Dnes o tom, jak cestovali před dvaceti lety dnešní čtyřicátníci
Když tak zavřu oči a pustím si útržkovitý film zážitků z někdejších letních cest, docela koukám, kolik jsem toho najezdil stopem. A říkám si, že je to film docela vzácný, s neopakovatelnými záběry, až by mi pan Čáslavský mohl závidět. Pochopitelně se chce říkat, jaká je škoda, že tenhle způsob cestování zaniká. Provozován-li za hranicemi, byl nejen zdrojem zážitků, ale i jazykovou výukou z nejlepších. Nebo aspoň praktickým cvičením toho, co jste si přečetli v nějaké učebnici pro samouky.
Se stopováním se jistě nepříliš snáší věk, neboť kdo by si po čtyřicítce stoupal s báglem k pangejtu, a hlavně blahobyt. V některých zemích se dívají na stopaře jako na magory už dávno, protože pohodlnější dopravu si může dovolit každý studentík. Na druhé straně se ještě nedávno vědělo, a možná to platí dodnes, že v takovém Německu nebo Polsku má stopování tradici a šoféři z těchto zemí berou i za jejich hranicemi. Vidím v tom filmu různá místa a všelijaké lidi. Zhulené dredaře v citroënu kačeně, jak smýkají zatáčky bez svodidel nad propastí u Col de Tende. Pusté Laponsko, kde nejede nic, až najednou Hamburčan, který staví fabriku v Moravanech, tři kiláky od našeho domu. Algeciras s výhledem na gibraltarskou skálu, kde bylo takové horko, že i mokrý ručník na hlavě byl za chvíli na troud. Nora, který nás vezl den a noc (slunečnou), vyptával se na Komenského a Bibli kralickou a krmil nás sušeným sobím masem. Poslední auto odkudsi za Mantovou – jinak už prý jedeme domů, ale jak asi? – až do Shelleyho domu v La Spezii, kde básník bydlel, než se utopil. Důstojného právníka, který mě za Villachem posadil za volant mercedesu, řekl Ich bin in Händen Gottes a nechal se dovézt do Vídně, což nebylo v létě, ale začátkem února k večeru s možná padesáti šilinky v kapse. Dva metry vysoké železné sajtny kolem korby náklaďáku, nad nimi jen prach a sněhový kulich vulkánu Villarica. Australana, který mě vzal na trajekt z Malty a nevěřil, že i z toho vysokého kopce nad Catanií se může dýmit. Piemonťana, který hýkal, že jsme s kámoškou určitě Francesi! Francesi! (vyslov frančééézi) a vůbec mu nepřišla ta naše francouzština divná. Babku z Antverp uprostřed Dolomit, která byla tak malá, že koukala jen průzorem mezi volantem, a v Cortině zastavila, že si dáme Apfelsaft. Chuť toho džusu, ten zahradní stolek i její tvář mám ještě po těch letech v paměti.
Nejvíc těch výletů bylo začátkem devadesátých let, kdy spadla klec (respektive se otevřela) a dalo se vystrčit nos. Že se děly stopem, jistě souviselo s finančními možnostmi, ale bylo to aspoň stylové. A jak řečeno, pár dní on the road bylo výbornou jazykovou výukou. Vždyť v tu chvíli nejenže nějak musíte, ale témata hovoru se opakují, s každým novým autem umíte líp říct, odkud jste, kam jedete, že naštěstí neprší, a tím zahájit zajímavější hovor. A hledíte si překládat věty, než je řeknete, a hledíte si rozumět člověku, který vás veze, protože když se v překladu ztratíte, ztratíte se i ve skutečnosti.
Od jedné slečny jsem se nedávno dozvěděl, kolik že kluků od nich ze třídy dostalo za maturitu auto. Tož jiný čas, jiný mrav. Ale už stárnoucí Jack Kerouac prý lamentoval, že než si vyjet stopem, radši si mladí vážou ty své kariérní kravaty. Tak ať, já zas mám ten film.
***
Už stárnoucí Jack Kerouac prý lamentoval, že než si vyjet stopem, radši si mladí vážou ty své kariérní kravaty
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
