Co je skutečnost? Jak ji vnímáme? Má krajina na obrazech něco společného se skutečnou krajinou? Takové záludné otázky klade právě otevřená výstava Double Fantasy v pražském Rudolfinu.
Fotograf a malíř žijící ve Švýcarsku Jan Jedlička černobíle zobrazuje krajinné výseky jednoho místa, které kdysi bylo močálem, postupně bylo kultivováno a měněno k obrazu civilizace a v současnosti si ho moře bere zpět. Řada fotografií čtvercového formátu, předělená v půli čárou horizontu, vznikala v rámci cyklu Kruh v letech 2005–2009. Tyto obrazy působí dokumentárně, bez emocí, jako systematický záznam reality. Z původní krajiny ale vlastně nevidíme vůbec nic, ačkoli na snímcích chybí jakýkoli původce devastujícího zásahu.
Michal Šeba, čerstvý absolvent fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, rozšiřuje pohled na krajinu jako historický mýtus, který si člověk – přestože je demiurgem postupné zkázy všeho přírodního – dodnes úzkostlivě uchovává jako jakýsi obraz ztraceného ráje. Jeho velkoformátové fotografie zaznamenávají divokou krajinu převážně v noci, kdy technika nahrazuje lidské oči a ukazuje divákovi něco nedostupného, a přitom velmi skutečného. Snímky jsou vytvářeny pomocí mnoha detailních záběrů, jsou jakousi technickou sumou, konstrukcí představ a snů. A tudíž pomyslným návratem k opravdové původní krajině, jež v evropském měřítku prakticky neexistuje.
Kýč a photoshop Pedantně vyvedené historické obrazy krajiny jsou akademickým kánonem, který se v malířství uplatňoval až do začátku 20. století a v našich myslích vytvořil představu přírodního ideálu. Čtyřicetiletá německá autorka Beate Gütschow opakuje postup akademické krajinomalby ve svém fotografickém souboru LS (Landscape), v němž konstruuje kýčovitou krajinu pomocí photoshopu. Fotografie skládá podle pravidel zlatého řezu, několika krajinných vrstev za sebou, kombinuje lesní porost s vodním živlem a patřičným mrakem, nezapomíná na lidského poutníka a pozorovatele vší té původní krásy. Jedna fotomontáž je složena z třiceti až sta jiných fotografií, které si Gütschow pořizuje na analogový fotoaparát a pak teprve skenuje. Že se předobrazem krajinných výjevů stávaly v historii častěji zase obrazy než reálná příroda, dokumentuje i doprovodná výstavka historických obrazů a fotografií z českých sbírek. Krajina v nich zastupuje jednak zmíněný ztracený ráj, v době obrozenectví pak krajina symbolizuje lásku k vlasti, pro Jakuba Schikanedera může být sociální metaforou. Vedle tohoto oblíbeného akademika diváka rozteskní také malíři Antonín Hudeček, Carl C. Croll či Antonín Slavíček nebo fotografie, které věrně napodobovaly malířská pravidla, Františka Drtikola a Jindřicha Eckerta.
O přítomnost „skutečné“ skutečnosti se postaral epilog celé výstavy ve formě čtyřhodinového filmu kurátora Petra Nedomy představující statický záběr idylické italské krajiny. Nejvýznamnějším a skutečně nadčasovým výstupem projektu je však stať Marie Rakušanové Ideální krajiny v archivu paměti uveřejněná v doprovodném katalogu.
Double Fantasy Galerie Rudolfinum, Praha 22. dubna – 4. července
