Že někdy i prezident plácá pěkné blbosti, že podle toho, co kdo nosí na sobě, na čem jezdí po sněhu a z čeho pije, se nedá poznat, jaký kdo je člověk. Dalo se to přežít, ale s ohledem na Masaryka a Havla to nebylo příjemné.
Jenže pak přišel na Pražský hrad Miloš Zeman a laťka klesla o dost níže. Děti nejprve pozorovaly, jak ve škole vedle tabule už nevisí portrét s prezidentem, protože naštěstí už nežijeme v době, kdy je to povinné a pokud necítíme přirozenou úctu k hlavě státu, nemusíme ji dávat najevo.
Pak sledovaly, jak se nejvyšší český státník potácí u korunovačních klenotů a se spolužáky z toho měly legraci. Další srandu, byť dokonce i pro žáky druhého stupně to bylo už na hraně, měly ze Zemanových vulgarit, které pronesl v odpoledním vysílání ve veřejnoprávním Českém rozhlase. Pak už přibývaly další neveselé momenty, které tak nějak mimochodem děti nasávají. A stále dokola jsme vysvětlovali, že i když to dělá nebo říká český prezident, není to hodné následování. Že takové věci slušně vychovaní lidé nedělají. Že názory se dají sdělovat s úctou k oponentům, že hrát se má fér a že mstít se a nadávat se nemá.
Jak si pamatujete prezidenta Klause? ptám se dětí. „To je ten s tím snowboardem a ukradeným perem,“ odpovídají. A jak prezidenta Zemana? „Sprostá slova, opilost, vyhrožování holí, lhaní,“ přidávají. (Obskurní postavu twitterového černokněžníka a „zloplivníka“ Jiřího Ovčáčka naštěstí ještě neznají).
To hodnocení není samozřejmě fér, oba muži v něčem v prezidentské funkci i uspěli. Ale zase to ukazuje, jak si je potomci budou pamatovat. Je to kruté zrcadlo, ale upřímné a jasné.
A nutí k zamyšlení, co vlastně od prezidenta na Pražském hradě chceme. Jaký by měl být? Ať už muž, nebo žena.
Odpověď je kupodivu jasná: hlavně se za něj nechceme před dětmi stydět.
A když bychom se osmělili a mohli mít další požadavky, tak chceme, aby prezident byl milý, chytrý a i když s ním nemusíme souhlasit, aby říkal věci, které dokáže obhájit. Aby jednal se státníky okolních zemí a vůbec zemí Evropské unie, protože tam Česko historicky patří: kulturně, životním způsobem, zvyky, myšlením. Aby podporoval otevřenost a dialog různých skupin ve společnosti. Aby oceňoval odvahu, empatii a schopnost pomáhat, jedinečnost. A ještě asi řada dalších věcí, které mě už nenapadají.
A že nechceme zlobu, mstivost, lhaní, poklonkování diktátorům, radost z toho, když někoho naštvu, nálepkování, hulvátství, vyvolávání strachu, populismus a vůbec hrubost v projevu i jednání.
Po 15 letech prezidentského pokání bychom si my Češi zasloužili na Pražském hradě někoho, za koho se nebudeme muset stydět.
Je to moc smělé přání?
