Běžkařka Květa Jeriová Pecková oslaví příští týden třiašedesáté narozeniny. V loděnici v Litoměřicích, kousek od místa, kde bydlí se svým manželem, rovněž olympionikem Zdeňkem Peckou, se pouští do vyprávění. „Pocházím z Podkrkonoší a tam se říká, že se děti rodí s lyžemi na nohách. Lyže jsme používali na cestu do školy, na tělocvik, byl běžnou součástí života. Nicméně pro mě byla cesta k závodění trošku delší, protože jsme byli soukromí zemědělci a na sport skoro nebyl čas. U nás doma se muselo pracovat, chodit na pole, v zimě jsme zase draly peří, protože jsme byly čtyři holky a maminka si vzala do hlavy, že nám všem musí dát peřiny. A to se jí taky podařilo.“
Květa Jeriová tak se závoděním na běžkách začala až ve třinácti letech, po smrti tatínka. „Ve Studenci, kde jsem chodila do školy, byl velmi dobrý lyžařský oddíl. Štěstí bylo, že tam byl nadšený starosta, který znal všechny děti ze školy. Chodil se dívat na školní závody a vyhlídl si mimo jiné mě. Poprosil maminku, aby mě pustila na trénink. Přivedl s sebou i trenéra a dá se říct, že díky těmto dvěma pánům jsem udělala rozhodující krok, vstoupila do lyžařského oddílu, začala trénovat a jezdit na závody.“
Sportovní kariéra Květy Jeriové byla převratná. Stala se trojnásobnou olympijskou medailistkou z let 1980 a 1984. Na svých prvních olympijských hrách v Lake Placid získala bronzovou medaili v závodu na 5 km. To se opakovalo i o čtyři roky později v Sarajevu, kde navíc finišovala štafetu žen, v níž české závodnice získaly stříbro. „Sportovní kariéru jsem chtěla ukončit ve chvíli, kdy budu cítit, že jsem na vrcholu. A to se mi podařilo na olympiádě v Sarajevu. Samozřejmě bylo mým snem získat zlato, ale aby člověk vyhrál, musí se sejít všechno včetně štěstí. Navíc jsem chtěla rodinu, protože jsem potkala muže, s nímž jsem chtěla žít,“ vzpomíná.
Nečekané oznámení o ukončení kariéry nadějné běžkyně zaskočilo trenéry. „Když jsem řekla, že končím, zlobil se na mě trenér i funkcionáři. Čekali, že ještě aspoň čtyři roky budu ze světa vozit medaile. Nikdo mi neřekl ani na shledanou. Krátce potom jsem odešla na mateřskou a nikdy jsem nelitovala,“ říká po letech.
Tři medaile přivezla Květa Jeriová z olympiád
Květoslava „Květa“Jeriová - Pecková (62 let) Je bývalá československá reprezentantka v běhu na lyžích a trojnásobná olympijská medailistka z let 1980 a 1984.
Nesměl cvičit
„Tím pravým“ byl rovněž olympionik, veslař Zdeněk Pecka. Mají spolu dvě dcery. Do bílé stopy se po vzoru maminky úspěšně pustila Květa. Manželé Peckovi sportují dodnes. „Dnes už lyžuji jen, když je příjemný sníh. V létě zase jezdím na kole. Manžela se snažím vytáhnout. On samozřejmě občas jezdí na veslařském trenažéru, ale přemlouvám ho i na lyže a kolo,“ směje se a dodává: „Z mého pohledu je potřeba se pořád hýbat, zachovat si pohyb, který člověku dělá radost. Je to podstatné nejen pro zdraví, ale i pro duševní pohodu.“
Pětašedesátiletý Zdeněk Pecka souhlasí. Z olympiád přivezl pro tehdejší Československo dvě bronzové medaile, bodoval i na mistrovstvích světa. „Pohyb je život, dělá nás šťastnějšími. Má žena je v tomhle skvělá. Pořád vymýšlí výlety, pěšky i na kole. Vždycky mi ujíždí, přece jen je z běžkařské přípravy víc zvyklá. Pohyb znamená míň nemocí a méně bolesti,“ vzkazuje seniorům.
Sám kvůli zdravotním problémům začal se sportem až ve čtrnácti letech. Do té doby byl dokonce osvobozený z tělesné výchovy. Jako tříletý omylem vypil silné léky z lákavé modré lahvičky. Lékaři boj o jeho život sice vyhráli, ale jed poškodil několik orgánů. Při prvních pokusech na veslici mu to podle jeho vlastních slov vůbec nešlo, přesto se během chvíle dokázal vypracovat a sedm let po prvním usednutí do lodi se kvalifikoval na olympijské hry. „Dodnes není moje motorika dokonalá, spíš naopak. Zažil jsem spoustu porážek. To mi sice vadilo, ale zároveň mě motivovalo k tomu, abych jednou nějaký závod vyhrál,“ vzpomíná Pecka.
Začal až v devatenácti
Jeho veslařský kolega Oldřich Svojanovský je o devět let starší. Předsedá Českému klubu olympioniků a je aktivním členem Českého olympijského výboru. Vzpomínáte na olympiádu v Mnichově, odkud přivezl stříbro, nebo o čtyři roky později na olympijské hry v Montrealu, kde jako dvojka s kormidelníkem získal bronz?
Vůbec tomu tak nemuselo být. Jako dítě hrál hokej, házenou, jezdil na kole, dělal atletiku a lyžoval. Pro profesionální veslování se rozhodl až v devatenácti letech!
Jak vzpomíná na profesionální tréninky? „Základem každého sportu je fyzička, to znamená běhy. Jezdili jsme na Luční boudu a tam běhali denně 50 kilometrů na lyžích. Dneska je to jinak, Ondra Synek jezdí do Švýcarska, kde mají vyjeté stopy. To my jsme si je museli vyjet sami. A pak jsme jezdili na kruháč do Nymburku, kde jsme to moc rádi neměli. Bylo šest disciplín a nedalo se to ošidit, stálo za tím spoustu odříkání. Dneska jsou už posilovny vybavené, my jsme tady ale tehdy měli dvě tři činky.“
Oldřich Svojanovský (73 let) Je český veslař, dvojnásobný olympijský medailista z let 1972 a 1976. V současné době je předsedou Českého klubu olympioniků a členem Českého olympijského výboru.
Motivací pro něho bylo vítězství. „Každý sportovec je dravý. Já jsem nechtěl prohrát ani ve fotbale tady na plácku. Hrávali jsme tehdy před tréninkem kopanou a stalo se nám, že jsme se na vodu vůbec nedostali. Měli jsme v klubu Václava Kozáka, olympijského vítěze z Říma. Muselo se hrát, dokud jeho strana nevyhrála. Takhle to mezi sportovci prostě je,“ vysvětluje.
Sportuje pořád, i ve svých třiasedmdesáti letech. „Pořád jezdím na kole, dostal jsem teď elektrokolo a i když jsem se na začátku cítil trochu uraženě, je fakt, že na něm dokážu ujet větší vzdálenost. A samozřejmě lyžuji, to je má láska od dětství. Dřív jsem i běhal, ale mám operované koleno, takže kolo je lepší. Běhal jsem třeba Velkou kunratickou, která se běhá tak jedenáct až dvanáct minut. Když jsem to nedal pod dvacet minut, už jsem si řekl, že je to ostuda. Máme ale i běžce, kterým je přes osmdesát,“ říká.
Po skončení sportovní kariéry se začal věnovat zmíněnému Českému klubu olympioniků. „Snažíme se podporovat širokou veřejnost, měli jsme dokonce i olympiádu mateřských škol. Na závody se chodíme dívat, je to nádhera. Nikdo nikdy neviděl tak rozzářené oči, jako když dítě dostane diplom. Je to svým způsobem takový podpůrný prostředek k tomu, aby jim sport něco říkal už odmala,“ vysvětluje.
Klub pořádá dvě stě akcí ročně, jde o memoriály bývalých olympioniků. „Zrovna nedávno jsme pořádali Běh Velkou Moravou v Mikulčicích, což je aktivita Dany Zátopkové. Máme samozřejmě i akce pro starší generace, veterány. Já osobně mám pocit, že zájem o sport roste napříč generacemi. Každý pohyb je zdravý, tělo ho ocení a je spokojenější,“ vybízí ostatní seniory.
Rozhovor je součástí projektu Vítězství je v pohybu.
O projektu Vítězství je v pohybu
Výsledky, kterých naši sportovci v minulosti dosáhli a stále dosahují, patří k nejlepším světovým výkonům. Čeští sportovci jsou díky nim známí po celém světě. Věra Čáslavská se ziskem celkem 11 olympijských medailí zařadila mezi nejúspěšnějších 20 sportovců v celé historii novodobé olympiády. Emil Zátopek během jediných olympijských her v Helsinkách zvítězil hned ve třech běžeckých disciplínách a má na svém kontě nespočet světových rekordů. Jan Železný je stále považován za jednoho z nejlepších oštěpařů vůbec.
Tato olympijská jména máme stále v paměti, ale mnoho dalších sportovců pomalu upadá v zapomnění, přestože jim v době vrcholu jejich sportovní kariéry fandili tisíce lidí. My jejich osudy chceme připomenout, protože za každým ziskem olympijské medaile stojí osobitý životní příběh plný odhodlání, tvrdé práce, mnohdy i odříkání a překonání spousty překážek. A na to bychom zapomenout nikdy neměli.
Projekt Vítězství je v pohybu přináší individuální příběhy olympioniků, kteří bojovali na olympijských hrách v průběhu uplynulých dekád a které sport provází celým životem až dodnes. Přečtěte si životní příběhy našich medailistů, podívejte se na jejich nejsilnější momenty ze sportovní kariéry, prohlédněte si, v jakých disciplínách Česká republika vynikala, a zjistěte, jak olympionici sportují dnes a co je k tomu motivuje.
Protože vítězství je v pohybu!
