Dramatik Oldřich Daněk zemřel před devíti lety a jeho stejně starý právě odvysílaný medailon poskytl svědectví o vyvanutí dramatiky v čase. Daněk měl zálibu v historických námětech, do kterých šifroval podobenství. Většina jeho her však byla modelových, a la these, a těžko si představit divadlo, které by je hrálo. Televize občas uvede starší inscenaci, v níž se sice blýskne nějaký bard, ale i tak jde většinou o duchamorné rozklady v historických kostýmech. Statické a neživé. Čas je neúprosný přeměřovač kvality, ale režiséři, kteří Daňka uváděli, a herci, pro něž psal, to vidí jinak. František Laurin tu vykládal cosi o Shakespearovi, který není Shakespearem, neboť mu dnešní režiséři dávají na frak. Nakonec z toho byla série stesků, že nic není, jak bývávalo. Což vede k úvaze, jak to asi bude za deset let? Kdo a jak se třeba bude škrábat na záda dnešním dramatikům, přežije-li jaký. Je zvláštní, že Daňkova kamufláž současnosti historií byla tak úspěšná, že bylo rádo zapomenuto i na jeho odvádění desátků režimu. A tak mohl František Filip chválit seriál Byl jednou jeden dům, který prý za normalizace vypovídal o potřebě lidské slušnosti. Nějak přitom zapomněl, že byl napsán podle žádaných schémat: chudí, nejlépe členové KSČ, v něm byli stateční, bohatí zbabělí a amorální...
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
