokáže sama jeho stav zlepšit. Tato slabost je nutně přivede ke spolupráci, pokud neztratily pud sebezáchovy.
Rusko je však současnými válečnými štváči automaticky řazeno mezi nepřátele, přičemž je totéž Rusko obviňováno z paranoidního vidění světa, v němž mu NATO „bezdůvodně“ vychází jako hrozba. Není ale divu, protože před více než 25 lety někdejší americký politik a historik Henry Kissinger uvažoval o rozšíření NATO pouze o Rusko, nikoliv o malé středo- a východoevropské státy. Potom se ale vše nějak zvrtlo, a NATO – rozšířené o tyto malé státy – se posunulo o tisíc kilometrů východně, k samotným hranicím Ruska.
Jaderné odstrašení
K problematice jaderného o(d)zbrojení je třeba připomenout politickou filozofku Hannah Arendtovou (1906–1975), která v knize O násilí cituje francouzského generála Andrého Beaufreho /1902–1975): „Pouze v těch částech světa, které se nenalézají v pásmu jaderného zastrašování, je válka stále ještě možná. A dokonce i toto ‚konvenční válčení‘ je přes svou hrůznost ve skutečnosti již omezováno všudepřítomnou hrozbou eskalace jaderné války.“
Je však otázkou, kterou by mohlo VZ s prospěchem veřejnosti zodpovědět, jaké koincidence a jakých faktorů by mohly způsobit, že by se někdo navzdory všem dějinným ponaučením přece jen pokusil vyvolat konflikt |
Je však otázkou, kterou by mohlo VZ s prospěchem veřejnosti zodpovědět, zda toto tvrzení v dnešní době ještě platí, a jaké koincidence a jakých faktorů by mohly způsobit, že by se někdo navzdory všem dějinným ponaučením přece jen pokusil vyvolat konflikt.
A jak by se mu dalo předejít, jak by bylo možné zvýšit prestiž mezinárodních organizací, a jak zajistit, aby členské státy NATO dodržovaly svůj jediný závazek „urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN“ (článek 1 Washingtonské smlouvy).
Kvalitativní rozdíl
Je příznačné, že se v celé zprávě VZ nevyskytují pojmy „hybridní“ a „dezinformace“. To je velký rozdíl od propagandistické zprávy BIS, který je ještě zvýrazněn realistickým posuzováním problematiky „přisuzování kybernetických útoků“. Zatímco BIS z kybernetických útoků podezírá své tradiční nepřátele bez jakýchkoliv důkazů, pouze na základě svého (citelně předpojatého) přesvědčení, VZ se přiklání k definování a aplikaci mezinárodních standardů, tedy právně předvídatelného, od ideologií oproštěného prostoru.
Zpráva VZ na rozdíl od BIS tak poskytuje méně odpovědí, na které se vlastně nikdo neptal, a navozuje více otázek. Lze tedy lehce sarkasticky shrnout, že kvalitativní rozdíl zprávy VZ a BIS odpovídá rozdílu kvalit mezi plukovníkem a generálem. |
BIS ve struktuře své zprávy zůstala u modelu, kdy veřejnosti předkládá staré, zčásti již prošlé zboží, které se snaží ještě jednou prodat, VZ prokázalo schopnost reflexe a kreativně změnilo koncepci své zprávy pro veřejnost – předpokládám odděleně od zprávy ze zákona utajené, předkládané zákonným adresátům – a to tak, že ji mohlo aktualizovat ještě nedlouho před zveřejněním, což její hodnotu výrazně zvýšilo.
Další posun je v zobecňování hrozeb ve zprávě VZ, zatímco u všech hrozeb zmíněných BIS se čtenář musí pídit, zda se tentýž či podobný jev nevyskytuje jinde, u jiných aktérů. Tuto práci musí udělat za BIS, aby nezůstal vězet v tenatech hybridní války, jejíž podstatou je jednostranné tvrzení, které nesnáší srovnávání. Zpráva VZ na rozdíl od BIS tak poskytuje méně odpovědí, na které se vlastně nikdo neptal, a navozuje více otázek. Lze tedy lehce sarkasticky shrnout, že kvalitativní rozdíl zprávy VZ a BIS odpovídá rozdílu kvalit mezi plukovníkem a generálem.
