V souvislosti se zesnulým kardinálem Tomášem Špidlíkem se zmiňují různá úctyhodná čísla – počínaje věkem přes jeho pravidelné rozhlasové promluvy, které na vlnách vatikánského rozhlasu zněly bezmála šedesát let, až třeba po vydané knižní tituly. Těch je kolem padesáti (pokud k nim připočteme i překlady do 24 jazyků, číslo vyskočí asi na 140). To už se na jednu poličku nevejde.
Když se na sebe dívám pod zorným úhlem svých vydaných knih, nemohu říci nic jiného než povzdech: Multa scripsi, multa dixi, tu autem Domine misere mei – Mnoho jsem napsal, mnoho jsem mluvil, ty však, Hospodine, smiluj se nade mnou! posteskl si jednou kardinál Špidlík. Tak zlé to s ním ale v Božích očích určitě nebude. Nicméně v očích potenciálního čtenáře může to číslo vyvolat paniku či bezradnost.
Jak se v tomto rozsáhlém díle orientovat? Po čem sáhnout, pokud se chci o autorovi a jeho myšlení dozvědět víc, než co přinášejí novinové články? Je o něm sice známo, že hluboké teologické či mystické otázky dokázal vysvětlovat široce srozumitelným způsobem, přesto je pro neplavce dobré nevstupovat do vody v tom nejhlubším místě.
Jednoduše a bez melancholie Zkusím nabídnout je jeden z mnoha návodů, jak k četbě Špidlíkových knih přistoupit. K uchopení díla je vždycky užitečné znát i život autora. U Tomáše Špidlíka navíc vidíme přímo ukázkově, jak se nejrůznější zkušenosti a zážitky z dětství či mládí promítají do jeho životního nasměrování, postojů i názorů. Například jako budoucí profesor a autor knih udělal klíčovou zkušenost už na boskovickém gymnáziu. Škola si žádala peníze a ty u Špidlíků doma nebyly. Tomáš totiž pocházel z poměrně chudých poměrů. Tatínek byl ševcem, ale nebyl příliš schopný, a v době hospodářské krize byl navíc dlouho nezaměstnaný a musel dělat nádeníka. „Začal jsem se proto jednoduše a bez melancholie živit sám, a to dáváním kondicí slabším žákům, kteří propadali,“ vzpomíná Tomáš Špidlík. A byl v tom docela úspěšný. Vydělal si tolik, že se později nebál jít do Brna na univerzitu a opatřovat si takto peníze i na vysokoškolská studia.
„Dávání kondicí byla dobrá průprava i pro mě samotného: naučil jsem se z veškeré učební látky vybrat to nejdůležitější a shrnout to na pár stránkách – velmi stručně a jednoduše, aby tomu porozuměli i ti,hloupější‘. A když to řeknete ještě kratší formou, tak můžete mluvit i k univerzitním profesorům,“ žertoval Špidlík, ale současně přesně vystihl, čím jsou jeho knihy tak populární a čtivé. Píše je totiž nikoliv pro duchovní premianty, ale pro lidi, kteří v duchovním životě spíš propadají, tápou, hledají a potřebují přijít na kloub základním věcem: co je to modlitba, jak rozeznat Boží hlas od vlastní fantazie, jak v sobě smířit různé protiklady, jak zacházet se strachy a démony ve vlastním nitru, jak dojít vnitřního klidu apod. A tyto věci si občas pod množstvím poznatků a teorií potřebují vyjasnit i sami profesoři.
Poutnictví, ne výletnictví S Tomášem Špidlíkem jsem měl možnost hovořit o jeho životě – od dětství v moravských Boskovicích až do chvíle, kdy obdržel od papeže Jana Pavla II. kardinálský klobouk – v knižním rozhovoru Duše poutníka (2004). Už sám název knihy odkazuje ke klíčovému pojmu Špidlíkovy spirituality – k poutnictví. Není to žádné výletní špacírování po krajině, k pochopení nejlépe poslouží právě příklad Špidlíkovy matky. Neměla jednoduchý život – visela na ní veškerá starost o dům, ale i denní potíže s manželem, z něhož životní neúspěchy a vleklá nemoc učinily až nesnesitelného člověka. „Snadno se rozkřičel a my malí jsme pak před ním utíkali. Dodnes nevycházím z údivu, jak to všechno mohla matka po léta snášet!“ vzpomínal Tomáš Špidlík. Přesto matku nikdy neviděl smutnou, naopak často žertovala. „V sobotu večer se takřka chlubívala: Tož jsme s pomocí Boží zas ten týden šťastně přečkali.“ A Špidlík k tomu dodává: „Dnes je mi jasné, že její postoj k životu se dá vyjádřit jenom jedním slovem: poutnice. Poutník se se vším rád smíří. Patří to k cestě.“
Tento postoj měl na Tomášův život zásadní vliv a poutnická spiritualita mu byla po celý život blízká (i z jezuitské duchovní studnice čítával nejraději právě Knihu poutníka od sv. Ignáce z Loyoly). Poutník je ale také člověk, který umí sbírat a oceňovat, co na své cestě potká: různá setkání, zážitky, hodnoty. A to nejen na stezkách důvěrně známých, ale i na těch duchovně neprošlapaných. Zde pak leží klíč k pochopení Špidlíkovy otevřenosti i vůči odlišným spiritualitám. Jak sám říká: „Při setkání s každým duchovním projevem se máme ptát: Co je tu pěkného, opravdového, čemu bych se mohl naučit pro sebe? Je to jako sbírání květů do kytice. Vždycky jsem to tak dělal a z východní spirituality jsem nasbíral kytici tak velkou, že ji ocenili i sami nekatoličt,Východňané‘.“
Když v roce 1946 odjíždí na teologická studia do Maastrichtu, netuší, že se do vlasti příštích čtyřicet let nepodívá. Stane se exulantem. V Nizozemsku je v roce 1949 vysvěcen na kněze a pak zamíří do Itálie, kde zakotví v české koleji Nepomucenum v Římě. Zdejší spirituál si chtěl vzít zrovna volno, a proto mladého kněze požádal, zda by ho na měsíc nezastoupil. Tomáš Špidlík přikývl a z měsíce se nakonec vyklubalo osmatřicet let.
Jako spirituál měl důležitou roli při duchovní formaci seminaristů – měl jim pomoci rozpoznat, zda jejich duchovní povolání je pravé, nebo si ho jenom namlouvají. Měl být jakýmsi duchovním otcem. A to je další důležitý pojem ve Špidlíkově spiritualitě, jemuž se věnuje třeba v knize Ignác – starec. Duchovnímu otcovství připisuje klíčovou roli (nejen) v životě církve. Zjednodušeně řečeno: čím více se vytrácejí skuteční duchovní otcové, tím více se množí nejrůznější moralisté. „Velké pokušení horlivých kněží tkví podle mne v tom, že chtějí mladé lidi co nejdůkladněji vést na tzv. správnou cestu. Málo je těch, kteří se ve styku s druhými modlí: Pane, osviť mě, abych poznal, kam toho člověka vedeš ty sám. Duchovní otcovství je proto stále údivnější pronikání do Božích tajemství s lidmi. Mnozí jsou naopak ve velkém pokušení myslet si:,Já dobře vím, co mám dělat sám se sebou i s jinými.‘ Jenže pravé duchovní vedení je dialog, ne monolog z jedné nebo z druhé strany,“ uvažuje Špidlík a člověka přitom napadá, zda tento postoj nepatří v určitém stadiu ke každému správnému otcovství či mateřství.
Nastane hodina Slovanů?
Jako spirituál Nepomucena chodil Tomáš Špidlík jednou týdně na oběd od Orientálního ústavu. A při obědě s tamními patery ho napadlo, že by zde mohl vedle oběda získat časem i doktorát. Východ ho lákal už tím, že mu byla blízká cyrilometodějská tradice. A tak začal studovat u profesora Hausherra, který byl vlastně průkopníkem studia východní spirituality na Západě. Stárnoucí profesor ve Špidlíkovi viděl budoucího nástupce. „Začal jsem hned kurzem o ruské spiritualitě, ale Hausherr nechtěl, abych se ruskými tématy příliš zabýval. Byl přesvědčen, že zde není mnoho zajímavého. Slované byli pokřtění příliš pozdě, kdy už byla hlavní témata na Východě vyzrálá.“
Žák však svého učitele neposlechl a začal se naopak Slovanům věnovat intenzivně. Až se nakonec stal předním světovým odborníkem na slovanskou spiritualitu. „Dodnes přesvědčuji svět, že v duchovním směru nejsou Slované tak druhořadí a neoriginální.“ A čím podle Špidlíka mohou Slované přispět k obohacení Evropy? „Věnoval jsem tomu celou knihu Ruská idea. Jde především o originální přínos pravého personalismu a kultury srdce,“ shrnuje Tomáš Špidlík.
Východní spiritualita ale nejsou jen Slované. V křesťanském chápání se Východem rozumí i Řecko, Palestina, Egypt, Sýrie, Irák, Indie, ba i Etiopie, neboť tam všude má křesťanství své dějiny a specifický ráz. Když byl Tomáš Špidlík dotázán, které své tři tituly by zařadil do zlatého fondu české duchovní literatury, jmenoval knihy Spiritualita křesťanského východu, Modlitba a Ruská idea – a všechny souvisejí právě s východní spiritualitou. První z titulů je obsáhlou systematickou příručkou, v níž se Špidlík snažil posbírat hlavní témata, jimiž se východní autoři nejvíc zabývali, historicky vysvětlit užívané termíny a formulované principy. Modlitba nabízí už hlubší ponor. Je to vlastně první knížka, která se pokouší o souhrn patristické nauky o modlitbě. „Už samotná otázka, jestli se vůbec můžeme modlit, byla problémem. Co je to vlastně modlitba? Je to pořád jenom myšlení na Boha? Ale to pak odtahuje člověka od světa a potom by měli pravdu komunisté, kteří říkali, že náboženství vzdaluje lidi od reálného života, od skutečného světa.“ Špidlík se snaží tyto problémy nejen formulovat, ale čtenáře také posunout dál. „Jednou jsem měl na toto téma promluvu k řeholním sestrám, které mi pak řekly:,No konečně! Naši představení nám vždycky říkají: Vy se musíte modlit! Modlitba je důležitá! – ale ještě nám nikdo nikdy neřekl, co to vlastně modlitba je a jak se k ní dochází.‘“
Nebývalou pozornost vzbudila na Západě poslední kniha z onoho trojlístku Ruská idea. V knize se nepíše ani tak o Rusku, jako spíš o dílech a myšlenkách několika ruských myslitelů, jako byl Berďajev, Florenskij, Bulgakov a jiní. A v centru jejich pozornosti nestojí nic menšího než člověk a problém lidské svobody – jde o vnitřní napětí mezi svobodou a řádem, což je podle Špidlíka problém celé Evropy, východní i západní. „Je to stálé balancování mezi dvěma extrémy, jen poměr se neustále mění – méně svobody a více pořádku, více svobody a méně pořádku. Nikdy se nenajde ten správný střed. A kdyby se i našel, je omezením dvou základních lidských požadavků: plné svobody a dokonalého pořádku.“ Toto hledání střední cesty mezi dvěma póly se promítá i do duchovní oblasti.
Špidlík však nezůstává uzavřen v Evropě přelomu 19. či 20. století. Navíc současné proměny její tváře ho nezneklidňují, nestaví vůči nim žádné obranné tvrze. Naopak, nebojí se to pojmenovat, možná pro mnohé uši kacířsky: „Na scénu světa vstupují nové národy Asie, Afriky, Jižní Ameriky a ptají se, které hodnoty z tisícileté evropské kultury mají zůstat dědictvím pro nový svět. Bohužel syntézu těchto společných hodnot jsme my sami ještě nevytvořili. Co jim nabídneme, usadí-li se u nás natrvalo? Snad jenom drobty. A co o nich přijmeme, nevímeli sami dobře, co jsme? Zdá se, že to, čemu říkáme evropská kultura v nejširším slova smyslu, už všechno, co uměla říct, pověděla. Dnes už unavuje svým opakováním problémů a krizí vlastních struktur. Nová éra čeká na nové slovo. Nová doba volá po nové kultuře osoby. Říká se, že na konci starověku barbaři zničili římskou a byzantskou civilizaci, ale spíše se dá hovořit o opaku – ta slavná civilizace sama odumírala a barbaři z ní zachovali jen to, co dovedli přijmout. Dnes se hodně diskutuje o tom, má-li se Evropa ještě hlásit ke své křesťanské tradici. Možná je v Boží prozřetelnosti, že i nám ji pomohou zachránit ti, co ji původně neměli a teprve ji přijmou.“ Špidlík se této vize neleká, neboť ví, že v Evropě tato situace už jednou nastala. Bylo to v čase sv. Melánie, kdy na zříceninách jedné epochy rostla nová z „barbarů“. A jednoho z nich, Karla Velikého, pak roku 800 papež korunoval na římského císaře.
Potíže se srdcem Ze Špidlíkova díla bych zvlášť doporučil drobnou knížku Jak očistit své srdce?, která patří k jeho vůbec nejpopulárnějším titulům. Proč má tato knížka takový úspěch? „Protože pro většinu lidí je to objev, že vnitřní klid je jenom výsledek vnitřního boje, který je nutno podstoupit. Duchovní život je nutně boj a bojuje se proti nepříteli. A co se stane se srdcem, které je čisté? Jeho hlavní zisk je ten, že má intuici Boha. Syrší autoři rádi přirovnávají srdce k fontáně – když je čistá, odráží se v ní nebe.“
Knížka je zajímavá ještě z jednoho důvodu. Pojednává o tzv. modlitbě či spiritualitě srdce. Zprvu měl Špidlík s tímto termínem velké potíže. Zatímco v západním slovníku má srdce už zbanalizovaný význam (považujeme ho jen za sídlo citovosti a té se přece nemůže dávat přednost před rozumem a vůlí), ve východní tradici či v Bibli vyjadřuje celistvost člověka. „Není náhoda, že morální knihy na Západě se skoro výlučně zabývají analyzováním jednotlivých skutků: To, co jsi právě udělal, je dobré, nebo zlé. – Duchovní otce na Východě, tzv. starce, daleko méně zajímaly tyto jednotlivé skutky, ale snažili se pochopit, jaký je stav, stálá dispozice srdce daného člověka, s nímž navazují styk. Jaký opravdu je, jaké je jeho srdce?“ Dnes se Špidlíkově snaze už nikdo nesměje a při jeho pohřbu ve Vatikánu ji ocenil i sám papež. V této spiritualitě srdce se dnes totiž potkává Východ se Západem, a to právě díky Tomáši Špidlíkovi.
***
Bibliografie Tomáš Špidlík Duchovní cvičení s Janem Pavlem II. Vydalo Refugium Velehrad-Roma, 2. vydání Olomouc 2007. 250 stran. Jak očistit své srdce? Přeložil Josef Koláček. Vydalo Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 1999, 94 stran. Ignác – starec. Příklad duchovního otcovství Přeložil Josef Koláček. Vydalo Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2005. 116 stran. Spiritualita křesťanského Východu. Systematická příručka. Vydalo Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2002. 616 stran. Ruská idea. Jiný pohled na člověka Přeložil Juvenál Valíček. Vydalo Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 1996. 416 stran.
Už samotná otázka, jestli se vůbec můžeme modlit, byla problémem. Co je to vlastně modlitba? Je to pořád jenom myšlení na Boha?
O autorovi| Jan Paulas novinář Autor (*1965) je redaktorem Katolického týdeníku. Napsal knihu rozhovorů s T. Špidlíkem Duše poutníka (2004)
