Dosud neznámý druh pravěkého člověka nebyl odhalen pod výhní afrického slunce, ale v laboratoři. Mohl by to být čtvrtý lidský druh. Kam se poděly ostatní? Proč jsme zůstali na Zemi sami?
Překonalo to naše nejdivočejší sny. Nemohl jsem tomu uvěřit. Vypadalo to až příliš fantasticky, než aby to mohla být pravda, komentoval objev nového druhu pravěkého člověka švédský molekulární genetik Svante Pääbo.
Nového zástupce rodu Homo vědci obvykle objeví při vykopávkách nebo při důkladnějším studiu nálezů uložených v muzejních depozitářích. Pääbo a jeho spolupracovníci však narazili na stopu dosud neznámých pravěkých lidí v genetické laboratoři. Analýzy zpočátku neslibovaly nic víc než další informace o DNA pravěkého člověka Homo sapiens či DNA neandertálců. Kůstka z Altaje Pääbo a jeho kolegové izolovali dědičnou informaci z úlomku kosti, kterou nalezli ruští paleoantropologové v Děnisově jeskyni na sibiřském Altaji. Během posledních 125 tisíc roků pravěcí lidé tuto skalní sluj vysoko nad údolím střídavě osidlovali a zase ji opouštěli. Zanechali po sobě kamenné nástroje a zvířecí kosti. Lidské ostatky jsou tu vzácností. Přesto nevzbudil nález úlomku z článku malíčku ruky velkou pozornost. Ležel ve vrstvách starých 30 až 48 tisíc roků, ale nedalo se z něj vyčíst, zda patřil člověku Homo sapiens nebo neandertálci.
Vědci úlomek opatrně vyzvedli a poslali jej do Lipska do Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii, kde se tým Svanteho Pääba pokouší zkompletovat genom neandertálců. Porovnání neandertálské DNA s kompletním genomem pravěkých lidí Homo sapiens by mohlo odhalit geny, které nám pomohly na výsluní evoluce. K velkému překvapení Svanteho Pääba se však dědičná informace izolovaná z kůstky z Děnisovy jeskyně nepodobala ničemu, co vědci zatím v lidském genomu našli.
Genetici izolovali z kůstky dědičnou informaci pocházející z mitochondrií. Ty slouží v buňkách k výrobě energie a každá buňka jich obsahuje několik tisíc. Celkem se v každé buňce nalézá asi osm tisíc kompletních výtisků mitochondriální DNA, z nichž každý je složen přibližně z 16 tisíců písmen genetického kódu a obsahuje 37 genů.
Dědičná informace uložená v buněčném jádru je mnohem rozsáhlejší. Skládá se z 3,2 miliard písmen genetického kódu a obsahuje asi 23 tisíce genů. Buňka však nese jadernou DNA jen ve dvou kopiích a to na analýzy starých vzorků nestačí nebo je to hodně komplikuje. Mnohem snazší je proto zkoumat ve starých nebo silně poškozených vzorcích DNA pocházející z mitochondrií.
Také mitochondriální DNA byla v kůstce z Děnisovy jeskyně rozlámána na malé kousky. Vědci je jeden po druhém přečetli a každé písmeno genetického kódu v nich ověřili v průměru 156krát. Když se jim nakonec podařilo sestavit kompletní mitochondriální DNA, mohli si být její strukturou naprosto jistí.
Vedle neandertálců a sapientů DNA z Děnisovy jeskyně se nepodobá dědičné informaci z mitochondrií dnešního Homo sapiens a stejně tak se liší i od DNA našich pravěkých předků. Neshoduje se ani s DNA neandertálců, liší se na 202 místech. Dědičná informace z Děnisovy jeskyně se od té naší liší na 385 místech. Z toho se dá usoudit, že se její předci oddělili od naší vývojové linie zhruba před milionem roků. Byli tedy vývojově starší než neandertálci, s jejichž předky jsme se rozešli zhruba před 470 tisíci roky.
Svante Pääbo je přesvědčen, že jedinec z Děnisovy jeskyně, pro kterého se v médiích mezitím ujalo označení „žena X“, reprezentuje dosud neznámý lidský druh. Jeho zástupci žili zhruba před 40 tisíci roky v oblasti Altaje vedle neandertálců a pravěkých lidí Homo sapiens. Předci „ženy X“ zřejmě opustili Afriku v migrační vlně, o níž neměli vědci doposud nejmenší tušení.
Víme, že lidé Homo erectus opustili africkou kolébku lidstva asi před 1,9 milionu roků a osídlili značnou část Evropy a Asie. Před 300 až 500 tisíciletími se vydali v jejich stopách lidé druhu Homo heidelbergensis, z nichž se následně vyvinuli neandertálci. Zhruba před více než 100 tisíci lety opustili Afriku naši předci, první lidé druhu Homo sapiens. Předci „ženy X“ z Děnisovy jeskyně vyrazili z Afriky do světa po lidech Homo erectus, ale před lidmi Homo heidelbergensis.
Pokud jsou závěry Pääbova týmu zveřejněné vědeckým týdeníkem Nature správné, znamená to, že před 40 tisíci lety žilo vedle sebe na Zemi hned několik druhů člověka. Vedle našich přímých předků náležejících k druhu Homo sapiens tu byli ještě neandertálci považovaní dnes za vedlejší vyhynulou větev lidského rodu. V Indonésii žili v té době na ostrově Flores předci asi metr vysokého člověka Homo floresiensis, jemuž se pro drobnou postavu často přezdívá „hobit“. Zástupcem čtvrtého druhu mohli být lidé z Děnisovy jeskyně.
Nový druh, nebo jen anomálie?
Řada odborníků je Pääbovým objevem doslova nadšena. Zároveň však upozorňují, že mitochondriální DNA sama o sobě na určení „ženy X“ jako zástupkyně nového druhu člověka nestačí. Také úštěpek kůstky z malíčku je pro popis dalšího zástupce rodu Homo příliš málo. A tak se čeká, až Altaj vydá kompletnější ostatky. Dříve by však mohl být k dispozici molekulárně genetický důkaz. Svante Pääbo a jeho tým usilovně pracují na kompletaci jaderné dědičné informace jedince z Děnisovy jeskyně. Z té už by se dalo vyčíst, jaké místo tito lidé v evoluci člověka zaujímali.
Na základě analýz mitochondriální DNA nelze tak úplně vyloučit, že jsme narazili „jen“ na ostatky lidí, kteří vlastnili skutečně zvláštní variantu dědičné informace v mitochondriích. Na toto riziko poukazuje například dánský evoluční biolog Eske Willerslev z kodaňské university. „S daty, jež máme zatím k dispozici, nelze určit nový druh člověka,“ řekl v rozhovoru pro Nature. „Nelze vyloučit, že někteří lidé Homo sapiens nebo neandertálci žijící před 40 tisíci lety na Sibiři měli velmi nezvyklou mitochondriální DNA, která mohla pocházet z dřívějšího křížení mezi lidmi Homo erectus, neandertálci, lidmi Homo sapiens staršího typu či dalším zatím neznámým druhem člověka.“
Nový objev opět rozvířil diskuse o tom, jaké vztahy mezi jednotlivými druhy pravěkých lidí panovaly. V Evropě a Asii žili vedle sebe lidé Homo sapiens a neandertálci. Svante Pääbo je přesvědčen, že se tito lidé nevnímali jako odlišné druhy a vzájemně se křížili. Pochybuje však o tom, že by se tito kříženci nějak prosadili v našem rodokmenu. Také „hobiti“ z ostrova Flores sdíleli tamější džungli v lidmi druhu Homo sapiens. O jejich vzájemných vztazích však můžeme jen spekulovat. Stejně tak halí tajemství i případné soužití pravěkých Homo sapiens a nového druhu pravěkého člověka z altajské Děnisovy jeskyně.
Z toho, že svět nakonec zalidnili jen příslušníci našeho druhu Homo sapiens, můžeme usoudit, že naši předci měli z nějakého důvodu vždycky navrch. Snad jim dávalo výhodu silně rozvinuté abstraktní myšlení, které se projevovalo ve složitých rituálech a umění. Možná byli i díky tomu všestrannější a přizpůsobivější a snáze zvládali nástrahy těžkého života v ledových dobách. Nemůžeme ale vyloučit ani možnost, že na své pouti z africké domoviny šířili choroby, kterým evolučně starší typy člověka nedokázaly vzdorovat. A otevřena zůstává i možnost, že člověk Homo sapiens své konkurenty z rodu Homo vyhubil.
