Napínavě klikatou cestou vyjede se na vrchol kopce. A tu se otevře pohled, jako by se opona životního jeviště otevřela. Přes údolí naproti lesnatý kopec s loukou na vrcholu: odtamtud jsme hledívali opačným směrem: sem ke Královci. Tam kdysi, velice kdysi, vedl můj tatínek mou maminku. Když jsme tam potom šli, pravil mi, že je to místo významné. A když jsem tam později vedl já svou ženu, pravil jsem jí, jak je to významné místo.
Za tímto prvním kopcem je celé pásmo kopců. S každým z nich jsem kdysi něco měl. Pod jejich svahy, mezi potoky, býval jsem s kamarády a byly s námi naše kozy: moje bílá stará se jmenovala Ajna, Jirkova byla Fanyna, Jožin své rohaté hnědé říkal Metúd, což se mi zdálo nesprávné; no nic. Dále je teď lehká mlha, z níž na obzoru trčí ostrá hora: ta je už za Váhem. Nikdy jsem tam nebyl, ale ve Váhu jsem se koupal: když jsme s bratrem Emilem šli na Vršatec a potom, z neuvěřitelně umíněné blbosti, až k tomu Váhu. Nepočítali jsme s hroznou cestou zpátky. „Pamatuješ?“ pravím mu teď. Pamatuje.
Vodívám sem svou rodinu: teď je nás tu dvanáct. Každému z nás říká ten pohled něco jiného: i našim francouzským vnučkám. Co jim k tomu povídat? Nejlépe nic. Protože myslím si, že krajina budí v člověku to, co už poznal a pocítil. Rostou na tom boku ještě jedle? Tam jsme si s tatínkem chodili pro stromek. Hlubokým sněhem někdy.
Kousek pod vrcholem našeho kopce je restaurace a níž na lučním svahu dvě řady dřevěných chat. Máme zamluveny tři, je nás dvanáct. A tu se můj očekávaný výhled kazí: na té louce se s křikem válejí děti a jejich všelijaké hračky. To tu nebývalo; no nic. Když jsme obsadili svou chatu, díval jsem se chvíli na ty děcka: ty nevěděly, v jakém obraze hrají. Bylo to pěkné. K večeru maminky, také pěkné, posbíraly své haranty, odvedly je k večeři a daly je spat. Pochopil jsem, že toto je pokračování a že můj názor na cokoli na světě je zbytečný. Kteréhosi dne kdosi přinesl noviny. Mluvilo se o čemsi, bylo mi to lhostejné. Nepotřebuju vědět, co znamená ta záležitost s fotografiemi. Nevím, kdo je Dalík a Randák. Ten podle rozhovoru v těchto novinách je člověk nadbytečný, je to najatec. Umí zpívat nebo malovat? Nač on je? On už i tak zbytečně vypadá.
Z Královce se dá chodit či jezdit na mnoho stran. Po hřebeni na Slovensko: to je daleko, ale mladí šli. Anebo hned pod Královcem je koupaliště: přišel jsem tam, a oni už tam byli. Nebo na nedaleký hrad, jenž byl pevností k obraně Moravy. Sám jsem nedávno přispěl k jeho výzbroji. Nebo na druhou stranu do Burešova knihkupectví: tam je slušné víno, chutnalo zdvořile i Francouzům. Dal jsem si pohár veltlínského a 1. díl Voskovcovy korespondence s Werichem. Paní Vaculíková dostala od Bureše knihu o zdejším rodákovi Fuskovi; to ona ráda čte. Otvírám teď tu knihu nahodile na str. 87 a čtu: „Když jsem přijel do Turecka, první věc, která mě strašně překvapila, bylo to, že Karel mě v Istanbulu nečekal.“ My jsme se vždycky sešli, jak domluveno, krom jednou: velice jsem jim vynadal. No nic.
Takovou osobní krajinu má mít každý. Je to jako archiv života. Každá stránka vám něco připomene. Kdo toto nemá, je chudobnější. Proto svoje lidi sem vodím. Kde ten Královec (640 m) leží, to tu nepovím, aby se tam necpalo moc lidí. Oni by to zhoršili.
Takovou osobní krajinu má mít každý. Je to jako archiv života. Každá stránka něco připomene.
