Když Milan Kundera dostává naloženo a současně je pro jiné kultem…

Poslednímu románu Milana Kundery, který byl nedávno publikován v českém překladu, se jedno nedá upřít. Jeho titul Slavnost bezvýznamnosti bude hojně užíván či parafrázován, stejně jako třeba titul románu Nesnesitelná lehkost bytí. Útlý, 80stránkový román je pádnou odpovědí na rozsáhlou biografii Jana Nováka Kundera. Český život a doba. Podle zájmu se zdá, že David zas jednou porazil Goliáše a že se lidé nakonec přece jen raději napijí přímo u pramene.

Slavností bezvýznamnosti by se přitom dalo nazvat i počínání Jana Nováka, jenž jako by rezignoval na to, že by mohl ještě šířeji uspět s vlastním psaním – jak co se týče věhlasu, tak finančního profitu –, a proto přišel s kunderovskou biografií, jež se může jevit jako projekt značně parazitní. Tady to zas naopak vypadá, že se „David“ Novák svezl na hřbetu „Goliáše“ Kundery. Přitom, a to zdůrazněme, Novák není žádný zamindrákovaný nýmand, ba právě naopak.

Jde tak o pouhé přiznání porážky, či o hořkost z nedostatečně vřelého přijímání českým prostředím? Protože Novák má za sebou zdařilé scénáře a texty, mezi nimi rozsáhlý román Zatím dobrý o rodu Mašínů, jenž se stal v roce 2005 Knihou roku při udílení cen Magnesia Litera.

Zábavná představa

Po letošním vydání Kundery se hojně zmiňovalo, že Jan Novák se vždy již dopředu rozhodne, zda jeho hlavní postava – reálný člověk – bude padouch, či hrdina. Dlouho si přitom vystačil s těmi kladnými: Miloš Forman, bratři Mašínové nebo Václav Havel... A většinou šlo o lidi, s nimiž se mohl osobně setkat, setkávat. Teď tu ale máme změnu. Milan Kundera je padouchem, s nímž se nesetkal. Nebo je padouchem i proto, že se s Janem Novákem nesetkal?

Z hlediska prodejnosti se zdá šikovné, že Mašínové jsou líčeni s pochopením, zatímco Kundera dostává naloženo. Tak jsou knihy Jana Nováka totiž kontroverzní. Jenže jsme v českém prostředí, kde se vše „po sousedsku“ uhlazuje. Nepočínal by si Novák náhodou ještě šikovněji, kdyby Mašíny označil za vrahy a Kunderu za prima chlápka, který to dotáhl až na světového spisovatele?

Nežijeme náhodou v zemi, kde se snáze odpustí fakt, že někdo opěvoval Julia Fučíka, než to, že adoruje „ty vrahy“, kteří se chtěli dostat ze spárů režimu nastoleného po únoru 1948? Musíme si uvědomit jednu podstatnou věc – pro určité lidi v českém intelektuálním prostředí se stal Milan Kundera druhem kultu. I kdyby byla Novákova biografie fantastická, stejně by pro ně byla nepřijatelná, pokud by jejich „svatého“ dostatečně neopěvovala.

Všimněme si všech těch textů s největším porozuměním vykládajícím Kunderovy romány – pokaždé to připomíná žáčky, kteří se snaží co nejvěrněji u tabule zopakovat, co jim předešlého dne říkal „pan učitel“. Tito lidé by vyzdvihli hloubku a promyšlenost Slavnosti bezvýznamnosti, i kdyby šlo o knižní svazek, jehož stránky by byly všechny prázdné. A možná se takovým čtveráckým počinem měl Kundera s románovou tvorbou rozloučit. To by byla dokonalá slavnost bezvýznamnosti, navíc bez nutnosti překladu…

Vedle toho si můžeme s pobavením představovat, co by titíž opěvovatelé asi napsali o Slavnosti bezvýznamnosti, kdyby na obálce nebylo jméno jejich mistra. Samozřejmě pouze za předpokladu, že by toto pro ně tak závažné dílo vůbec zaznamenali. A nabízí se říct i to, že když Kundera tolik pléduje pro zmizení autora za jeho dílem, mohl by román podepsat úplně jiným jménem, a tím jej od své biografie a minulosti odpojit. Ale to je poněkud hloupý argument. Proč by se neměl pod svůj román podepsat?

Detaily proti machismu

Stejně lze rozumět odstupu Milana Kundery od médií. To, jestli člověk bude rozmlouvat s novináři, anebo mlčet, totiž vyjde nastejno. Oboje je mediálně vděčné, druhá možnost spisovatele alespoň nestojí čas. Ten však stojí skrývání se a prchání, aby se člověk novinářům vyhnul. Tady už je možná otázka, jestli by nebylo snazší a přirozenější rozhovor občas poskytnout, než se nechat natlačit do role paranoidní štvané zvěře. Co třeba chovat se uvolněněji a tolik se neprožívat...?

Pokud se někdo domnívá, že kunderovské romány budou brzy novodobými čističi kultury odstraněny pro jejich nepokrytý machismus, pak stojí za pozornost detaily, že Slavnost bezvýznamnosti přeložila Anna Kareninová a doslov pochází od spisovatelky Sylvie Richterové… Skutečnost, že byla Slavnost bezvýznamnosti přeložena do češtiny někým jiným než samotným autorem, otvírá též možnost, aby se dílo Milana Kundery v kategorii překladů příští rok zúčastnilo tuzemských knižních cen Magnesia Litera.

Navíc by se v nominacích mohlo potkat i s biografií Kundera – český život a doba. A když už je řeč o cenách Magnesia Litery, letošní ročník svádí ke zhodnocení efektním sloganem „jednooký mezi slepými králem“, neboť se knihou roku stal objemný svazek Jan Žižka historika Petra Čorneje, ale to bychom tomuto titulu křivdili. Každopádně zůstává otázkou, jaká je to zpráva pro běžné čtenáře. Panuje obecná představa, že by bylo ideální, kdyby se Knihou roku Magnesia Litera stal román.

Proto také byla před lety prozaická kategorie zvýhodněna a má dvojnásobný počet nominovaných oproti ostatním kategoriím. Ale ani toto nadbíhání nestačí, aby zvítězil román, případně takový román, jenž by následně dokázal zaujmout stejně široké čtenářstvo jako největší bestsellery. Ne, to, že váš román bude vyhlášen Knihou roku Magnesia Litera, neznamená, že se jej prodá sto tisíc, a že tak druhý den po vyhlášení můžete dát výpověď a šéfovi konečně říct, co si o něm myslíte. Takhle náš literární svět nefunguje.

Přitom každý další ročník cen Magnesia Litera de facto promarňuje možnost stát se cenou s prestiží, jež by měla sílu takového efektu u vítězného titulu dosáhnout. Někdo by správně podotkl, že pokud chce Magnesia Litera oceňovat kvalitní literaturu, pak se tento záměr asi ani nemůže potkávat se zmíněným širokým čtenářským zájmem.

Stalin jako postava

Proto to vypadá, že jediná možnost, jak knižní ceny Magnesia Litera pozvednout, je opačná cesta. Totiž že se Knihou roku Magnesia Litera stane román, jenž tuto „hodnost“ vůbec potřebovat nebude, neboť bude populární už tak dost, a tedy že spíš pomůže šířeji proslavit Magnesii Literu. Jenže to by musel nejdřív existovat. Také nesmí jít o knihu, jež se sice prodává, ale jde o přitroublý sezonní hit. Přejme si, aby se to podařilo hned příští rok, kdy budou tyto knižní ceny slavit 20leté výročí.

Letošním vítězem v prozaické kategorii se stal román Liška v dámu Jiřího Kratochvila. Brněnský prozaik od té doby, co může publikovat – od devadesátých let –, vydává ze všech sil, podporován brněnskými nakladateli, kteří ho vnímají jako svého žijícího klasika.
A Kratochvil zase patří mezi velké obdivovatele Milana Kundery, navíc co se týká parafrázích názvů Kunderových děl, letošní držitel Litery za prózu Kratochvil má ve své bibliografii tituly Truchlivý Bůh či Jízlivá potměšilost žití.

Ostatně Stalin je románovou postavou jak ve Slavnosti bezvýznamnosti, tak v Lišce v dámu, kde najdeme dokonce biografickou zmínku o Milanu Kunderovi. Obě díla se ale nejen vracejí do minulosti, nýbrž vykazují nápadné znaky „podhuštěnosti“, co se týče životní empirie. Život je už jinde… Mimochodem, abychom uzavřeli kruh – Zatím dobrý Jana Nováka muselo být tehdy rovněž do češtiny přeloženo, a to z angličtiny, a i v tomto románu je jednou z postav Stalin.

V díle Jiřího Kratochvila je těžké najít položku, jež by čněla nad ostatní. Stejně těžké je vysledovat nějaký vývoj. Je tedy zvláštní, že se na brněnského prozaika dostalo v rámci Magnesie Litery až nyní. Bylo by zajímavé vědět, v čem letošní porota spatřuje výjimečnost právě Lišky v dámu. Nebo to byla pouze shoda okolností, protože podle ní nic zajímavějšího loni nevyšlo?

Litera za pózu

Máme si říkat, že Kratochvil už měl být dávno oceněn, aby nepřekážel? Nebo se tetelit blahem, že starý pardál dal mládí za vyučenou? Je fakt, že u takového Davida Zábranského či Jana Němce si můžeme pomyslet, že by spíš než Literu za prózu měli velkou šanci získat – dosud nezřízenou – Literu za pózu.

Každopádně pokud byla porotou oceněna Liška v dámu skutečně především z toho důvodu, že Kratochvil se letos dožil osmdesátin s tím, že jeho ověnčení si nikdo netroufne nahlas kritizovat, jeví se to i vzhledem k dílkům zmíněných ambiciózních hošíků – když už je tatáž porota nominovala – poněkud nespravedlivé. Je to přitom setkání vpravdě kunderovské.

Kratochvil je jako obdivovatel Kunderova díla sympaticky neokázalý a mediálně nevýbojný, taktéž se projevuje především skrze své texty, zatímco David Zábranský a Jan Němec disponují odtažitou pózou velkého umělce, ovšem chybí tomu maličkost – na rozdíl od Milana Kundery žádný román, který by se dočkal ohromného věhlasu za českými hranicemi, nestvořili. Ale třeba je to jen otázka času.

Možná se kupříkladu menstruační příhoda s jahodovými knedlíky z Možností milostného románu Jana Němce stane obdobně pověstnou jako kdysi Kunderův Falešný autostop… Anebo taky ne. Nebo je to ještě jinak a souboj Jiřího Kratochvila s mladými hrdopýšky by se dal charakterizovat názvem jiné z Kunderových „směšných lásek“: Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým? Protože všechny loňské a letošní zde probírané knihy jsou především důkazem, že jejich autoři nemají moc o čem psát.

Stav současné české literatury

Pokud knižní ceny Magnesia Litera bereme jako zprávu o stavu současné české literatury, nevyznívá to příliš dobře. Beletrie prohrála s historickým titulem. Nejsledovanější prozaickou kategorii ovládl román, jenž je xtou variací toho, co Kratochvil dávno napsal. To už by snad opravdu bylo lepší takto „vyslat do světa“ Logoz Davida Zábranského nebo Možnosti milostného románu Jana Němce, i když nejde o žádná epochální díla.

Navíc u jejich autorů hrozí, že by po takovém ocenění pojali podezření, že jsou dobří a slavní. To by byl ale jejich problém. Hlavní potíž cen Magnesia Litera vězí již v nominacích. A jelikož je dělají poroty, kámen úrazu vězí v jejich složení. A jelikož jejich členy dodávají profesní organizace, jako je České centrum PEN klubu, Obec spisovatelů či Asociace spisovatelů, dochází k tomu, že v porotách sedí lidé, kteří tam nemají co dělat a kteří by členství v nich nikdy neměli přijmout, pokud by měli jen trochu soudnosti.

Neboť pouze z jejich často nesmyslných nominací mohou odborníci následně vybírat knihu roku. Což je naprosto absurdní. Ve druhém plánu to má za následek neodvážné, defenzivní verdikty ohledně dílčích vítězů, jak se letos stalo v prozaické kategorii. Chtělo by se říct, že je to ostuda samotných porotců. Jenže kdo si na to ještě za rok vzpomene, navíc když vše překryje nový ročník? Vždyť je to nakonec jedno… Zkrátka slavnost bezvýznamnosti, která se, řečeno s básníkem Petrem Hruškou, snaží z posledních sil „předstírat významy“.