Pátek 12. července 2024, svátek má Bořek
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Bez sportu by byl život nuda, říká handbiker Patrik Jahoda

Vážný úraz upoutal Patrika Jahodu před lety na vozík, ale protože byl nadšeným sportovcem už před zraněním, vrátil se ke sportu hned, jakmile to bylo možné.

Bez sportu by byl život nuda, říká handbiker Patrik Jahoda foto: ČTK

Jak sám říká, sport má na člověka obrovsky pozitivní vliv, ale rodiče a jejich děti jsou mnohdy vrženi do těžkých životních situací zcela náhle a třeba vůbec nevědí o tom, že je možnost začít se se svým dítětem věnovat nějakému sportu. Patrik svoje nadšení ze sportu předává i dále. Na jaře se zapojil do kampaně společnosti Procter & Gamble, která podporuje projekt Českého paralympijského výboru s názvem Parahrátky, který kouzlo sportování handicapovaným dětem ukazuje. Patrik jim vzkazuje, aby si našly ten sport, kde zažívají nejvíc srandy, protože pak u toho můžou zůstat napořád. Jaká byla ta jeho cesta mezi top sportovce?

Jaký osobní příběh stojí za vaším handicapem? Co se vám stalo?

Patrik Jahoda

Od devíti let jsem se věnoval vodnímu lyžování. Dostal jsem se na takovou úroveň, že jsem v zimě jezdil do tepla, abych mohl sportovat celý rok. Když mi bylo čtrnáct let, byl jsem poprvé sám, bez rodičů, s kamarádem na soustředění na Floridě. Jednou po celodenním tréninku jsem si ještě chtěl jít zaplavat na místo, které jsem velmi dobře znal. Vždy jsem do vody skákal šipku, když to šlo. I na tomto místě jsem ji už skákal, nebylo to tedy nic nového. Bohužel stačí jen jeden nepovedený pokus a máte život hlavou vzhůru. Nevím přesně, co se stalo, jestli jsem podklouzl nebo prostě jen skočil špatně. Narazil jsem hlavou do dna a zlomil si několik krčních obratlů. Bohužel jsem si přitom i velmi vážně porušil míchu a ochrnul na většinu těla.

Kolik let vám bylo, když se vám úraz stal?

Bylo mi tenkrát čtrnáct let.

Byl jste vrcholovým sportovcem ještě před zraněním. Kdo vás ke sportu přivedl?

Vodní lyžování jsme objevili jako rodina úplně náhodou při dovolené na Krétě. Shodou okolností jsme se seznámili s jinou českou rodinou, která jezdila na vodních lyžích rekreačně. Začali jsme také, protože je to krásný sport. Jen já jsem u toho zůstal nejdelší dobu.

Přemýšlel jste po nehodě o tom, že se sportem definitivně skončíte? Co vás přimělo k tomu ve vrcholovém sportu pokračovat?

Určitě ne. Po nehodě se můj myšlenkový proces různě vyvíjel, ale vlastně nikdy jsem nepočítal s tím, že bych měl skončit se sportem. Nejdřív jsem si myslel, že se za pár měsíců rozchodím a budu pokračovat s lyžemi, jenže když se ukázalo, že to s chozením asi nedopadne, automaticky jsem přemýšlel co dělat jiného. Nemyslím přímo vrcholově, ale sport pro mě byla vždy nedílná součást života. Vrcholový sport se z toho vždy stal, až když bylo jasné, že mě to hodně baví.

Proč právě handbike? Jaká byla vaše cesta k tomuto sportu? Bavilo vás kolo i v minulosti?

Paradoxně vlastně moc ne. Na kole jsem jako chodící jezdil, ale vždy mi to přišlo moc náročné, bolestivé a nepříjemné. Po zranění se z handbiku stalo něco, díky čemu jsem cítil zase vítr ve vlasech, zase jsem se cítil akčně a svobodně. Potom, když jsem si poprvé vyzkoušel závody na handbiku, úplně jsem tomu propadl.

Patrik Jahoda

Které sporty jste aktivně provozoval před zraněním?

Jako malý jsem začal s fotbalem za nejlepší vršovický klub SK Union Vršovice. Poté jsem začal dělat vodní lyže a pak už přišlo zranění.

Co byste řekl, že vám sport v dětství přinesl?

Hlavně hromadu zábavy. Vždycky jsem byl velmi živé, až lehce nezvladatelné dítě a sport byl úžasný způsob využití této mojí energie. Řekl bych i uznání a respekt okolí, protože sport je prostě cool.

Kdo vám byl a je tou největší oporou ve sportu i v životě?

Nepochybně moji rodiče a moji sourozenci. Všichni do jednoho mi pomáhali a stále pomáhají v normálním životě i ve sportu. Nebýt mojí rodiny, rozhodně bych nedokázal to, co se mi povedlo.

Co vás motivovalo k tomu se po úrazu nevzdat, zatnout zuby a jít si za svým?

Nuda. Já si upřímně ani teď nedokážu představit, co bych dělal, kdybych nemohl sportovat. Pro mě je to přirozený stav věcí, takže jsem moc zatínat zuby ani nemusel.

Jaká jsou největší úskalí vrcholového sportu u tělesně postižených sportovců?

Určitě zdraví. Sport je krásný, ale pokud se člověk rozhodne pokusit se být nejlepším na světě, musí jít úplně na hranu toho, co tělo vydrží. Někdy až za ní. Člověk si potom musí vyhodnotit, jestli to za to stojí. Myslím si, že já to zatím dělám tak, že na mě má sport velmi pozitivní vliv, ale je zcela běžné, že to člověk nezvládne buď fyzicky, nebo psychicky.

Proč jste se rozhodl zapojit do projektu společnosti P&G na podporu projektu Parahrátky? O čem by se podle vás mělo ve vztahu k sportu tělesně postižených mluvit? Jaké oblasti si zaslouží největší pozornost?

Myslím si, že sport může mít na člověka obrovsky pozitivní vliv. To platí pro lidi s handicapem, ale i bez něj. Jediný rozdíl je ten, že sport pro handicapované je v něčem trochu složitější. Proto mi projekt Parahrátky přijde naprosto úžasný, protože lidé jsou většinou vrženi do těžkých životních situací zcela náhle a třeba vůbec nevědí o tom, že je možnost začít se svým dítětem nějaký úžasný sport, že život nebo jeho podstatná část najednou nekončí. Projekty jako Parahrátky můžou dát lidem a dětem nový smysl života a to mi přijde naprosto úžasný.

Jak vypadá váš běžný den a jak se liší během roku a před závody?

Upřímně se moje běžné dny od těch dnů před závody moc neliší. V podstatě každý den trénuji, jezdím na kole, v týdnu mám většinou jeden den, kdy mám úplně volno. Jinak moje běžné dny jsou o držení se na uzdě s jídlem, ale zároveň musím držet dostatek energie, abych mohl odtrénovat.

Jaké jsou vaše momentální největší sportovní sny a jaké jste si již splnil?

Největší cíl je jakákoliv medaile z Paralympiády nebo mistrovství světa. To jsou cíle, které jsem si zatím nesplnil. Splnil jsem si už celkové vítězství ve světovém poháru.

Co byste vzkázal lidem, kteří jsou po úrazu handicapovaní a hledají inspiraci a cestu, jak se s novou kapitolou života vypořádat?

Aby neztráceli naději, že nemůžou nic dělat. Možností je spousta, jen to člověku musí někdo ukázat. O tom je projekt Parahrátky. Sport pomáhá člověka dostat zpátky do života, může mu dát něco, co ho začne obrovsky bavit a pomůže mu to s vyrovnáním se s těžkou situací.

Patrik Jahoda

Co byste vzkázal handicapovaným dětem, které svoji cestu ke sportu teprve hledají?

Nejdůležitější je dělat něco, co vás baví. Dělejte to, kde zažíváte nejvíc srandy, a třeba u toho zůstanete napořád.

A co handicapovaným dětem, které už se sportu věnují?

Disciplína a vůle je nejdůležitější. Pokud chcete být opravdu v něčem dobrý, musíte u toho zůstat, i když vás to zrovna v tu chvíli nebaví nebo se vám nechce. Takových momentů zažívají sportovci spoustu. Jen ti opravdu dobří se tím nenechají zlomit.

Jak moc je podle vás důležité, aby se handicapované děti věnovaly sportu? Co jim to přináší?

Sport může obrovsky pomoct jak s psychickým, tak s fyzickým zdravím. Může pomoct dětem v soběstačnosti, v zapojení se do sociálního života. Podle mě sport obrovsky zvedá kvalitu života.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!