Věnuje se klasice, ale především současné literatuře psané ženami. Na káhirské univerzitě Ain Šams vy učuje češtinu a českou literaturu.
LN: Co vás přivedlo k překladu české literatury?
Studoval jsem na univerzitě v Káhiře nejdříve český jazyk a literaturu, pak ještě překladatelství a tlumočnictví. Studijní program byl zaměřen především na překladatelskou praxi a analýzu vybraných beletristických textů. Česká literatura mě zaujala, zejména starší poezie, kterou jsme měli jako povinnou četbu. Některé básně jsem recitoval zpaměti už ve druhém ročníku. Vybavuji si dodnes Písně kosmické a úvodní báseň z Erbenovy Kytice. V další fázi jsem začal překládat a časopisecky publikovat krátké povídky, třeba ze souboru Zářivé hlubiny bratří Čapků.
LN: Jsou nějaké body, kde se arabský a český, respektive česko-slovenský svět dají převést na společného jmenovatele?
Podle mé dvacetileté zkušenosti s překladem je těch společných bodů víc než dost. Příběhy nemusejí být nutně spjaté s místní kulturou, hlavní spojnicí je člověk, lidé. Recepce překladů české beletrie v Egyptě je pozitivní, na sociálních sítích se objevují velmi kladné čtenářské ohlasy. V současnosti pracuji na srovnávací studii na téma česko-slovenská a arabská literatura psaná ženami. Závěry, které mi z toho vycházejí, jsou pozoruhodné. Vybrané spisovatelky totiž nemají společné pouze základní tematické okruhy, jako je rodina, tělo, přátelství nebo láska, ale i samotnou strukturu vyprávění.
LN: Proč jste se zaměřil na ženskou literaturu? Platí ty kladné ohlasy egyptských čtenářů i na knihy Zuzany Brabcové, Petry Hůlové nebo Bianky Bellové, které jste přeložil?
Na tom projektu pracuji už víc než deset let. Chci převést do arabštiny novou zkušenost ženského psaní z literatur, které jsou v arabském světě málo známé, jako je právě ta česká nebo slovenská. Snažím se vybírat reprezentativní díla jako Rok perel, Stropy, Paměť mojí babičce, Macocha nebo Jezero. Podobně ze slovenské literatury. V Egyptě se zmíněné tituly těšily velkému čtenářskému i odbornému zájmu.
LN: Funguje v arabském světě z české literatury spíš klasika typu Čapek, Havel, Kundera, nebo nová literatura po roce 2000?
Arabský čtenář se seznámil s českou literaturou ještě v 60. letech, kdy byla přeložena Zahradní slavnost Václava Havla. V osmdesátých letech se pak objevily v Sýrii překlady českých klasiků jako Němcová, Hašek, Drda, Škvorecký, Seifert či Kundera. Osobně se věnuji nové české literatuře, přijde mi víc autentická, odhaluje iluze, zpochybňuje ideály – a vyrovnává se s texty, které nemohly před rokem 1989 oficiálně vycházet. Všechny zmíněné rysy mají potenciál inspirovat arabské spisovatele a obohatit jejich zkušenost. Konkrétně mám na mysli díla Patrika Ouředníka, Emila Hakla nebo Jana Balabána.
LN: Máte přehled, kolik knih české literatury ročně vyjde v překladu do arabštiny? A v jakých nákladech? Měl někdy v Egyptě některý z českých autorů bestsellerové prodeje?
Z češtiny do arabštiny se překládá málo. Je těžké přesvědčit nakladatele, aby investoval do literatury, která není až tak populární ve srovnání s literaturou angloamerickou, francouzskou, německou nebo latinskoamerickou. Přesto se najdou nakladatelé, kteří berou kulturní a literární rozmanitost na vědomí a titulům, jež vydávají, věnují velkou pozornost. Například Státní překladatelské centrum v Káhiře publikuje překlady z více než třiceti jazyků, včetně češtiny. Posledních zhruba patnáct let platí, že ročně vyjdou v Egyptě dva, možná tři tituly české literatury. Nejprodávanějšími autory jsou Kundera a Kafka, následuje současná ženská próza, jak jsem o tom mluvil. Náklady se ale dají zjistit těžko, protože v Egyptě nakladatel tuto informaci nemusí v knize uvádět. Nicméně vím od nich osobně, že jde vždy zhruba o tisícovku výtisků. Za takových podmínek nelze, s výjimkou Kundery a Kafky, o nějakých bestsellerových prodejích mluvit.
LN: Na Filologické fakultě univerzity Ain Šams v Káhiře vyučujete češtinu. Jak je na tom tamější bohemistika? Nemusí se bát, že ji zavřou pro nezájem?
Obdivujeme váš smysl pro humor, říká o Češích polská překladatelka |
Bohemistika má v Egyptě tradici od roku 1950. Rozvoj výuky českého jazyka umožňovaly dobré politické vztahy s tehdejším Československem. Zájem o češtinu býval dokonce svého času větší než o angličtinu, jak dosvědčuje vysoký počet absolventů bohemistiky z té doby. Jenže koncem padesátých let byla katedra zavřena – opět z politických důvodů. Tenhle stav trval až do roku 1983. Od té doby přijímá katedra nové uchazeče a jejich počet stále roste. Dnes máme kolem třiceti studentů bohemistiky v každém ročníku, takže nezájem o češtinu na škole opravdu nehrozí. Absolventi se nejčastěji uplatní v cestovním ruchu jako delegáti nebo turističtí průvodci, překladatelů krásné literatury je minimálně.
LN: Kde ještě kromě Káhiry se dá v Egyptě studovat čeština?
Jedině na Ain Šams. To je jediné místo v Egyptě a vůbec v Africe a na Blízkém východě.
LN: Češi se stali v posledních letech mistry světa v islamofobii. Jak jste to jako bohemista, který se snaží pomáhat jejich malé literatuře do světa, přijal?
Zvykli jsme si, že terorismus a extremismus mají většinou nálepku islámu, respektive islámského fanatismu. Muslimská komunita se v evropských společnostech těžko integruje a není způsobilá přijmout evropské hodnoty. Proto je jasné, že se každá sekularizovaná, demokratická společnost, jako je ta česká nebo slovenská, strachuje o své civilizační přínosy. Islamofobie pak vzniká jako sebeobrana – i když za cenu porušování základních lidských hodnot a pravidel, jako je tolerance a vzájemné soužití. Překlady evropských literatur, včetně té české, do arabštiny mohou fungovat opačně: být mostem k porozumění, osvobozovat od předsudků.
