Vápencový masiv na severu Španělska nedaleko města Burgos se tyčí do výšky kolem tisíce metrů. Zdobí ho řada krasových útvarů – nechybí závrty, propasti a početné jeskyně s krápníky.
Místo působilo jako magnet od pradávna, pak se na něj ovšem „pozapomnělo“ a oblast na sebe znovu strhla pozornost až koncem 19. století. Dělníci budující železnici se začali prokopávat masivem a narazili na nádherné jeskyně. Při jejich bližším ohledání se později našly zvířecí, ale i lidské kosti, kamenné nástroje a dobře zachovalé malby. V pohoří Atapuerca začal archeologický výzkum, který nabral na intenzitě v 70. letech. Objevy byly tak zajímavé, že se lokalita v roce 2000 stala památkou UNESCO.
Ani pak ale Atapuerca nepřestala překvapovat. Tým španělských archeologů vedený Juanem Luisem Arsuagou z madridské Univerzity Complutense tam objevil nejprve zub a o pár dní později i část spodní čelisti pravěkého člověka starou 1,2 milionu let. Nález, o kterém před rokem informoval časopis Nature, posunul osídlení Evropy hlouběji do minulosti. Navíc naznačil, že si naši prapředkové při cestě z Afriky neudělali „odbočku“ do Asie, ale zamířili přímo na evropský kontinent.
Čelist patřila druhu označovanému Homo antecessor čili „člověk předchůdce“. Dorůstal výšky 160 až 180 centimetrů, měl poměrně robustní postavu, vystouplé nadočnicové oblouky a nízké čelo. Na „jevišti“ lidských dějin si zahrál patrně před 1,2 miliony až 800 tisíci let. Z „předchůdce“ se podle antropologů vyvinul druh Homo heidelbergensis neboli člověk heidelberský. Své jméno dostal podle místa prvního nálezu: čelist objevil v roce 1907 dělník pískovny ve vesnici Mauer u německého Heidelbergu. Tento společný předek neandertálců a moderních lidí žil před zhruba 600 až 400 tisíci let.
Kostěné puzzle A právě ostatky člověka heidelberského nyní „promluvily“ ke španělským vědcům. Tým vedený Anou Graciaovou z Centra pro výzkum evoluce a chování lidí při madridské Univerzitě Complutense vyměnil práci v terénu za skládání podivného puzzle.
Badatelé včetně profesora paleontologie Juana Luise Arsuagy se pustili do sestavování kousků dětské lebky nalezené v pohoří Atapuerca, konkrétně v lokalitě Sima de los Huesos, tedy v „Propasti kostí“. Místo rozhodně nezískalo své pojmenování jen tak pro nic za nic.
Na dně třináct metrů hluboké šachty se postupně našlo několik tisíc úlomků kostí, které odborníci přiřazují asi třiceti jedincům druhu Homo heidelbergensis. Zastoupeni jsou muži i ženy různého věku. Antropologické výzkumy ukázaly, že lidé z „Propasti kostí“ byli relativně vysocí a měli robustnější těla – muži dorůstali až 180 centimetrů a mohli vážit i 90 kilogramů.
Španělský tým se zaměřil na úlomky zdeformované dětské lebky nalezené v letech 2001 a 2002. Kosti staré více než 530 tisíc let jsou sice velmi polámané, ale naštěstí relativně dobře zachovalé. Ani u jedné z nich vědci například nenarazili na deformaci, ke které by došlo až posmrtně.
Jemná hodinářská práce se nakonec vyplatila a jednotlivé dílky skládačky do sebe „zapadly“. Vědci dostali téměř kompletní mozkovou část lebky dítěte, které se podle odhadů dožilo zhruba osmi až dvanácti let. Pozornost výzkumníků však vzbudil předčasný srůst levé temenní a týlové kosti, uvádí studie otištěná minulý týden v americkém časopise Proceedings of the National Academy of Science.
„Jsme si jistí, že máme důkaz o patologickém vývoji,“ říká Ana Graciaová pro časopis New Scientist. Podle ní stačí jen pouhý pohled na sestavenou lebku.
Neblahé následky sešněrování Normální lebka novorozence se skládá z řady drobnějších kostí a prostor mezi nimi vyplňují vazivové blanky. Díky tomu se může hlava postupně zvětšovat. Jak dosahuje potřebného rozměru, spoje se zpevňují a kosti postupně srůstají.
Předčasné „sešněrování“ však mívá neblahé následky. Ana Graciaová je přesvědčena, se zkoumané dítě trpělo onemocněním označovaným kraniosynostóza. Detailnější pohled na „puzzle z kostí“ ukázal, že se lebka kvůli srůstům zvětšovala nesymetricky. Jak rostl objem mozku, stoupal nitrolebeční tlak, což mohlo vést k narušení kognitivních funkcí nebo k trvalému poškození smyslů, především zraku, sluchu a chuti. Dítě mělo podle vědců navíc deformovanou tvář a mohlo trpět také mentální zaostalostí. Příčinou anomálie byl s největší pravděpodobností vrozený defekt lebky.
Mezi savci je poměrně běžné, že matka odvrhne neduživé mládě. Ve středověku, a v Česku třeba i za komunismu, se zase postižení často „uklízeli“ z dohledu. Jak ale naznačuje nová studie, před půl milionem let nemusela odlišnost spojená s jistým tělesným či mentálním handicapem znamenat vyřazení ze společnosti, nebo dokonce smrt hladem.
Dítě náležející k druhu Homo heidelbergensis bylo podle španělských vědců postižené natolik, že se patrně neobešlo bez pomoci. Přesto se dožilo osmi nebo možná dvanácti let. Naši prapředci měli tedy patrně smysl pro společenský život a ochotně podporovali znevýhodněné jedince.
Se závěry španělského týmu souhlasí i uznávaný americký paleoantropolog Erik Trinkaus z Washingtonovy univerzity v Saint Luis. „Je zřejmé, že dítěti pomáhali další členové skupiny,“ uvádí Trinkaus v časopise New Scientist. Sám došel již dříve k podobnému závěru po prozkoumání čelisti staré 175 tisíc let nalezené na jihovýchodě Francie. Stav chrupu nasvědčoval tomu, že dotyčný nemohl konzumovat obvyklou stravu, a byl proto nejspíše závislý na pomoci druhých.
„Dokonce i šimpanzi se někdy starají o nemohoucí členy tlupy. O postižené dítě druhu Homo heidelbergensis nejspíše blízcí pečovali také,“ domnívá se docent Václav Vančata z katedry biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze. Empatie a soucit nebyly podle něj našim dávným předkům cizí.
Český antropolog dále upozorňuje, že rozhodující roli mohlo hrát, zda si matka péči o handicapované dítě prosadila ve skupině. „Pokud měl postižený jedinec příbuzné, kteří se za něho postavili, výrazně rostla jeho šance na přežití,“ vysvětluje docent Vančata. Připomíná však také, že kosterní pozůstatky druhu Homo heidelbergensis vykazují velkou tvarovou variabilitu. „Zmiňovaný srůst proto nemusel mít na život dítěte tak zásadní dopad,“ podotýká Václav Vančata.
Určité pochybnosti o stupni postižení vyjadřuje na stránkách časopisu New Scientist i psycholog Matthew Speltz z Washingtonovy univerzity v Seattlu. Podle něj nelze udělat jednoduše rovnítko mezi kraniosynostózou a postižením kognitivních funkcí.
***
Lebka vypovídá o vztazích
Španělští antropologové se pustili do mravenčí práce: z drobných úlomků poskládali lebku dávného lidského prapředka starou více než půl milionu let. Zjistili, že dítě druhu Homo heidelbergensis trpělo vrozeným postižením a neobešlo se bez cizí pomoci. Přesto se dožilo zhruba osmi až dvanácti let. Z toho vědci usuzují, že příslušníci tehdejší společnosti se chovali empaticky a neváhali nezištně pracovat pro druhé.
Úlomky byly nalezeny v lokalitě Sima de los Huesos („Propasti kostí“) ve vápencovém pohoří Atapuerca.
Na dně třináctimetrové šachty odpočívaly kosti asi třiceti jedinců
Homo heidelbergensis.
Příslušníci druhu Homo heidelbergensis byli relativně vysocí
a měli robustnější těla - muži dorůstali až 180 centimetrů a mohli vážit i 90 kilogramů. Tito společní předci neandertálců a moderních lidí žili před zhruba 600 až 400 tisíci let.
