V květnu 1940 byly britské, francouzské a belgické jednotky na břehu kanálu La Manche obklíčeny německou přesilou. Z pláží a přístavu se povedlo v průběhu jednoho týdne na přelomu května a června evakuovat při Operaci Dynamo celkem více než 338 tisíc mužů. Přesto mnoho jednotek padlo při německých náletech. Na jiné se z různých důvodů nedostalo a byli zanecháni napospas osudu uprostřed nepřátelského obklíčení.
Sever Francie vydělal na natáčení Dunkerku velké peníze, čeká se nápor turistů |
Jedním ze smolařů, jejichž život visel kvůli chaosu na vlásku, byl tehdy dvacetiletý vojín druhého praporu Gloucestershireského regimentu. Podle serveru Business Insider, který se k příběhu mladého muže vrátil, se Lacey na jednu z lodí dostal. Přenechal však své místo raněnému a z plavidla sklouzl do vody.
Myslel si, že se na loď ještě vrátí, ale zmizela mu v dáli. Proto se nalodil do pohozeného gumového člunu. Jenže ten byl k ničemu, protože měl na dně dvě díry po kulce. Ze všech stran se ozývala střelba a Lacey spatřil nedaleko skupinu Britů, jež nacističtí vojáci zatýkali. Rozhodl se proto utéct a pokusit se přežít na vlastní pěst.
Podařilo se mu mezi skupinkami německých vojáků prokličkovat směrem na jih. Předpokládal, že dřív nebo později narazí na nějakou spřátelenou jednotku. Jenže jak se nořil hlouběji do lesů, jeho naděje na záchranu se ztenčovaly. Tušil, že se možná domů už nikdy nevrátí. „Mou jedinou myšlenkou bylo přežít následující den,“ řekl v jednom z posledních interview před svou smrtí v roce 2011.
Pil z potoků a kradl na statcích
Rozhodl se, že se alespoň pokusí vyhýbat německým hlídkám, dokud to půjde. To nebylo jednoduché, protože Němci neustále prohledávali okolní lesy. Lacey se zbavil uniformy, ukryl zbraň a ukradl z prádelní šňůry u jedné z francouzských usedlostí sušící se oblečení. Chtěl zapadnout mezi místní obyvatele.
„Musel jsem se naučit přežít, jako to dělají divoká zvířata,“ uvedl v rozhovoru Lacey. Pil z potoků a jeho pokrmy sestávaly většinou ze slámy ponořené do trochy margarínu nebo syrové zeleniny z polí, které kradl francouzským usedlíkům z okolí. Při případné komunikaci s nimi jen kýval hlavou, nechtěl se prozradit, že jejich jazykem nemluví.
  |
Lacey se pohyboval po okolí a jednoho dne po čtyřech měsících strádání zavětřil možnost zachránit se. U břehu La Manche si vyhlédl u malého mola přivázanou rybářskou bárku. Po setmění se k ní nenápadně dostal, odvázal se od kotviště a zamířil přes kanál k britským břehům.
Do Doveru se mu po strastech povedlo dorazit, byl vyhladovělý, zbytky oblečení měl roztrhané. Britská hlídka jej zatkla a vyslýchala na nedaleké vojenské základně. Jeho příběhu vyšetřovatelé nevěřili. K Laceyho štěstí se ve francouzských novinách psalo o ztraceném britském vojákovi, který krade místním statkářům kolem Dunkerku jídlo. Našli i zprávu o zmizelé loďce.
Laceyho příběh tak skončil šťastně. Dostal se do britské speciální jednotky a dlouho pak sloužil v armádě, například na Blízkém východě, než jako padesátník odešel do výslužby. Lacey už nežije, ale odkaz jeho nezdolnosti zatím přetrval.
Le Paradis masakr
Asi 80 tisíc mužů, kteří skončili v německém zajetí, ale nemělo takové štěstí jako Bill Lacey. V rukou nacistů tito muži museli trpět brutální zacházení. Byli ponižováni, nuceni pít vodu z kaluží, jíst zkaženou potravu. Padlé zakopávali v mělkých hrobech s jednoduchými dřevěnými kříži.
V době těsně po dobytí Dunkerku nacisté také spáchali nechvalně proslulý masakr zvaný Le Paradis. 97 britských vojáků, kteří se ukryli v opuštěném statku, se vzdalo německé přesile. Bylo jim to ale k ničemu, jednotky SS je seřadily a popravily.
