18. prosince 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Pot jsme museli z obleku vylévat, říká armádní chemik o práci v iráckých vedrech

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Novodobí veteráni (ilustrační foto). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Novodobí veteráni (ilustrační foto). | foto: Jarmila Štuková

Liberec Na první dojem je rázný, často a rád se směje. Nadrotmistr David Masopust hledal cestu do armády dvakrát. Po účasti na misi UNPROFOR, mírové operaci OSN v Jugoslávii zkraje 90. let, ho odradily přetrvávající dozvuky komunistického myšlení, proto odešel do civilu. Před rokem 2000 ale vstoupil k libereckým chemikům. A už u nich zůstal. „Najednou to mělo šmrnc,“ líčí, co ho na první profesionální jednotce tak chytlo.

Zažil jste během působení v Iráku výjezd kvůli chemickému poplachu?

Ano. Američané tenkrát v jedné staré továrně našli sudy s neznámou látkou. Obávali se nejhoršího, takže jsme tam jeli. Naštěstí se potvrdilo, že to není nic nebezpečného. Šlo o kerosin nebo něco podobného. Ale musím říct, že bylo luxusní chodit ve speciálním uzavřeném obleku v tamním padesátistupňovém vedru.

Jak taková akce vypadá?

Zavolají vám, že něco našli, takže se všichni sbalí a už se jede v chráněné koloně. V ní jsou průzkumná i odmořovací vozidla. Tohle bylo zrovna v okolí Basry. Dojeli jsme na místo a tam se oblékli do nepropustných obleků. Pak je potřeba změřit, jestli neuniká nějaká otravná látka. Jeden ze sudů jsme vytáhli a podívali se, co v něm je. U toho nesmí být nikdo jiný než chemici. Ke zkoumání máme pojízdné laboratoře v takových kontejnerech. Tenkrát to ještě bylo na podvozku Tatra.

Ten druhý život, rozhovory

Zmínil jste horko, které asi v protichemickém obleku není zrovna příjemné.

Jo, to bylo bezvadné. Museli jsme v nich cvičit, abychom se brzy aklimatizovali. Takže jsme na okruhu, který měl asi dvě míle, chodili pořád dokola. Bylo tam přes den 53 stupňů ve stínu, v noci 44, vážně skvělé. Potili jsme se tak, že jsme v obleku měli minimálně do půlky lýtek pot. Po každém cvičení jsme to vylívali… Ale pak si člověk zvykne. Najednou zjistí, že ze začátku pil 10 litrů vody denně a teď mu stačí jen 1,5 litru až tři litry. A už vám ani není vedro.

Základna pro čtyřicet tisíc lidí

Jak jste se dostal do mise v Iráku?

Spadla Dvojčata a my jsme vyjeli do Kuvajtu. Poprvé to vlastně byla jen příprava. Vůbec jsme tenkrát nevěděli, jestli se bude, nebo nebude válčit. Takže jsme byli hlavně na základně a pořád dokola cvičili a trénovali. První Kuvajt byl jen o tom. Ale byli jsme tam proto, že spojenci naši chemickou jednotku chtěli.

Musím říct, že bylo úžasné vidět ty obrovské americké základny pro několik desítek tisíc lidí. Jen z ubikace do autoparku to byly čtyři kilometry. To nikdo z nás předtím neviděl. Koukali jsme na to všichni jak blázni.

Ale válka začala až potom, když jsme byli podruhé v Kuvajtu. Předtím jsme se vrátili v září z první mise a po Novém roce jsme tam letěli znovu. Základ jednotky byl úplně stejný a byli tam s námi Slováci, s nimiž jsme vytvořili mezinárodní česko-slovenský prapor.

Bylo úžasné pozorovat, jak spojenci na místo dopravovali svoji bojovou techniku. To jsem také ještě předtím v životě neviděl a už to asi ani podruhé neuvidím. Ohromné kolony letadel na letištích, všechny ty gigantické Globemastery. A to trvalo nepřetržitě dva měsíce v kuse! Základna se ze čtyř až pěti tisíc lidí rozrostla na 40 tisíc. Fakt bomba!

Co následovalo?

Pak začal útok na Irák. My jsme byli umístěni na kraji Kuwait City, kde jsme byli připraveni vyjet, kdyby se někde našly chemické zbraně nebo cokoli podezřelého. Tam jsme strávili útok na Irák. Iráčané po nás stříleli Scudy (taktické balistické rakety – pozn. red.), to bylo nepříjemné. Já nevím, jak to zjistili, ale přesně věděli, kdy máme oběd a kdy večeři. Takže byl vždycky poplach na oběd a na večeři. To už mě pak pěkně štvali, protože jsem se ani pořádně nenajedl!

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Hodně to kolem vás bouchalo?

Ani ne. Buď Iráčanům rakety selhaly, nebo je dokázaly sestřelit americké střely Patriot, které byly rozmístěné kolem základny.

Kdy jste se poprvé ocitnul přímo v Iráku?

Jak spojenci pokročili dál, náš velitel zavelel a jelo se do Basry. Bylo to pěkné, valit v mezinárodní koloně přes hranice do Iráku. To si člověk připadal opravdu jako voják! Poprvé jsem se přihlásil dobrovolně, že pojedu. Šňůra aut měla snad půl kilometru. Byly v ní obrněné transportéry, běžné zásobovací náklaďáky i těžká technika. Legrace na podobných misích je, že vás lidé nejprve vítají a za měsíc po vás házejí kameny…

Stříleli po vás?

Naštěstí ne. Byli jsme týlová jednotka. Ale ty kameny házeli.

Dostal jste se do situace, kdy jste se vážně bál?

Bál jsem se, když jsme byli pořád v krytu, jestli nás trefí nějaká raketa. Pak jsem se jednou bál, když jsem se svojí blbostí ocitnul někde, kde jsem neměl být. Byl vyhlášen poplach a my jsme se vrátili na základnu. Šel jsem ještě pro nějaké věci, a zatímco jsem běhal po betonovém autoparku, odpálily americké Patrioty, které byly umístěné nad základnou. Jak vystřelily, lehl jsem si okamžitě na zem a málem jsem se po… Tenkrát jsem si pěkně naběhl, to bylo něco strašného. Vážně se třásla celá zem.

Hodně Američanů rozumělo česky

Jak se vám spolupracovalo s Američany a ostatními spojenci?

Dobře. Oni nás brali a byli ohromně zvědaví, co jsme zač. Co vás možná překvapí, mnoho z nich umělo česky. U stolu v jídelně si člověk musel dávat pozor, kde sedí. Stalo se nám, že rozuměli. Najednou se jeden z nich otočil a ptá se: „Odkud jste, kluci?“ My jsme zírali, jenže on to byl Američan, jehož děda pocházel od nás a utekl za moře. Takových tam bylo vážně hodně. Pamatuju si jednoho černocha. Taky jsme se u stolu bavili česky a začal na nás po našem, že prý studoval v Praze. Navíc byli učenliví, takže hodně z nich se ze zajímavosti kvůli nám učilo česky.

To vypadá, že jste se dokázali i pobavit nebo aspoň odreagovat od starostí.

Americká základna byla vlastně celé město. Byla tam dvě kina, McDonald’s, KFC, prodejny hot dogů, zmrzliny. Také ale třeba ohromná knihovna, kam jsme si chodili půjčovat knížky. Sice byly v angličtině, ale nějak jsem s ní zápasil. Byly tam i bazény nebo kulečníkové herny. Spojenci to měli velmi dobře vymyšlené a my jsme prakticky všechno využili.

Dostali jste se i do hlavního města Kuvajtu?

Ano, v Kuwait City jsme dokonce byli bruslit. Je tam totiž ovál, na kterém se dokonce připravovala reprezentace. Ve městě jsme si zašli i do muzea nebo se byli vykoupat v moři. Na plážích tam půjčovali vodní skútry, tak jsme si na nich „zalítali“.

Později v Basře to už ale asi taková legrace nebyla.

To ne, tam všichni jezdili na oslech. Tam jsem viděl, co dokáže osel utáhnout, a říkal jsem si, že nikdy nechci být oslem. To u nás vozí náklaďák, co uvezl osel tam.

Ten druhý život

Irácké tažení ale nebyla vaše první mise. Kde jste byl předtím?

K armádě jsem se dostal vlastně nadvakrát. Nejprve v roce 1994 do mise UNPROFOR. Byla to náhoda. Slyšel jsem o ní v rádiu a televizi, zrovna jsem měl takové životní peripetie, tak jsem si řekl, že to zkusím. Toužil jsem po tom modrém baretu, co jsem vídal jako malý kluk v televizi. Tenkrát jsem s tou armádou pořád tak nějak polemizoval, proto jsem se nakonec přihlásil a oni mě vzali. Najednou jsem byl v bývalé Jugoslávii, v Srbské krajině, jak se to tenkrát jmenovalo. Poté co jsem si odsloužil svůj půlrok, jsem ale z armády odešel. Našel jsem si přítelkyni a o vojsku jsem už nepřemýšlel.

Proč jste s tím sekl hned po první misi?

Ta mise mě nadchla. Ale řekl bych to asi tak, že armáda tehdy nebyla podle mých představ. Pořád tam byl ten „komoušskej duch“, hlavně ve velení. A to já úplně nesnáším. Nic nešlo, všechno byl neskutečný problém. Hlavně se někde zašít a nic nedělat. Prostě takové divné.

Takže jsem s armádou už nechtěl mít nic společného, dokud to nebude stát za něco. To se změnilo v roce 1998, kdy jsem slyšel, že se v Liberci chystá první profesionální jednotka. Říkal jsem si, že by to konečně mohla být armáda, jak má podle mě vypadat. No a tak jsem do ní nastoupil.

A líbilo se vám to?

Jasně. Najednou to mělo šmrnc. Všichni se chovali tak, jak se mají chovat – profesionálně. I když jsme se vlastně teprve učili, co to slovo znamená. Na chemicích se mi líbilo, že mají svoje jméno, protože se po převratu zúčastnili operace Pouštní bouře.

Lákalo vás, že byla jednotka určena pro Síly rychlé reakce NATO?

Chtěl jsem se někam podívat, zažít dobrodružství, takže určitě ano. Už ta moje vůbec první mise UNPROFOR byla velké dobrodružství. Až moc velké na to, že mi bylo teprve 24 let.

‚Nejmenší kulometčík v NATO‘

Kam jste vyjel po vašem druhém nástupu do armády?

Musím říct, že to už byla profesionální mise. Jeli jsme s 9. rotou chemické ochrany do Bosny v rámci SFOR v roce 1999. Nebyli jsme tam jako chemici, ale jako mechanizovaná jednotka, takže jsme měli na starost území, které jsme museli ohlídat. Dávali jsme pozor na to, aby si spolu znesvářené strany zase něco nezačaly. Bylo to takové udržování míru z pozice síly NATO. Když někdo začal blbnout, vyjeli jsme s „bévépéčky“ nebo těžší technikou, abychom je trochu postrašili. Oni se pak zase zklidnili. Také jsme hodně patrolovali v tamních horách a vesnicích, jestli se tam nedějí nějaké nepřístojnosti. Někdy jsme jeli autem, jindy nás vysadil vrtulník.

Můžete popsat výsadek uprostřed balkánských hor?

Vrtulník zůstane dva nebo tři metry ve visu nad zemí a musíte vyskákat rychle ven a udělat kruhovou obranu. Kdo skáče poslední, většinou padá z větší výšky, protože jak se vrtulník odlehčuje, pilot nestíhá dorovnávat vzdálenost od země. Poté, co stroj odletí, zahájíte pěší patrolu. Občas jsme se pěšky vraceli na základnu. Už mě zase bolí nohy, když si na to vzpomenu. (smích) Ale to bylo párkrát, jinak se jezdilo na patroly autem. Teď jsem si ale vzpomněl na veselou příhodu.

Sem s ní!

Právě v misi SFOR si ze mě Američané dělali legraci. V našem družstvu jsem byl kulometčík, v jejich armádě jsou ale kulometčíci většinou obrovští chlapi, často černoši s velikánskýma rukama. Někde jsme společně seděli a najednou se někdo zeptal, kdo má u nás na starost kulomet. Všichni naši ukázali na mě. Američané na nás koukali, jestli si z nich neděláme srandu, že to přece nemůže být pravda. No a pak na mě celou dobu dělali fórky, že jsem určitě ten nejmenší kulometčík v NATO. A já jim říkal, že doteď nechápu, proč mám kulomet zrovna já, že je to strašná dřina. Vždycky, když jsem s těmi 30 nebo 40 kily výstroje vyskočil z vrtulníku, měl jsem dojem, že jsem se zabořil snad po pás do hlíny!

  • 3Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!