O konzumní kultuře toho Casale ví nepochybně dost, Devo si s aplikacemi korporátních prodejních strategií parodicky pohrávali už na konci sedmdesátých let. Teď je znovu použili k propagaci nového alba Something For Everybody, s nímž se vrací po dvacetileté odmlce. Zábavní průmysl přežívá jako upír, který vysává rebelii z mladých subkultur na okraji, aby ji pak jejím nositelům prodal i s přidanou hodnotou. Devo se od samotného začátku záměrně vydali opačnou cestou a stylizovali se do satirické role zaprodanců, kteří útočí na první signální soustavu konzumentů. Jejich multimediální balíček, v němž nechyběla dokonale sladěná image i fantastické klipy, tak předznamenal výrobu popových hvězd v osmdesátých letech, kdy pop naplno ovládlo MTV.
Přípravy své nové desky vzali Devo se vší vážností. Spojili se se známou reklamní společností Mother a vytvořili studijní skupinu, která na vzorku posluchačů zkoumala nejpřijatelnější název alba, finální výběr skladeb nebo barvu a vůni jeho obalu. Výsledky pak prezentovali v satirickém klipu na portálu YouTube. „Jdeme na ruku korporátní společnosti. Už nechceme být skupinou, která cílí na minoritní trhy,“ prohlásil Casale s vážnou tváří v CNN.
Svérázná evoluce Podvratné dadaistické vtípky vždy byly hlavním arzenálem Devo, kteří často záměrně rozmazávali hranici mezi ironií a vážným postojem. Bez mrknutí oka podepsali smlouvu s velkou nahrávací společností (u níž ostatně vydávají i nové album), účinkovali v reklamách nadnárodních společností a jejich nahrávky z poloviny osmdesátých let jsou plné bezkrevného umělohmotného popu. Možná jimi ale jen chtěli potvrdit svoji oblíbenou teorii devoluce, kterou vyčetli z kultovní knihy Oscara Kiss Maertha nazvané Der Anfang war das Ende (Začátek byl konec, 1971), podle níž se lidé vyvinuli z kanibalistických lidoopů a odstartovali tak proces inverzní evoluce, jež vedla k degeneraci vznešených zvířat v homo sapiens. Evoluční pesimismus se Devo hodil k popsání atmosféry chladných sedmdesátých let, kdy ideály hippies nahradil cynismus nastupující generace yuppies.
Nová deska Devo je podobná jejich nejslavnějšímu opusu Q: Are We Not Men? A: We Are Devo!, jejž nahráli na přelomu let 1977 a 1978 v Berlíně s Brianem Eno. Je také často až infantilně rozverná, ale pod optimistickou fasádou prosvítá hluboká melancholie. „Tvoříme svět, který nás jednou už nebude potřebovat,“ zpívají Devo v refrénu skladby No Place Like Home a pamětníci si vzpomenou na mrazivou vizi jejich hitovky Mongoloid, jejíž hrdina, trpící Downovým syndromem, šťastně přežívá v konzumní kultuře Ameriky sedmdesátých let.
Nová deska Devo s krásně reklamním názvem Něco pro každého přichází paradoxně do doby, kdy hudební průmysl marně hledá svěží strategie jak přinutit davy konzumovat více (a navíc za to platit). „Marketing se stal uměním sám o sobě,“ připomíná Casale v rozhovoru pro Quietus. Jenže co dělat, když už ani obvyklé bombastické reklamní strategie nefungují tak jako dříve? Christina Aguilera měla k dispozici všechny peníze a mediální kanály, které si její marketingový tým dovedl představit, a přesto se jejího alba Bionic prodalo minulý týden v USA jen podprůměrných sto tisíc kusů. Dospěla popová devoluce konečně do svého nejnižšího bodu? Šílení sociální vědci Devo se nad tím nejspíše ve své kanceláři usmívají. Anebo že by plakali?
O autorovi| Karel Veselý, hudební publicista
