Moderní doba přináší extrémní nadbytek informací. Podvědomá obranná reakce naší mysli se snaží dát informačnímu přívalu alespoň jakýsi řád, a možná proto si stále častěji vytváříme černobílé vidění světa, jednoznačný názor na složité problémy. Třeba v případě pojmů politická korektnost či progresivismus to, že jejich obsah vnímáme v zemích střední Evropy většinou kriticky, negativně, je pochopitelné a správné, ale těmto kategoriím jsme narýsovali kontury až příliš jasně i tam, kde zcela ostré nejsou.
Existuje oblast, u níž mi automatické vypálení progresivistického cejchu nepřipadá zrovna spravedlivé – ekologie. Dnešní mladá generace je po dlouhých desetiletích první, u níž je pravděpodobné, že oproti předchozím pokolením prožije méně klidný a příjemný život, kromě jiného i proto, že jí předáváme Zemi v nepříliš dobrém stavu.
Pokrytectví a dvojí metr
Jakkoliv je zájem o otázky životní prostředí u mladých pochopitelný, nelze popřít, že snaha o jejich řešení bývá u některých aktivistů doprovázena komunikační nabubřelostí, přepjatostí, pokrytectvím a dvojím metrem, zkrátka progresivistickými manýry, Gretu Thunbergovou nevyjímaje. A to nemluvím o velmi hloupých agitačních heslech, říkankách a písničkách, jež však jdou spíš na vrub lidské neslušnosti a hulvátství než přímo progresivismu.
Navzdory všem výhradám bych jako drobné pozitivum uvedeného stylu komunikace viděl, že se aktivistům podařilo přitáhnout k ekologickým tématům podstatně víc pozornosti než vědcům, kteří již desítky let o blížících se hrozbách střízlivě referují. Ale mířím především jinam – zapomněli jsme tak trochu rozlišovat. Ekologické problémy jsou příliš závažné, abychom snahy o jejich řešení šmahem odsoudili jen kvůli vnějším progresivistickým rysům.
Jakkoliv je zájem o otázky životní prostředí u mladých pochopitelný, nelze popřít, že snaha o jejich řešení bývá u některých aktivistů doprovázena komunikační nabubřelostí, přepjatostí, pokrytectvím a dvojím metrem, zkrátka progresivistickými manýry, Gretu Thunbergovou nevyjímaje. |
Něco jiného jsou diskuse o pseudoproblémech typu „záchody pro třetí pohlaví“, něco jiného debata o klimatické krizi. Viděl jsem hysterickou reakci po sdělení maligní diagnózy a stejnou po nálezu přichyceného klíštěte. Budu obě tyto situace srovnávat jen proto, že odezva na ně vypadala navenek podobně? Jeden okruh současných společenských problémů se tedy snažím z hájemství progresivismu vyčlenit, jiný bych do něho zařadil.
Jedním z rysů progresivismu je vstřícnost ke všem možným menšinám, ke slabým a utlačovaným, handicapovaným, ženám, homosexuálům či k lidem s neurčitým pohlavím, a to v intenzitě, která nejenže z pohledu společnosti jako vyváženého celku není správná (nepopírám prospěšnost jemné pozitivní diskriminace, progresivismus však vede k diskriminaci s opačnými znaménky), ale navíc bývá jednoznačně kontraproduktivní.
Nedávná hysterie okolo fotbalového „případu Kúdela“ rozhodně nepomůže potírání rasismu, naopak rasové napětí ve společnosti zvýší. Kromě nadměrné intenzity má progresivistické konání dobra ještě jeden typický znak, a to výraznou formálnost – požadované zastoupení žen ve správě podniku, procento studentů určitého etnika na škole či ten „správně barevný“ překladatel literárního díla.
Opačný extrém
V době covidové existuje menšina, jejíž slabost je daná věkem, případně špatným zdravotním stavem. Netvrdím, že jsme ji měli nechat viru napospas, byla by naprostá hloupost, kdyby současná rozvinutá společnost nevyužila možností, které má. V pojetí „budˇ, nebo“ jsme vybrali opačný extrém – kvůli jednomu procentu ohrožených jsme zastavili celou společnost, bez ohledu na cokoliv, roční přerušení školní docházky je toho názorným příkladem.
V pojetí „budˇ, nebo“ jsme vybrali opačný extrém – kvůli jednomu procentu ohrožených jsme zastavili celou společnost, bez ohledu na cokoliv, roční přerušení školní docházky je toho názorným příkladem |
Často opakované tvrzení, že si vážíme každého lidského života, je demagogické, protože nikde není (ani nemůže být) definované, jak dlouho a v jaké podobě má trvat. O jeho nemocničním prodlužování „donekonečna“ namísto přípravy na smrt, by se dalo hodně napsat... Tedy vstřícnost k menšině bez ohledu na většinu, typický projev progresivismu. A jak se o ty staré spoluobčany v době epidemie staráme?
Vůbec nás nezajímá, že při lockdownu ztratili kontakt s blízkými, což pro ně může být horší než cokoli jiného. Nepřemýšlíme, jak těžce a útrpně snášejí umělou plicní ventilaci, v jakém stavu se po těžkém covidu vracejí do života, a už vůbec se nestaráme, co bylo kdysi obsahem modlitby za šťastnou hodinu smrti – umírání s trubicemi a hadičkami trčícími z těla a uprostřed cizích lidí ve skafandrech představě šťastných posledních chvil života určitě neodpovídá.
Čili obsah nás moc nezajímá, jen forma – dopřát každému (i starému) nemocnému s těžkým covidem „dobrodiní ventilátoru“. A tak tu máme i druhý typický rys progresivismu – ryze formální řešení problému. Právě proto, že mě progresivismus silně irituje, irituje mě i postoj naší společnosti k epidemii.
