Byly doby, kdy společenský dokument byl i na Kavčích horách považován za nejdůležitější a nejvlastnější úkol veřejnoprávní televize. Kdo jiný než ČT by také měl dělat to, kvůli čemu ji koncesionáři platí? Tedy kriticky, nezjednodušeně a věrně zrcadlit, čím země a společnost žije.
Jak známo, současné vedení má názor jiný a publicistický dokument z programu téměř vymizel. Reálné sociální, ekologické či kulturní problémy byly nahrazeny jednak magazínovými žánry, v nichž se řeší ať už opravdové či fiktivní utrpení celebrit, nebo selankovitým fejetonismem a kýčovitým pseudodokumentarismem z cest či zavařování hub. Televize tak už dlouho neplní funkci kritického pozorovatele, což je v demokracii jejím úkolem, ale má nanejvýš ambici býti lidovým narkotikem. Tím si však sama kope hrob, neboť příjemce opiátu chce stále silnější dávky, jež mu pak jako špatně zásobený dealer není schopna poskytnout, a tak se jí vychovaný narkoman obrací na silnější a bezskrupulóznější konkurenci.
Dokumentaristé a jejich projekty pak v ČT přežívají silou vůle a vzdoru, či se v ní vyskytují jako rarity. Nejvytrvalejší a nejpaličatější z nich je pravděpodobně Břetislav Rychlík, jenž je noční můrou pohodlných bossů, neboť je se zarputilostí sobě vlastní zavaluje nápady, návrhy, iniciativami, když oni by tak rádi měli klid. Jenže Rychlíka několikrát mohou vyhodit dveřmi, on se jim zase nějakým oknem vrátí, neboť na rozdíl od nich má co říct a má vizi, k čemu by televize měla být. A tak se mu zase jakýmsi zázrakem podařilo vydupat obnovení publicistického cyklu Intolerance. Ten běžel s úspěchem v letech 1999 až 2000 a běžel by dál, kdyby se Rychlík nedostal do sporu s ředitelem brněnského studia Zdeňkem Drahošem, což bylo při jeho povaze nemožné. Půlhodinové dokumenty na různá společensky palčivá témata začala ČT2 vysílat od minulé neděle. Určila jim čas spíše nenápadný: v šest hodin odpoledne, reprízuje se pak v sobotu v atraktivních půl šesté. Rychlík má roli garanta a seniora projektu. Ke spolupráci vybídl režiséry dokumentaristy zkušené (Pavel Štingl, Marcel Petrov, Petra Všelichová, Daniela Gébová nebo Aleš Koudela) i začínající (Ivo Bystřičan, Tereza Reichlová). Filmy vznikají v Centru publicistiky a dokumentu Ostrava, které je tradičním azylovým místem.
V prvním díle, vysílaném před týdnem, režisér Ivo Bystřičan sledoval, jaké překážky, reálné i administrativní, musí překonávat v této zemi slepci a zrakově postižení: člověk vidoucí netuší, jakou překážkovou drahou jsou české ulice, jak jsou zaneřáděné nejen běžným nepořádkem, ale přímo pastmi a zrádnostmi, jež musí slepec překonávat.
Zatímco začátek byl jaksi sociálněsolidární, druhý díl Oheň, vysílaný v neděli, jejž režíroval Rychlík, byl pak typickým angažovaným filmem, který reflektoval nejzávažnější rasistický útok posledních let, vypálení domku romské rodiny ve Vítkově. Rychlík ho točil už během ostravského procesu, ovšem dokončil ho ještě před vynesením rozsudku. Nechává ve filmu zaznít reflexi šesti osob – kriminalisty, psychologa, novinářky, „lovce“ neonacistů, státní zastupitelky a Roma. Ti případ sledovali a ze svého pohledu komentovali. „Vítkovský případ“ se tak stává součástí širšího společenského stavu mysli, která plodí, pokud je neléčena, podobné přízraky.
Televizní dokument má jistě omezenou možnost proti nim bojovat, může však o nich podávat širší zprávu. Televize, vědoma si své role, tak činí. Ale i tak to za ni musí vzít Rychlík.
Intolerance v ČT
Neděle 17.30 (sobota 05.40)
