Pětačtyřicetiletý Tomáš V. je úspěšný manažer. Technické vzdělání ho vybavilo logickým myšlením, má nápady, dovede je prosadit, ví, jak si vybrat lidi a dostat z nich co nejvíc. Má však jednu slabou stránku – a to jsou jazyky. Ve škole se učil rusky, německy jen tolik, kolik bylo nutné, aby neměl čtyřky, z angličtiny znal jen to, co nutně potřeboval pro práci s počítačem.
„Když jsem se ucházel o místo, drze jsem napsal, že ovládám ruštinu, němčinu a částečně angličtinu,“ vzpomíná. Naštěstí ho prý nezkoušeli. Teprve když už bylo jasné, že je pro firmu jednoznačným přínosem, přiznal barvu: S cizinci se nedomluví, materiály psané v angličtině mu musí někdo překládat. Tehdy mu firma najala učitelku pro intenzivní výuku.
„Šel jsem do toho s velkou chutí, jediné, co mi vadilo, byla skutečnost, že mne to trochu zdržuje od práce. Občas jsem musel nechat učitelku čekat a párkrát jsem lekci kvůli mimořádnému pracovnímu nasazení odvolal, přesto jsem za dva roky absolvoval stovky hodin,“ říká Tomáš.
Když se ho ale zeptáte, s jakým výsledkem, začne se smát: „Zeptejte se té ubohé angličtinářky. Dělala, co mohla.“ Nedělal pokroky, protože měl na jazyk svoje lidi Andrea Křížková si na Tomáše pamatuje. „Pokrok, který za dva roky udělal, byl přes individuální výuku zanedbatelný,“ připouští. Podle ní jde o výjimečný případ, avšak nikoliv nevysvětlitelný. „Když je někdo hodně zaangažovaný v českém prostředí, tedy když v něm vykonává práci, která ho pohlcuje, může se stát, že ho učení cizímu jazyku tak trochu míjí, ostatně podobně, jako ho míjejí jiné věci, které se mu nezdají tak důležité,“ říká.
Tomáš totiž ve skutečnosti tu angličtinu zas tak nepotřeboval, a když – měl na ni své lidi.
Andrea Křížková už dneska neučí, protože se plně věnuje práci v Asociaci jazykových škol ČR. Ta ovšem hodně souvisí s metodikou výuky. „V dubnu jsem byla na mezinárodní konferenci v Istanbulu a tam přednášející vesměs hovořili o takzvané postmetodické době. Dosud byl akcentován hlavně produkt, tedy úspěšně vykonaná zkouška. Teď se zdůrazňuje, že důležitější je, aby se učitel snažil odkrývat i skryté vlohy posluchačů, tedy to, co nemusí být vidět. Měl by rozkrývat, jakým způsobem jednotliví studenti vnímají, jak přijímají jazykové podněty, jakou roli u nich hraje emoce.“
Klíčovou roli však podle Andrey Křížkové tvoří vždycky motivace, vnitřní ztotožnění s jazykem. „V cizím prostředí, kde se bez toho jazyka nelze obejít, se naučí prakticky každý, i když někdo lépe a někdo hůř.“ Menzel: Dovedu říct i věci, které jsem se nikdy neučil To nám potvrdil i režisér Jiří Menzel, který učil na britské filmové škole nedaleko Londýna a režíroval v Německu, Francii, ale i v dalších zemích. „Nejefektivnější výuku jsem zažil tři měsíce v Paříži. Učili nás pomocí zraku a sluchu – vidět, pojmenovat, poslouchat, mluvit. Stejně přirozeně, jako se učí děti třeba mateřský jazyk.“ V Anglii udělal podle svých slov chybu. „Při třítýdenním intenzivním kurzu jsem sice trávil několik hodin denně ve škole, ale večer jsem chodil do klubu, kde jsem si povídal s kamarády česky.“
Menzel sice v cizích jazycích nepřednáší, na seminářích i při režírování mu pomáhají překladatelé, ale i když se třeba začal učit až v pokročilém věku, domluví se. „Potřebuju být v tom prostředí aspoň pár dní. Zajímavé je, že někdy říkám i věci, které jsem se prokazatelně neučil.
Asi je můj mozek zachytil nějak jinak a najednou je uvolnil. Když je chci říct další den, už to třeba zase nejde.“
Andrea Křížková však potvrzuje známý fakt, že největší šance učit se poslechem je v dětství. Nejlepší ovšem je, když dítě poslouchá rodilého mluvčího.
„I když se třeba zdánlivě moc nenaučí, otrká se, a když má později motivaci, je na čem stavět.“
Ani v takovém případě však neexistuje záruka, že člověku ten jazyk zůstane. Karel W. byl do čtyř let vychováván v německy mluvící rodině, pak se ale poměry změnily, on vyměnil němčinu za češtinu, a když o třicet let později emigroval do Německa, musel začít od začátku.
„Z toho, co jsem měl v hlavě v dětství, jsem nepřivedl k novému životu prakticky nic,“ tvrdí. Připouští ale, že mu v paměti zůstal zvuk některých slov. Když si nějaké nové slovo přečte, musí se sice podívat, co znamená, výslovnost mu však nabíhá sama, a to s krajovou zvláštností, kterou se kdysi mluvilo v jeho rodině.
