Mediálně prostředně zajímavý obrázek českých policistů válejících se po Davidu Týcovi, členovi umělecké skupiny Ztohoven, nabízí mnoho interpretací a poznámek. Hned prvou je pohnutí nad nespornou genialitou policejní práce, která je vlastně takovou samovolnou mediální agenturou zmíněné skupiny. Zřejmě i kdyby chlapcům došli nápady, předvedla by česká policie nad každým jejich novým dílem takový spektákl, že by to určitě nějako odezvu vyvolalo. Milí policisté, zasahovat proti legráckám Ztohoven znamená jim dělat reklamu. A sobě ostudu.
Pozastavením druhým je nezlomné přesvědčení české policie, že nalézání děr v právním řádu (Občan K.) či v plotě (Výbuch v Černém dole) je trestným činem nejhorší povahy a hned vedle útěků pana Kajínka a tunelu Baraka Alona vyžaduje bezprecedentní, tvrdý a nekompromisní zákrok. Zde je jasně vidět, jaké priority policie má.
Je to až trapné, ale musíme zde připomenout, že prací této ozbrojené represivní složky státu opravdu není hlídat partu umělců. Každopádně o těchto závěrech, které si sám učinil každý průměrný čtenář, jsem psát nechtěl.
Esence k tvorbě krásna? Právo Zaujal mě jiný rozměr jejich umělecké tvorby. Musím předestřít, že s výjimkou četby jedné knihy o umění, návštěvy národní galerie v Edinburghu a obliby prvních tří dílů Hvězdných válek nejsem pro následující úvahu příliš vybaven. Přesto si dovolím zabrousit do pole teorie umění.
Povšiml jsem si, že základním aspektem veřejně známé části tvorby Ztohoven se nestalo zobrazování společenské reality a problému, přestože to tak mistři pojímají a prezentují. Jejich uměleckým sdělením je právo. Právo jako prostředek, právo jako nástroj, právo jako hmota a materiál k „sochání“ performance, k šálení smyslů, právo jako esence k tvorbě krásna.
Jistě, zejména sociálně kritičtí umělci položili již dávno před nimi „prst na tep doby“ a zejména chudobu, zákony k potírání nemajetných, krutost práva udržujícího vládnoucí třídu, zobrazili citlivě a přitom jasně a nekompromisně. Jistě jsou umělci, kteří vzali nějaký právní předpis a demonstrativně jej spálili či z něj alespoň vytvořili pěknou koláž nebo si alespoň vycpali papírovou formou právního předpisu díru v okně, když noviny nebyly aktuálně po ruce.
Vrcholnou formu vztahu uměníprávo představuje vědomé porušování předpisů protestní formou, vržení cihly nebo pálení vlajky či jakékoliv jiné formy destrukce či nabourání kodifikovaných společenských úzů, tj. happening. Všude tady je právo předmětem, malířským štětcem či sochařským materiálem svého druhu.
Snad nejlépe je přirovnat zde právo k dřevu v lese. Právních předpisů je víc než stromů v Amazonském pralese, takže materiálu je v jeho hmotné i nehmotné podobě více než dost. Ostatně většina právních norem by tak našla konečně nějaké uplatnění, nepočítáme-li jejich vhodnost jako zátopového materiálu pod třísky do kamen, jsou-li vytištěny na papíře.
Ztohoven se dostali dál. Právo začali užívat jako umělecké dílo v jeho základní formě. Pomocí staré právnické výkladové pomůcky reducto ad absurdum (právní pravidlo musí obstát – být stejné za všech podmínek dosazených do právní normy jako proměnné do matematické rovnice) právní normy začali sami vytvářet, respektive vystavovat právo tak extrémním situacím, že se právo přetavilo do nové formy uměleckého díla, právního aktu.
Dvojidentitní jedinec existuje Právě jinak nikterak objevná akce předstírání identity znamenala vrcholný posun do nové dimenze.
Uzavření sňatku na falešnou občanku lze odbýt mávnutím ruky. Ale získání občanky na poloviční identitu, spojenou s vůlí v poloviční identitě existovat, uzavřít a udržet manželství, s vědomou snahou žít svůj život a činit právní úkony v prolnuté identitě vytváří novou právní identitu. Stala se opravdu všechna jednání směsných osobností neplatnými v běžném právu? Musí vrátit všechny koupené rohlíky, kupony na tramvaj, zaplacený nájem či poplatky za psa a odvoz odpadu?
Jsou to přece právní úkony učiněné dvojidentitním jedincem, tedy někým, kdo nemůže fakticky existovat, a proto jako non subjekt nemůže být předmětem právních vztahů. A přesto byly všechny tyto úkony uskutečněny, realizovány a odborně řečeno konzumovány. Náhle prokázaly, že lze vedle naší právní kultury vytvořit souběžný právní svět nově zformulované identity, reálně fungující s identitou prvotní.
Je ovšem otázkou, zdali ještě platné právo, stejně jako Roman Brudňák, existuje.
Poznámka: s výjimkou skupiny Ztohoven žádná postava není reálná, vše, co je v článku popsáno, neexistuje, neboť se s tím autor osobně nesetkal a ukazovali to akorát v televizi.
***
Ztohoven začali užívat právo jako umělecké dílo v jeho základní formě. Jako nástroj či hmotu k sochání performance.
O autorovi| VÁCLAV VLK, advokát
