Šest mužů v bílých košilích, černých kalhotách a vysokých černých holínkách stojí kolem kříže a odříkává modlitbu. Stovky turistů kolem nich jim nerozumí ani slovo. Jsou to Němci. Šestice mužů modlících se neznámým jazykem u kříže jsou Lužičtí Srbové. Je Velikonoční neděle a v Chrosčicách, tisícové obci v srdci posledního odbojného lužickosrbského regionu, začíná největší slavnost srbského vzdoru – „jízda křižáků“, jimž Němci říkají Velikonoční jezdci.
Když se muži pomodlí, je čas sedlat. Koně v parádních postrojích a s bílými mašlemi na ocase už čekají ve stájích. Ve čtvrt na jednu vyjíždí první čtveřice mužů v černých cylindrech a ve fracích s černými kravatami, za chvíli další. Boční ulicí pomalu sestupují dolů k potoku, odkud už z dálky zní zvuky kopyt. Náhle se za zatáčkou vynoří skupina jezdců a pod kopcem, na kterém stojí mohutný chrosčický kostel, se jezdci spojí a důstojně stoupají kolem davu turistů. Desítky, stovky jezdců a koní všech možných plemen – od závodních plnokrevníků až po rozložité, obrovské pivovarské valachy. Nekonečné, neskutečné koňské moře, vznešená pýcha fraků a cylindrů, zjevení uprostřed Evropy deset let po počátku jedenadvacátého století.
Jezdci obkrouží hřbitov a kostel a od faráře po další srbské modlitbě převezmou vlajku na kříži. Stohlavý průvod jezdců pak začne zpívat srbské náboženské chorály a s důstojností, nevšímavý k davům kolem, se vydává krajinou k víc než deset kilometrů vzdálenému klášteru. Němci uklízejí fotoaparáty, někteří se cestou zastavují u srbských plakátů, které zvou pyšně pouze v lužické srbštině třeba na představení shakespearovské komedie, nechápavě nad tím kroutí hlavou a míří na parkoviště za vesnicí. Černí jezdci pomalu mizí za obzorem. Poslední Lužičtí Srbové.
Pohanská slavnost
Křižácké jízdy vypadají jako oslava katolictví, ale je to vlastně stará pohanská slavnost, kterou si Lužičtí Srbové, podobně jako všechno ostatní, vyvzdorovali na staletí jim vládnoucích Němcích. Na jaře se ještě předtím, než zdejší Slované přijali křesťanství, na koni objíždělo pole, aby se po zimě očistilo od zlých duchů. Křižácké jízdy se z celé Lužice udržely jen tady, v okolí lužické metropole Budyšína; na severu, v protestantské a více germanizované Dolní Lužici, byly luteránskou církví zakázány už v osmnáctém století.
Dnes jsou „křižáci“ národní lužickou slavností, na kterou se sjíždějí lužickosrbští muži z celého Německa, protože stejně jako z mnoha jiných regionů bývalého NDR, tak i odsud odcházejí lidé za prací a lepším životem na západ. Stejně tak se z okruhu více než sta kilometrů svážejí i stovky a stovky koní, není mnoho srbských hospodářství, jež by si mohly kvůli křižácké slavnosti dovolit chovat koně celý rok.
V posledních letech se křižácké jízdy staly jednou z největších velikonočních atrakcí Německa. Najít na Velikonoce pokoj v některém z desítek hotelů a penzionů Budyšína, krásného středověkého města na skalním ostrohu nad Sprévou, je pár dní před svátky téměř nemožné. Ani v Budyšíně, který byl v dobách, kdy Lužice byla součástí Českého království, jejím hlavním městem, není „křižácká jízda“ divadlem pro turisty. Davy, které se tísní před místní katedrálou, jsou jen jakousi trpěnou kulisou. I budyšínští jezdci, když se v neděli vpodvečer vracejí ze své jízdy, zpívají své srbské chorály nevšímavě k plnému náměstí, cvakajícím fotoaparátům a videokamerám.
Poslední lužický biskup
Když slavnost skončí, sundají Srbové cylindry a fraky, odstrojí koně a na statcích, ve stájích nad pivem si dlouho do noci povídají. Nezní tu němčina, mluví se „po našem“, jak říkají své lužické srbštině. Je tomu tak i v Njebjelčicách, vesnici na okraji poslední srbské enklávy. Statek Wuschanských tu znají všichni. Není to totiž jen tak nějaká rodina, z rodu Wuschanských pocházel poslední lužickosrbský biskup.
Jeho prasynovec Jurij je dnes zahraničním tajemníkem Domowiny, hlavní organizace sdružující Lužické Srby, jak ty z Dolní Lužice kolem Chotěbuze, tak ty z Horní Lužice kolem Budyšína. Padesátník Jurij Wuschanský na koních nejel, ale rodinu zastupovalo několik jeho mladších synovců, kteří si v neděli vpodvečer, ještě obuti v jezdecké holínky, pochvalují pro letošek zapůjčené koně.
„Je to pro nás hrozně důležitá událost,“ říká o jízdách křižáků Jurij, když o chvíli později usedáme do velké jídelny statku, kde vedle obrovského stolu nechybí klavír ani portrét slavného předka, biskupa Wuschanského. „Nemáme mnoho šancí a možností, každý zájem, dokonce i tento turistický, je pro nás důležitý,“ říká. Na otázku, na kolik by odhadl počet Lužických Srbů, kteří ještě dnes mluví svým jazykem, odpovídá, že v současnosti se dá mluvit tak o dvaceti tisících, což je asi jen čtvrtina počtu, který Spolková republika Německo uvádí.
„Zkoušíme všechny způsoby, jak zabránit tomu, aby se tento počet dále zmenšoval,“ říká a velkou naději vidí v programu Witaj, který Lužičtí Srbové převzali od Bretonců, jednoho z „malých ohrožených národů“, s nímž jsou sdruženi v rámci Evropské unie.
Sám Wuschanský mluví slušnou češtinou, protože jak dodává, je z generace, která vystudovala v Praze. Když se ho zeptáte, proč je tu tak velká náklonnost k Čechům, mnohem větší než k Polákům, odpoví, že to vyplývá už z historie. Pět století, do roku 1637, byla totiž Lužice součástí Českého království a lužickosrbské národní obrození bylo inspirováno a podporováno právě Čechy. Dvakrát, v roce 1918 a potom ještě v roce 1945, se Lužičtí Srbové pokusili připojit k Československu, což jim někteří Němci dodnes nemohou zapomenout. „Byly to logické pokusy, ale bylo už pozdě,“ dívá se na to realisticky Jurij Wuschanský. Přestože je oproti první republice, kdy Lužické Srby přijímal se státními poctami na Pražském hradě prezident Masaryk a Společnost přátel Lužice měla přes deset tisíc členů, dnešní pomoc českého státu skromná, Lužičtí Srbové jsou za ni vděčni. „Je výborné, že nám Česká republika udělila status zahraniční menšiny, a máme tu díky tomu z Prahy placené učitele češtiny,“ říká Wuschanský. A radost má i z obnovené cenné lužickosrbské knihovny v Lužickém semináři na pražské Malé Straně. Ostatně, kdykoli v oněch posledních lužickosrbských vesnicích pozdravíte česky, hned se s vámi místní dají nadšeně do řeči.
Mnoho českých stop lze najít i v rozsáhlém Srbském muzeu na Budyšínském hradě. Například kroj lužickosrbských sokolů, založených podle českého vzoru na začátku dvacátého století, doplněný fotografií ze sokolského sletu z roku 1932, jehož se Lužičtí Srbové zúčastnili naposledy, než Adolf Hitler podobné aktivity zakázal.
Přitom v desátém století sahalo slovanské osídlení až k Hamburku, Obodrité v Meklenbursku vytvořili dokonce mocné knížectví, jehož vládnoucí rod se germanizovaný udržel až do první světové války. Lužičtí Srbové jsou už dvě století poslední ostrůvek, dnes daleko menší, než jak se uvádí v encyklopediích, na mapách.
Vydolovaná Lužice
Katastrofou pro Lužické Srby je to, že Horní a Dolní Lužici dnes dělí nejen hranice spolkových zemí Sasko a Braniborsko, ale také rozsáhlá oblast hnědouhelných povrchových dolů. V těch se v devadesátých letech přestalo těžit, miliony tun zásob hnědého uhlí zůstaly pod zemí a od té doby se oblast rekultivuje. Ne však do své staré podoby, původní lužické vesnice a městečka už nikdo na své místo nevrací, ale do jakési umělé pustiny, krajiny jezer a lesů, která se má do deseti let stát turistickým rájem pro obyvatele ani ne sto kilometrů vzdáleného Berlína či Drážďan. Na březích pozvolna se vodou naplňujících kilometry dlouhých a mnoho desítek metrů hlubokých důlních jam jsou už připravena přístaviště pro jachty či písečné pláže a otevírají se už první hotely. A tam, kde se doly zahrnuly zeminou, jako by se už čekalo jen na to, až vyraší tráva a po nedohledných planinách se rozběhnou stáda divokých koní. Kdo ví. Jedno je však jisté, Lužičtí Srbové už tu nikdy nebudou.
Leda tak jako turistická atrakce, podobná Spreewaldu, podivuhodné síti kanálů v lesích a močálech Sprévy několik desítek kilometrů pod Berlínem. Tady sice při jízdách pramicemi, oblíbené víkendové atrakci Berlíňanů, narazíte občas dokonce na lidi v srbských krojích nebo na stánky se srbskou keramikou či kraslicemi, sem tam se na zvonku objeví i srbské jméno či dvojjazyčné názvy ulic, ale mluvit lužickou srbštinou už tu nikoho neuslyšíte. Přitom ještě před dvěma sty lety to byla nejseverněji položená srbská oblast. Síť vodních kanálů, luk a usedlostí, která vytváří zdejší neopakovatelnou atmosféru, je dílem právě Lužických Srbů. „Pro nás je důležité, aby ti, co vozí na lodích turisty, alespoň připomínali, že to, co vidí kolem, jsou památky na naši lužickosrbskou kulturu,“ říká k tomu Wuschanský.
Co bude s Lužickými Srby dál? Německo omezuje síť srbských škol, protože v nich ubývá dětí, a když nesplní zákonem dané počty, tak se škola prostě zavře. Lužičtí Srbové sice mají své rozhlasové vysílání, ale prakticky žádné televizní programy, což už na děti vytváří obrovský asimilační tlak. Lužičtí Srbové mají sice „svého“ zemského ministerského předsedu, premiéra spolkové země Sasko, Lužického Srba Stanislawa Tilicha, který se ještě loni sám účastnil jízdy křižáků. Ale ve Spolkovém sněmu pouze jedinou poslankyni a jejich politický vliv, už vzhledem k počtu, je marginální. Rozpočet Domowiny a na srbské školství se stále zmenšuje a Německo jako stát neprojevuje žádnou větší snahu jedinou slovanskou menšinu na svém území zachránit. Většina Němců o existenci Lužických Srbů ani netuší a jsou překvapeni, když na ně narazí. Jako jedna turistka z Hannoveru, která u srbsky psané nástěnky v Chrosčicách sdělovala nadšeně manželovi: „Vidíš, já jsem ti říkala, že ještě jsou!“
Členové české Společnosti přátel Lužice, která má asi sto členů, jsou ohledně udržení tradic a lužickosrbské kultury skeptičtí a prorokují její zánik.
Sami Lužičtí Srbové takoví fatalisté nejsou. „Za Hitlera, za války, to bylo zle. Teď už to není,“ říká u náměstí v Chrosčicách osmdesátník Jurij Brezan. A v podobném duchu znějí i slova pana Wuschanského: „Rozhodně to není tak, že mojí generací Lužičtí Srbové končí, to tedy ne.“ Stohlavé průvody křižáckých jezdců, v nichž můžete občas zahlédnout i mladíky v jinošském věku, mu zatím dávají za pravdu. Ale i tak si člověk nemůže nepoložit otázku – jak dlouho ještě?
***
„Za Hitlera, za války, to bylo zle. Teď už to není.“
O autorovi| Luboš Palata, Budyšín, Lužice (Německo)
