Anastázie Hagen se stala hrdinou mé reportáže, která vyšla v LN 27. října 2012. Nejdřív jsem žádnými velkými sympatiemi k té křehké dívce a jejímu přísně vyhlížejícímu manželovi netrpěla. To, jak otevřeně mi Saša Hagen vyprávěl o jejich minulosti včetně poněkud uvolněného sexuálního života, mne chvílemi šokovalo, chvílemi vyvádělo z míry. Pak jsem pochopila, že oba vsadili na jednu kartu: říci někomu, kdo je bude ochoten poslouchat, všechno tak, jak to doopravdy bylo.
Nasťa žije se Sašou deset let. Mají tři děti. Oba mají rádi skupinový sex, oba spali s mnoha muži a ženami, aniž by na sebe žárlili. Seznámili se v ukrajinském přístavním městě Feodosija, vzali se a užívali si života, jak jen to v ukrajinských poměrech šlo. Saša podnikal a brzy se dostal do problémů – odmítl platit výpalné a skončil ve vězení. Nasťa se mezitím rozhodla natáčet pornografické filmy v Čechách. Na Ukrajině se po propuštění Saši zapletli do sporů s poslanci, církví, policií i prokurátory. Tuhle bitvu nemohli vyhrát. Když hrozilo, že jim sociální služby odeberou děti kvůli údajně špatné výchově a oba manžele pošlou do vězení za šíření pornografie (Nasťa tvrdí, že ji nikdy nešířila, nýbrž pouze natáčela) uprchli do Čech. Nasťa je znala z natáčení – jsme velkovýrobnou pornofilmů v evropském měřítku, a na tom Nasťa nemá pražádný podíl. „Jste tolerantní a shovívaví,“ říkala mi před měsícem. Teď už do telefonu střídavě brečí a střídavě hořekuje: „Když nejde o mně, tak alespoň ať netýrají děti!“ Tentokrát ale už nemluví o ukrajinských mafiánech a zkorumpovaných úřednících. Mluví o Češích, o českých úřednících, kteří na ministerstvu vnitra rozhodují o osudech lidí a pak klidně dokáží usnout bez diazepamu.
Pravda. Když si proberu Sašův a Nastin příběh krok za krokem, je mi jasné, že chybovali mnohokrát. Protelefonovala jsem při ověřování toho, co mi řekli, hodně tisíc korun. Ale našla jsem ukrajinské novináře, kteří ledacos potvrdili, ledacos uvedli na pravou míru. A v zásadě jsem došla ke vzácnému zjištění: Nasťa a Saša nelhali. Alespoň v klíčových věcech ne. I moji ukrajinští kolegové jsou přesvědčeni, že Saša se stal cílem šikany státu a banditů, kteří jsou v jeho službách. Hagen byl příliš úspěšný, šikovný a dával své bohatství na obdiv. Nasťa byla krásná, provokovala, možná se i pupkatým politikům, kteří na ni mlsně, ale marně koukali, vysmívala. Každopádně lidí, kteří se jim chtěli na Ukrajině pomstít a kteří zastávají vysoké funkce, je víc, než dost na to, aby právem prosili český stát o ochranu.
Když jsem s Nasťou mluvila poprvé, byla izolovaná v uprchlickém zařízení v Zastávce u Brna. Rok a půl už tráví v Čechách čekáním na odpověď na svou žádost o udělení azylu. Byla jí opakovaně zamítnuta a letos v září začala celá procedura znovu - včetně povinné, leč po tak dlouhé době strávené v ČR poněkud nesmyslné, karantény v Zastávce. Koncem října ji pustili s tím, že 20. listopadu v Kostelci nad Orlicí dostane definitivní rozhodnutí.
Hagenovi do úterka věřili, že jejich příběh skončí šťastně. Koupili si dokonce dům u Českého Brodu. Utratili všechny našetřené peníze. Nasťa porodila třetího syna a Saša si založil s.r.o. Chce taxikařit.
20. listopadu Nasťa jedno dítě poslala do školy, druhé do školky a třetí si vzala s sebou. Manžel byl v tu dobu už zase v Rusku, kam každé tři měsíce musí vyrazit, aby si znovu požádal o turistické vízum. Jiné mu dát nechtějí. Jak nákladné je takto neustále pendlovat, není třeba rozepisovat. Nastě takhle nakonec nezbude než se vrátit k řemeslu, které jí slušně vynášelo. K pornoherectví.
V úterý kolem desáté zazvonil můj telefon a mne hned napadlo, že to je Nasťa a že rozhovor nebude příjemný. Byla v Kostelci v uprchlickém táboře. Plakala, tiše a vůbec ne hystericky, stále se mně ptala, co má dělat a co s dětmi - jak teď má opustit dům, kam má jít, za co má žít. „Žádost je nepřípustná“, čte mi z dokumentu a malý chlapec řve tak, že mi telefon trne v ruce. Prý už jí azyl jasně zamítli vloni a teď v nové žádosti neuvedla žádná nová fakta, takže ani není o čem se bavit. Proti rozhodnutí ministerstva vnitra se Nasťa může odvolat ke Krajskému soudu. Odkladný účinek to ale mít nebude, to znamená, že ona i děti musejí teď hned začít balit a počkat si na případné rozhodnutí soudu někde mimo ČR. Pravděpodobně je přijmou pouze na Ukrajině, kde se nejspíš odehraje scénka jako ze Sofiiny volby – děti do děckého domova a Nasťa do nápravného zařízení. Jak to bude s nejmladším chlapcem jasné není – narodil se v Praze a nemá žádné občanství. S jakými doklady má 4. prosince vycestovat je záhadou. Možná si ho nechají na hranicích. Třeba by se mu tam líbilo víc, než v děcáku.
Hagenovi podle zákona možná na politický azyl v České republice nárok nemají. Chybovali, porušili zajisté mnohokrát desatero, nejsou to ani bojovníci za svobodu utlačovaných, ani disidenti. Za vzor bych je vlastnímu dítěti určitě nedala. Jenže kolik z těch, co rozhodují o osudu jedné pornoherečky, která má teď velké trable, schovává pod polštářem pár lechtivých časopisů a ve vhodnou chvíli se do nich ponoří… hlavně, aby nás při tom nikdo neviděl! Děláme to všichni, Nasťa o něco veřejněji, než mi připadá vkusné. Litera zákona je přísná a samozřejmě, že pro všechny závazná. Ani nejdokonalejší zákon ale nedokáže obsáhnout všechny lidské osudy. A i ten nejlepší paragraf je třeba v zájmu zachování velkorysého rozměru české malosti někdy porušit.
