U profesí kontrabasisty a učitele chemie lze najít mnoho podobností

Jan Hrubeš se původně živil hrou na kontrabas v orchestru. Když udeřil covid a koncerty byly zrušené, opřel se o své vzdělání chemika a stal se učitelem na gymnáziu. Není sám, kdo využil nedostatku pedagogů na pracovním trhu a pod vlivem okolností změnil profesní dráhu. Měl k tomu našlápnuto, covid necovid. V rozhovoru pak říká:

„Mám velké zkušenosti s organizací projektů, což práci s lidmi obnáší. Mimo jiné jsme založili s kamarády v Pardubicích Východočeský akademický orchestr, v tom jsem si i jednou zadirigoval. Nějakou praxi učitele mám ze ,zušek‘ a pár měsíců jsem měl malý úvazek na učilišti, při studiu vysoké školy.“

LIDOVÉ NOVINY: Před covidem jste se živil jako hráč na kontrabas, ale od září jste gymnaziálním učitelem chemie a hudební výchovy. Byla adaptace z hudebníka na pedagoga náročná?

HRUBEŠ: Když o tom přemýšlím, mezi těmi dvěma profesemi bych našel i mnoho podobností. Jak na zkoušku v orchestru, tak na hodinu výuky se musíte připravit. I rytmus dne vnímám podobně – zkoušky i vyučování jsou proložené přestávkami. A práce učitele se třídou je svého druhu koncert. Největší rozdíl je ovšem v tom, že den hudebníka kulminuje večer. Přeladit se na brzké ranní vstávání bylo pro mě dost těžké.

LIDOVÉ NOVINY: Vy jste ale v orchestru nebyl dirigentem, nýbrž jedním z hráčů. A najednou musíte uřídit kolektiv. Byl jste připraven na práci s lidmi?

HRUBEŠ: Mám velké zkušenosti s organizací projektů, což práci s lidmi obnáší. Mimo jiné jsme založili s kamarády v Pardubicích Východočeský akademický orchestr, v tom jsem si i jednou zadirigoval. Pokud se ptáte přímo na praxi učitele, nějakou mám ze „zušek“ a pár měsíců jsem měl malý úvazek na učilišti, při studiu vysoké školy.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se stalo, že i když jste vystudoval organickou chemii, pak jste se živil hudbou?

HRUBEŠ: V sextě na gymnáziu jsem se s dvěma kamarády, které jsem znal ze souboru lidové hudby, hecnul, že se přihlásíme na konzervatoř, ne místo gymnázia, ale paralelně. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Studoval jsem obě školy prezenčně, což bylo náročné, ale donutilo mě to vyjít z komfortní zóny a naučil jsem se přitom spoustu věcí, třeba time management.

Na vysoké škole se pro mě hra na basu stala zdrojem přivýdělku. Studenti většinou shánějí práci, aby se uživili, já jsem nemusel, občas jsem si zahrál s Filharmonií Hradec Králové nebo s Českým národním symfonickým orchestrem. S tím jsem i vyjížděl na koncerty do zahraničí. To byly mé brigády. Několikrát jsme třeba hráli melodie Ennia Morriconeho přímo pod taktovkou Maestra. Takové věci člověk během prodávání zmrzliny nezažije, a navíc mě to celkem dobře zabezpečilo.

LIDOVÉ NOVINY: Proč jste po promoci nezačal pracovat jako chemik?

HRUBEŠ: Po magisterském studiu jsem navázal doktorátem na Přírodovědecké fakultě UK. Můj zájem už nebyl směřován čistě jen k chemii, ale také k didaktice. Už během vysoké školy jsem nastoupil do doplňujícího pedagogického studia. Jako téma doktorské práce jsem si pak vybral péči o nadané děti. Říkal jsem si, že by mohlo být zajímavé prozkoumat didaktiku chemie očima odborného chemika, který se na problematiku dívá jinak než třeba psycholog. Takže jsem v oboru trochu zůstal.

LIDOVÉ NOVINY: A dál jste při tom hrál…

HRUBEŠ: Ano, ono se to s postgraduálem dá docela dobře skloubit. Rešerše může člověk dělat i v hotelovém pokoji v Hamburku, když na to přijde.

LIDOVÉ NOVINY: Za půl roku vám ale covid udělal čáru přes rozpočet?

HRUBEŠ: Přesně tak. Měli jsme na jaro nasmlouvané, že pojedeme do Curychu hrát pro pět tisíc lidí Star Wars nebo Pána prstenů, teď už přesně nevím. Šlo o formát „film a koncert“, kdy běží film a orchestr do toho hraje veškerou hudbu. Koncert zrušili, což mi udělalo velkou díru do rozpočtu. A pak to spadlo celé, u nás byla uzávěra a ocitl jsem se doma.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké to bylo, vybavujete si tehdejší pocity?

HRUBEŠ: Docela děsivé, člověk byl vytržený z rutiny, na niž byl zvyklý, a vyhovovala mu. Bylo to psychicky náročné. A začalo být jasné, že s koncerty je na pár měsíců konec. V červnu jsem si říkal, jedeme dál, provoz se obnoví. S kamarády ze spolku jsme v létě zorganizovali příměstský tábor zaměřený na komorní a orchestrální hru pro děti ze ZUŠ, které přes jaro přišly o veškerou skupinovou výuku. Vše se zdálo v pořádku. Ale v půlce srpna, když jsem viděl rostoucí křivku a slyšel laxní reakce vlády, mě optimismus přešel.

Uvědomil jsem si, že s návratem k tomu, jak to bylo dřív, bych asi počítat spíš neměl. A že bych se měl poohlédnout po jiné práci. Tak jsem si vyplnil profil na portálu edujob. Minimum mám už skoro hotové, říkal jsem si, můžu jít učit. A začaly mi hned chodit nabídky. To mě překvapilo. Už jsem byl smířený s tím, že si požádám o nějaký kompenzační bonus.

LIDOVÉ NOVINY: Nevěděl jste, že po učitelích je sháňka?

HRUBEŠ: Říkal jsem si, že uchazečů bude víc, že se asi dost lidí z uměleckého prostředí bude snažit získat někde stálé místo. Dal jsem si navíc do profilu nezvyklou kombinaci – chemie a hudební výchova. Ale chemikářů je pořád málo. A na gymnáziu, kde teď učím, potřebovali naštěstí jak hudebkáře, tak někoho na chemii, respektive na přírodní vědy, protože na pražské Zatlance se učí multidisciplinárně. Byla to druhá nabídka a hned jsem ji vzal.

LIDOVÉ NOVINY: Gymnázium Na Zatlance má klasickou i alternativní větev. Na které učíte?

HRUBEŠ: Na obou. Říkám si, že jsem měl velké štěstí, dostat se právě na tuto školu. Vlastně jsem začal někde, kde by mohl být vrchol mé pedagogické kariéry. Jedním z cílů, které máme a dávají mi smysl, je témata a oblasti integrovat. Například termodynamika je v chemii i ve fyzice, velmi podobné věci se učí na dvou místech. Snažíme se to sjednotit a najít další mezipředmětové propojky. Kolegové na tom udělali velký kus práce, přišel jsem prakticky k hotové koncepci.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké to je učit bez velkých zkušeností v prestižní škole, o kterou je obrovský zájem?

Nastoupil jsem rovnou do online režimu, protože v září jsem měl covid. Některé žáky, které mám na hudební výchovu, jsem naživo zažil týden, reálný standardní provoz si osahávám až teď. A u hudebky jsem byl v distanční výuce nejvíc frustrovaný. Chemie se jakžtakž online vyučovat dá, ale z hudební výchovy se většina vzdělávacího obsahu vytratila. Rozvíjení rytmických kompetencí a uměleckého citu žáků se online dělá velmi těžko.

Zkoušel jsem se žáky komentovaný poslech hudby na dálku, ale i když jsme našli technické řešení a využili online platformy pro všemožné interaktivní úlohy, jako je Kahoot!, stejně to nebylo ono. Je to přece jen jiné, když hudbu člověk pustí ve třídě a návazně pak zadá třeba nějaké rytmické cvičení. Online si společně nezatleskáte, kvůli latenci videohovoru to nejde. Výuka se pak smrskává na dějiny hudby, což je nemilé.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se dařila interakce se žáky, které málo znáte? Neměl jste problém je motivovat?

HRUBEŠ: Na toto gymnázium se dostávají jen velmi motivovaní žáci. Z 30 lidí ve třídě chemie trochu zajímá dvacet osm. Pro ty dva zbylé není zajímavá, ale i tak se s nimi snadno dohodnu na požadovaném minimu. Navíc učím tandemově s kolegyní, jsou to skvělé podmínky.Zkazit výuku v takové třídě by byl kumšt. Můžu to srovnat se svým krátkým angažmá učitele odborných předmětů na učilišti pro provozní chemiky v Pardubicích, ještě za studií chemie na tamní univerzitě. To je jako nebe a dudy.

LIDOVÉ NOVINY: Setkal jste se tam s nízkou motivací?

HRUBEŠ: Spíš se tam člověk potkal se sociálními jevy, které žákům znemožňovaly se učit. Jedna dívka utekla z domova, protože táta byl násilník a máma alkoholička, žili na druhém konci republiky a ona si vybrala školu, aby od nich byla co nejdál. Ale musela si proto platit byt a vydělávat si na něj, do práce chodila na noční a ve škole spala. Jiný kluk zase bral prášky na udržení pozornosti, ale moje hodiny byly odpoledne, to už byla hladina medikace nízká, chlapec mluvil do hodiny polsky nebo si hrál s propiskami.

Ale aby nevznikla mýlka – i tam byli studenti ochotní se vzdělávat. Jen to měli obecně těžší. Je hodně na učiteli, jak se k tomu postaví. Někteří učitelé rezignovali. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že nerezignovat je dost těžké. Člověk občas cítí nechuť jít do třídy s tím, co zase dnes bude… A přitom je nesmírně důležité, aby viděl věci pozitivně a ve své žáky věřil, jinak nemá šanci je něco naučit.

LIDOVÉ NOVINY: Už od svých studentských let jste autorem a hlavním organizátorem soutěže pro středoškoláky Chemiklání. Jak vás to napadlo?

HRUBEŠ: Jezdili jsme se spolužáky na podobné akce zaměřené na fyziku a bylo nám líto, že v chemii není žádná týmová soutěž. Začali jsme o tom uvažovat, když jsme byli v maturitním ročníku. V roce 2016 jsme uspořádali první ročník na mé domovské univerzitě v Pardubicích. A před dvěma lety se nám podařilo Chemiklání uspořádat i v Anglii. Jeden z organizátorů soutěže, Adam Přáda, který studuje na univerzitě v Cambridgi, udělal totéž co já v Pardubicích před šesti lety.

Šel za vedením chemického departementu a zeptal, jestli by se jim nelíbila taková soutěž. A oni kývli. Bude zajímavé srovnat, jak se k úlohám postavily české týmy a jak britské. Ale na to potřebujeme víc dat. Co bylo ale vidět na první pohled, je, že studenti z Anglie mají menší problém s počítáním kyselosti a zásaditosti. Je možné, že tam mají jinak postavenou výuku matematiky, protože pH je přece jen logaritmická funkce a naši žáci mají s logaritmy potíže. Ale jinak byly bodové zisky českých a anglických studentů srovnatelné.

LIDOVÉ NOVINY: Na vaší pardubické univerzitě šlo vedení školy přesvědčit také snadno?

HRUBEŠ: Ano, ale důvodem možná i je, že mě tam znají od tří let, kdy jsem tam chodil k dědovi na návštěvu. Máme chemii v rodině, matka vystudovala analytickou chemii, otec se profesně zabývá řídícími systémy chemické výroby, děda vedl katedru analytické chemie Univerzity Pardubice. Vymínil jsem si, že náplň soutěže budeme vymýšlet, že potřebujeme jen prostory a nějaké peníze. Když se teď podívám na úlohy z prvního ročníku, za kvalitní bych je neoznačil, ale kdyby soutěž nebyla, nikam se neposuneme.

LIDOVÉ NOVINY: Čím se Chemiklání liší od olympiády?

HRUBEŠ: Je pro týmy, tří- až pětičlenné. Člověk si na škole musí sehnat aspoň dva parťáky, aby se mohl přihlásit. Účastníci dostávají úlohy, které jim v reálném čase opravujeme, a na základě výsledků dostávají další úkoly. Je to obdoba Fyziklání, od něhož jsme si se svolením organizátorů vypůjčili i název. Princip týmovosti nám přijde jako velmi dobrý způsob, jak do škol šířit informace o akcích, jež univerzity pro nadané žáky pořádají. Je jich totiž dost. Ve střední Evropě máme například unikátní tradici korespondenčních seminářů.

Ty u nás pořádají různé vysoké školy a do velké míry to mají na starosti jejich studenti. Vytvářejí sady úloh, které rozesílají na střední školy, a vyřešené úlohy, které jim žáci zašlou, zkontrolují a obodují. Jeden takový seminář vedu i já na Přírodovědecké fakultě UK, kde jsem v doktorském studiu. Letos má KSICHT – Korespondenční seminář inspirovaný chemickou tematikou – devatenáctý ročník. V biologii mají korespondenční seminář Biozvěst, matematici zase PraSe.

LIDOVÉ NOVINY: Loni jste inicioval petici proti zrušení olympiád. O co šlo?

HRUBEŠ: V srpnu se v instrukcích pro školy od ministerstva školství objevila věta: soutěže se nekonají. Nikdo to s pořadateli soutěží nekonzultoval. Naštvalo nás, že zatímco jsme přemýšleli, jak akce udělat distančně, a byli jsme schopní i ochotní to zajistit, někdo už rozhodl, že nic nebude. Napsali jsme otevřený dopis s výzvou, aby se soutěže konaly.

Pomohlo nám, že jej podepsali mnozí akademici, děkani či bývalí rektoři, své prohlášení vydala i Učená společnost. Celkem podpis připojilo téměř pět tisíc lidí a s touto silou v zádech jsme dokázali ministerské úředníky přesvědčit, aby to povolili, dokonce na digitalizaci soutěží ministerstvo vypsalo i dotační program. Peníze ale stále nepřišly, i když se soutěže už odehrály.

LIDOVÉ NOVINY: Až se vše vrátí do normálu, chcete se zase věnovat hraní?

HRUBEŠ: Doufám, že půjde příležitostné hraní se školou skloubit, že mi vyjdou vstříc. Navíc jsem se opět přihlásil na konzervatoř, na dirigování. Souvisí to s mým zájmem šířit vztah k umění, předávat mladým lidem lásku k hudbě. S touto intencí jsme s kolegy založili i hudební spolek Klasická hudba mladým, který provozuje zmíněný Východočeský akademický orchestr.