Magistrátní náhled, podle nějž je výhodnější starý most zbourat a rychle nahradit nějakým jiným, nelze charakterizovat jinak než jako úsměvný – a nebezpečný. Zvlášť když průzkumné práce potvrdily, že nejcennější část Libeňského mostu lze opravit a těžce poškozené partie nahradit materiálově i tvarově přesnými kopiemi.
Přezíravý přístup k technické památce, která spojuje Holešovice s Libní, zaráží o to víc, že Praha vždy brala mostní stavby přes Vltavu velmi vážně a pečlivě každou novou spojnici obou břehů připravovala. Na nové konstrukce v plánovaných místech byly zpravidla vypisovány soutěže. Jména autorů těchto staveb jsou pak impozantní přehlídkou významných osobností technické i architektonické scény dvacátého století.
Galerie elity
Stačí si připomenout jména odpovědných projektantů.
Architekturu mostu Legií (dříve Františka I.) navrhl renomovaný profesor pražské techniky a autor budovy Městského muzea (a později i spoluautor Obecního domu) Antonín Balšánek.
  |
Projektantem Čechova mostu byl slavný architekt, výtvarník a etnograf Jan Koula, rovněž profesor pražské techniky a autor řady ceněných staveb – České chalupy na Národopisné výstavě, vlastního domu v Bubenči nebo sokolovny v Českém Brodě (spolu s Balšánkem).
Hlávkův most i most Libeňský (dříve Baxův) je zase dílem Pavla Janáka, který byl také profesorem Umprum, vynálezcem architektonického kubismu, autorem nadčasové rekonstrukce Černínského paláce, projektantem světoznámé výstavní kolonie na Babě a také architektem Pražského hradu po Plečnikovi.
Funkcionalistické mosty Jiráskův a Štefánikův jsou pak dílem Vlastislava Hofmana, který byl – krom jiného – scénografem Národního divadla a členem výtvarné skupiny Tvrdošíjných.
Konečně původní, dnes už neexistující Trojský most navrhl Josef Chochol, známý svými kubistickými domy pod Vyšehradem nebo návrhem avantgardního Osvobozeného divadla v konstruktivistickém stylu.
Výjimku představuje jen méně známý přednosta stavebního úřadu Mečislav Petrů, autor Mánesova mostu, na jehož výzdobě se ale zase podíleli renomovaní výtvarníci Josef Mařatka, Jan Štursa a František Bílek.
Teprve v totalitní éře se nové stavby přes Vltavu staly utilitární a autorsky anonymní záležitostí –a podle toho také vypadají. Včetně současného mostu do Troje (Barikádníků).
Odkaz zmíněných projektantů i renomovaných mostních inženýrů, jako byli Jiří Soukup, František Mencl či Otakar Širc, si zaslouží naši úctu a respekt. Místo opravdu jen zdánlivě snadného bourání jsou navíc ve všech myslitelných ohledech výhodnější investice do pravidelné údržby a památkové ochrany pražských mostů. Nezáleží přitom na tom, v jakém architektonickém slohu byly navrženy. Ostatně právě stylová pestrost (v pražském případě historismus, secese, moderna nebo konstruktivismus či funkcionalismus, což je iv evropském kontextu ojedinělé!) je pro naši metropoli charakteristická.
Opakování matkou hlouposti
Slovo „zdánlivě“ se v předchozím odstavci vyskytuje zcela záměrně. Starý most totiž není možné jen tak odstranit a teprve pak začít s konstrukcí nového. Navrženo a postaveno musí být nejprve provizorní paralelní přemostění. To samozřejmě zahrnuje také navazující komunikace pro automobily, tramvaje i pěší – a v neposlední řadě rovněž inženýrské sítě a infrastrukturu, jež bývají nedílnou součástí každé mostní stavby.
Město tedy musí v takovém případě nejdříve vykoupit na obou březích pozemky, které mu nepatří. Už jen to je velmi náročné finančně a samozřejmě také časově: při zdejším těžkopádném způsobu schvalování může takový proces trvat i několik let.
Soutěž (nejlépe mezinárodní) na stavba definitivního nového mostu pak představuje další prodlevu, přičemž jakýkoli návrh přirozeně odstartuje další vlnu debat i odvolání neúspěšných projektantů. Stavět bez soutěže přitom nelze. Respektive si to může dovolit soukromý investor, nikoli ale město nebo stát. Nejen kvůli penězům, ale také proto, že nejde jen o užitkovou dopravní stavbu, ale jedním dechem také o výtvarné a inženýrské dílo, které bude v panoramatu Prahy nepřehlédnutelné.
I proto se jeví jako výrazně výhodnější Janákovo a Menclovo dílo kvalitně opravit. Samozřejmě pod dohledem památkářů, kteří by se měli k této jediné mostní konstrukci meziválečné éry, jež dosud není na seznamu chráněných staveb, konečně přihlásit.
Libeňský most ovšem zdaleka není poslední ohroženou stavbou tohoto typu. Léta chátrá i Hlávkův most, respektive jeho betonová část vedoucí z Holešovic na ostrov Štvanici, která je mimořádně zatížena automobilovým i tramvajovým provozem. Jde přitom opět o mimořádnou památku a další společné dílo Pavla Janáka s Františkem Menclem. Stavba sice prošla v sedmdesátých letech rekonstrukcí a byla rozšířena na dvojnásobek, ale stav pilířů i mostovky je dnes varující.
Není snad nutné, abychom si za pár let zase museli zopakovat spory, které se dnes vedou o osud Libeňského mostu.
