Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Bělorusko: Odhadnout výsledek krize není v tuto chvíli možné

  6:54
Současný běloruský prezident Alexandr Lukašenko je bezesporu politická mrtvola. Nyní je ovšem otázkou, jak dlouho bude Lukašenkova mocenská agónie trvat.

Demonstrující účastníci Pochodu žen v Minsku, kteří vyjadřují nespokojenost s proběhnuvšími prezidentskými volbami. foto: Reuters

Běloruské prezidentské volby 9. srpna přinesly dokonalé překvapení – dlouholetý diktátor Alexandr Lukašenko v nich sice údajně zvítězil s více než 80 procenty hlasů, zatímco jeho hlavní soupeřce a zcela nové tváři běloruské politiky, Svjatlaně Cichanouské, Ústřední volební komise přisoudila jen okolo deseti procent. Tomu ovšem v zemi skoro nikdo nevěří. Reálná čísla bohužel neznáme, ale seriózní analýzy ukazují, že poměr sil je zcela jiný a že není vyloučeno, že charismatická intelektuálka a vystudovaná anglistka Cichanouská ve skutečnosti bezohledného politického matadora porazila.

Zcela nevídané v moderních běloruských dějinách je to, co nastalo ihned po volbách. Bělorusové se v opravdu masovém měřítku vzbouřili a vytrvale vycházejí do ulic, volají „odejdi“ a někteří k tomu naprosto oprávněně dodávají: „Ty vrahu!“ Podle některých odhadů se přitom především při nedělních mítincích a hlavně v Minsku schází až 200 tisíc lidí.

Udržení moci za každou cenu

Lukašenko sice zpočátku působil velmi nervózně a zdálo se, že jeho dny jsou definitivně sečteny a že jeho odchod je nevyhnutelný. Hned v prvních povolebních třech dnech se pokusil proti demonstrantům zasáhnout osvědčeným způsobem – násilím, a to doposud zcela nevídaným: zatčeno bylo skoro sedm tisíc lidí a brutalita, s níž režim opoziční akce potlačoval, po sobě zanechala stovky zcela nepopiratelných důkazů na tělech postižených. Současný běloruský prezident je bezesporu politická mrtvola. Teď je ovšem otázka, jak dlouho bude jeho mocenská agónie trvat.

Experti konstatují, že se Lukašenko už soustředil výhradně na udržení moci, a to za každou cenu. Nové západní sankce ho v zásadě nezajímají, protože je na ně léta zvyklý. A při svém vidění světa je přesvědčený, že Evropa nedisponuje žádnými účinnými pákami proti němu, v čemž má v zásadě pravdu.

Jakmile totiž v podobných případech začne protestujících ubývat (což se stalo ve všedních dnech druhého týdne protestů) a celý proces se bude protahovat, má dosavadní režim stále větší šance na alespoň dočasný úspěch. Experti konstatují, že se Lukašenko už soustředil výhradně na udržení moci, a to za každou cenu. Nové západní sankce ho v zásadě nezajímají, protože je na ně léta zvyklý. A při svém vidění světa je přesvědčený, že Evropa nedisponuje žádnými účinnými pákami proti němu, v čemž má v zásadě pravdu.

Kdekdo se proto začíná domnívat, že Lukašenko pocítil slábnutí protestního potenciálu a přechází do protiútoku. Běloruský politolog Valerij Karbalevič je přesvědčen, že „křehká rovnováha nemohla trvat dlouho, a jakmile si Lukašenko uvědomil, že tlak protistrany neroste, rozhodl se znovu začít utahovat šrouby, znovu posilovat represe“. Hrubá síla je ostatně odjakživa jeho hlavní zbraní. Je přitom třeba objektivně uznat, že možností na násilné potlačení protestů má zlý baťka zatím dost – státní aparát a silové resorty jsou mu loajální a schopné dokonce také zorganizovat pouliční akce na jeho podporu.

Běloruský publicista a politolog Alexandr Klaskovskij v této souvislosti upozorňuje, že k úspěšné sametové revoluci politický vzmach nestačí. Nutný je rozpad doposud vládnoucí kliky, jenže ten se zatím nedostavuje. Možná i proto, že jak další protagonisté Lukašenkova vládnoucího klanu, tak vojenská a policejní generalita tuší, že prezidentův pád by byl i jejich politickou i osobní katastrofou.

Dvojbezvládí

Rozhodující v tuto chvíli může být reakce Moskvy, která se doposud chová zdrženlivě. Jenže – dokonce, i když se Rusko zdrží vyslání svých vojsk a poskytnutí „bratrské pomoci“ (a my Češi a samozřejmě i Slováci si právě v těchto dnech moc dobře uvědomujeme, co taková pomoc obnáší), má plno dalších nástrojů, jak aktuální běloruskou situaci ovlivnit. Třeba elektronickou špionáž, obrovské peníze a gigantický propagandistický aparát.

V Bělorusku panuje dvojbezvládí, protože zatím ani jedna strana nedokáže definitivě rozhodnout ve svůj prospěch. Na tom je hodně pravdy. Protestní hnutí je sice nejmasovější, jaké kdy země za víc než čtvrtstoletou lukašenkovskou éru zažila, ale to zřejmě nestačí, i když historická pravda je takříkajíc „na straně lidu“.

Navíc Vladimira Putina, který si na Lukašenka nepotrpí, ale je mu v čele Běloruska milejší než nějaká nová, vyloženě proevropsky orientovaná, mocenská garnitura. Hlavní sílu běloruského protestního hnutí ovšem asi nejlépe vyjádřil jeden z jeho současných vůdců Pavel Latuško: „My nejsme opozice, my jsme většina!“ Právě on zopakoval jeden z hlavních požadavků těch, kteří si Lukašenka v čele státu dál nepřejí – návrat k ústavě z roku 1994, která přesně stanovovala maximální počet prezidentských období. Kdyby platila, byla by současná situace nemyslitelná.

Jak tedy hodnotit aktuální běloruskou konfrontaci? Docela přesně to pojmenoval respektovaný moskevský list Kommersant: V Bělorusku panuje dvojbezvládí, protože zatím ani jedna strana nedokáže definitivě rozhodnout ve svůj prospěch. Na tom je hodně pravdy. Protestní hnutí je sice nejmasovější, jaké kdy země za víc než čtvrtstoletou lukašenkovskou éru zažila, ale to zřejmě nestačí, i když historická pravda je takříkajíc „na straně lidu“.

Prezident má zase k ruce jak establishment, tak represivní aparát. Na druhé straně si ale musí být vědom, že u značné části obyvatelstva, možná u většiny, zcela ztratil kredit. Odhadovat proto, jak celá tahle krize skončí, je zatím skoro nemožné.