Humor a ironie patří k fenoménu Dokoupil i ke generaci postmoderny, s níž na začátku 80. let vstoupil rovnou na světovou uměleckou scénu. Od té doby už si divák nikdy nemohl být jistý, jak to vlastně umělec myslel a jestli svou tvorbou nezpochybňuje celé dějiny malířství.
Šlo o rekonvalescenci malby: západní umění se v té době kriticky vymezovalo vůči převládající konceptuální malbě a Dokoupil chtěl toto médium nově definovat a zároveň prokázat jeho životaschopnost. Společně s kolegy z ateliéru v ulici Mülheimer Freiheit v Kolíně nad Rýnem založili malířské hnutí s tímto názvem. Umělecký svět nový impulz potřeboval – Dokoupilovi se odměnil darem slávy, která ho dodnes neopustila.
Obrazy z dětství a tvůrčí know-how Dokoupil uvádí jako počáteční zdroje své imaginace různé obrazy z dětství. Narodil se v roce 1954 ve slezském Krnově v rodině vynálezce stroje na změkčování kůže, rodina emigrovala v roce 1968 do Německa, kde byl otec se svými schopnostmi okamžitě úspěšný.
K české minulosti a problému přemístění odkazovaly i zahraniční teoretické práce o Dokoupilovi: jeho nezvyklá poetika a ironický přístup byly spojovány právě s českou mentalitou (charakterizovanou jako „makabrózní metaforika“). Mezi svá zásadní setkání s uměním v dětství zařazuje Dokoupil stejnou měrou kopii Matissových Zlatých rybek namalovanou otcem, černobílou reprodukci Jupitera od renesančního malíře Antonia Correggia (Jupiter v podobě mraku eroticky objímá kněžku Íó), Portrét Ambroise Vollarda od Picassa, ale i pornografické časopisy svého otce. Sám nejčastěji maloval vlaky a zvířata a má je rád i dnes.
Studoval umění v Německu i na prestižní škole v New Yorku, kde byl jeho učitelem německý umělec Hans Haacke, zaměřený na politické provokativní umění. Dokoupil zvolil malbu v době, kdy nebyla v módě, na druhé straně však v německém uměleckém provozu už dobře fungovala starší malířská generace, k níž patřily hvězdy jako Georg Baselitz či Gerhard Richter.
Dokoupilova tvorba je známá svou formální různorodostí, nečitelností rukopisu (ten rozeznáváme u jednotlivých stylů či technik) a banálními tématy. V raném díle najdeme prvky příběhů, které byly vlastní postmoderní tvorbě v různých zemích zároveň: citace z dějin umění, krutá erotika, zpochybňování velkých idejí i mýtů.
Protože měl ale Dokoupil nutkání stále ještě malbu inovovat (přestože víru v možnosti „nového“ postmoderna pohřbila), vynalézal pro sebe různé techniky a vytvářel si, jak říká, vlastní tvůrčí know-how, aby ho práce stále bavila. Maluje pneumatikami, mýdlovými bublinami, kouřem svíčky i bičem namočeným v barvě. Abstrakci, ženské akty, zátiší, buddhy, leopardy, kanály, háčky v koupelně… Energie, nikoli hloubka Větším výsekem z tvorby se Dokoupil naposled představil v Rudolfinu v roce 1997. Nyní ho na Pražský hrad přivezla soukromá Prinz Prager Gallery. Výstava Dokoupil 100 v hradní Jízdárně potrvá do 23. května.
Na výběru se podíleli dva Dokoupilovi zahraniční galeristé. Proto má výstava skutečně západní parametry: velkorysá stavba stěn, které nepředstavují nic jiného než co nejlepší pozadí pro velkoformátové obrazy (některé české výstavy pracují se stěnami jako s dekorací, která ruší díla – například předchozí výstava Josefa Čapka), profesionální prezentace a zviditelnění ve městě, nekomplikovaná instalace.
K té jen jediná výtka. Obrazů mělo být podle názvu výstavy sto (tedy nikoli proto, aby Dokoupil trumfl věk Zdeňka Sýkory v názvu výstavy Zdeněk Sýkora 90, která současně probíhá v pražské Městské knihovně), a přesto si prostor vyžádal redukci. I tak by však některá díla mohla mít mnohem více prázdného prostoru kolem sebe, který jejich energii násobí. A právě energie je nejvýstižnější slovo, pokud mluvíme o Dokoupilových obrazech.
Konceptuální malba Když jsem s ním před více než deseti lety vedla rozhovor, měl pocit, že česká malba je poněkud tragická ve svém vyzařování, že se příliš zabývá něčím, čemu česká teorie říká „hloubka“. Dokoupil maluje se skutečnou pozitivní energií, ač to zní jako klišé, tvorbou se baví a uspokojuje – není jeho terapií, novými technikami je nadšen, má se jako umělec upřímně a přiznaně rád a to všechno z obrazů přímo teče.
Debata o možném „konci malby“, která umožnila Dokoupilově generaci tak razantní nástup, byla a do dnešní doby je víceméně teoretická. Často je zneužívána k matení veřejnosti – všichni přece víme, že malba nezanikne.
V 90. letech však byl tento problém přímo tematizován i různými projekty, jako byla například v roce 1993 vídeňská výstava Der Zerbrochene Spiegel – Positionen zur Malerei kurátorů Kaspera Königa a Hanse Ulricha Obrista. U nás v Rudolfinu na výstavě Poslední obraz v roce 1997 dávala její kurátorka Milena Slavická umělcům rovnou dvě možnosti: naskočit do supermediálních vlaků, nebo si sednout a malovat. I po dalších více než deseti letech vidíme tendence rozdělovat současné umění na dva tábory – klasické a konceptuální – a stále se takto vyhraňují i výstavy. Konceptuální malba, jejímž příkladem je i Dokoupil, nám pomáhá pochopit, že takové dělení je nesmyslné.
Chci však hlavně říci, že Dokoupil by maloval dál i v případě onoho „zániku malby“. Je to však i varování vzhledem k jeho nadprodukci: aby své koncepty úplně nerozmělnil a nevyprázdnil, musí se ve svém nadšení rovněž kontrolovat.
Malba kouřem, malba bublinou V jízdárně ukazuje jen tři a kousek svých stylů, avšak uceleně v kompaktních souborech, bez pokusů vytvářet z témat „vtipné“ analogie. Dokonalosti dosáhl Dokoupil v technice kouřové malby, jejíž magie připomíná staré mistry. Poslední malba Vlaku je impozantní stejně jako fakt, že kouř a pára jsou namalovány zase jen kouřem.
Také mýdlovými bublinami autor maluje čím dál vzdušnější abstrakce. Doplnil je jednou sprejovou malbou a dvěma černými ranami bičem na modrém pozadí.
Nejnovější technikou je tisk jednotlivých filmových polí celovečerního filmu, který se mění na velkém plátně v geometrickou abstrakci vytvořenou s vyloučením náhody. Jména filmů nemluví o Dokoupilových intelektuálních zálibách (Andaluský pes, James Bond, Simpsonovi), ale o tom, jak který film obrazově funguje – což se nedá předem odhadnout.
Efekt blízkého a vzdáleného Společným jmenovatelem všech obrazů je efekt blízkého a vzdáleného tak, jak jej známe například u historických maleb nebo třeba v impresionismu a speciálně v pointilismu. Zázrak dvojího života obrazu v abstraktním (u filmu konkrétním) detailu na jedné straně a existence tajemného až fotografického (u filmu geometrického) na straně druhé. Dílo zblízka a zdálky jsou dva velmi různé obrazy.
Dokoupilova tvorba je přehlídkou radosti a odvahy postavit se před malířské plátno – a triumfovat v médiu, které je v dnešní informační společnosti jedním z nejtěžších.
***
Maluje pneumatikami, mýdlovými bublinami, kouřem svíčky i bičem. Tvorbou se baví a uspokojuje – není jeho terapií, novými technikami je nadšen, má se jako umělec upřímně a přiznaně rád. A to všechno z obrazů přímo teče.
Dokoupil by maloval dál, i kdyby došlo na onen „zánik malby“. To je však míněno i jako varování vzhledem k jeho nadprodukci. Aby své jednotlivé koncepty úplně nerozmělnil a nevyprázdnil, musí se ve svém nadšení rovněž kontrolovat.
O autorovi| Lenka Lindaurová, kritička a kurátorka Autorka (* 1960) je výtvarná kritička a kurátorka. Je výkonnou ředitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.
