Vladimír Birgus a Jan Mlčoch představují znesvářený svět české fotografie 20. století. Pustit se do přehledných dějin české fotografie 20. století představuje při známé řevnivosti fotografické obce něco jako přelet nad vosím hnízdem. Záslužné a potřebné dílo vyžaduje vedle pracovitosti i odvahu jít s kůží ven. Vždy je nebezpečí, že bude chybět historický odstup, a ve hře zůstávají nejrůznější okolnosti a vlivy staršího data.
Publikace Česká fotografie 20. století z per Vladimíra Birguse a Jana Mlčocha se hlásí o pozornost jako první podrobné zpracování vývoje české fotografie minulého století. Po nedávných objevech se dá předpokládat, že i tato pečlivě sestavená práce představuje zprávu předběžnou. Nikdo neví, jestli nás čekají podobné objevy, jakými byly nedávno zveřejněné dokumentární fotografie Jindřicha Bišického z první světové války. Podobně jako dílo kyjovského solitéra Miroslava Tichého pozměnily pohled na dějiny české fotografie.
Informovanost a zkušenost autorů neznamená, že jejich pohled je jediný možný: nicméně je jediným, který je v tomto rozsahu k dispozici. Pilně publikující Vladimír Birgus působí jako fotografický pedagog, fotograf a organizátor výstav. Kurátor fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze Jan Mlčoch publikuje, organizuje výstavy a má též vlastní zkušenost v oblasti konceptuálního umění. Společně připravili obsáhlou přehlídku české fotografie v Praze (2005), reprízovanou s velkým ohlasem v Bonnu (2009). Dlouhodobé přípravné práce zhodnotili v nynějším velkoryse pojatém svazku, jenž vedle textů obsáhl na pět set zdařile vybraných reprodukcí od asi čtyř stovek autorů. Zároveň vychází anglické vydání, zprostředkující národní dějiny fotografie zahraničnímu publiku. Knihu vypravilo nakladatelství KANT Karla Kerlického s mimořádným nasazením, což se týká grafické úpravy (Vladimír a Martin Vimrové), kvality tisku i papíru, stejně jako péče o citace a rejstříky.
„Umění“ pro všechny Birgus s Mlčochem řešili tři mimořádně obtížné problémy. První z nich představuje šířku záběru. Autoři se pokusili zachytit široké panoráma české fotografie s téměř nezvládnutelným rozpětím mezi fotografií jako obrazem světa, fotografií jako uměleckým dílem a netradičními uměleckými aktivitami s využitím fotografie. Ačkoli jsou meziválečné období i 60. a 70. léta v odborné literatuře již velmi slušně rozpracovány, došlo zejména v posledních dvou desetiletích minulého století k prudké demokratizaci média fotografie. Zatímco v roce 1964 se Václav Zykmund ještě ptal, jestli je fotografie uměním, které mohou dělat všichni, nadvláda digitální fotografie jeho otazník rázně škrtla. Poslední kapitoly, sledující počátek nové epochy, se rozlily do extenzivní šíře a autoři tak připravili materiál pro pozdější badatele.
Druhá otázka se týká reprezentantů české fotografie: ze známých fotografů nechybí skutečně nikdo. Vedle profesionálů se Birgus a Mlčoch zabývali také vlivem někdy neprávem opomíjených nezávislých a nevýdělečných fotografů (těžko mluvit v těchto souvislostech o amatérech) na hlavní stylové proudy. Do vývoje české fotografie zahrnuli i české autory působící v zahraničí, stejně jako německé, rakouské nebo slovenské fotografy, kteří v českých zemích dlouhodobě působili. V tomto směru přinesla jejich práce nový, rozšiřující pohled, jakkoli mnoho dokladů o práci německy mluvících fotografů bylo v důsledku válečných ztrát a poválečného vyhnání zničeno, ztraceno nebo zapomenuto.
A konečně na posledním místě – nikoli z hlediska významu – byla otázka periodizace dějin české fotografie 20. století. Autoři využili známých historických mezníků (1918 – 1938 – 1948 – 1968 – 1989) a rozdělili text do šesti oddílů, zahrnujících celkem sedmnáct autorsky nerozlišených kapitol. Periodizace dějin fotografie podle historického vývoje českých zemí představuje logické a pochopitelné řešení, jež však z pohledu dlouhodobých tvůrčích vývojů není bez problémů.
Vyprávěj, jak jsi fotil Asi nejznámější český fotograf Josef Sudek (1896–1976) prošel za více než pět desetiletí tvorby složitou cestou od mladého rebela k žijícímu klasikovi. Tyto informace ovšem spadají do více kapitol, podobně jako třeba rozporuplný osud fotožurnalisty Karla Hájka (1900–1978). V rámci použité periodizace se Birgus a Mlčoch zabývali také obdobími protektorátu a tuhého stalinismu 50. let, tedy úseky nedávné historie, k nimž se česká společnost ráda staví zády.
Česká fotografie 20. století předpokládá u čtenářů dobrou orientaci v českých všeobecných a kulturních dějinách, což ovšem nemusí být pravidlem. Napomoci má Chronologie české fotografie 20. století, připravená Vladimírem Birgusem.
Z pohledu svobodné a konzumní společnosti bude ovšem stále obtížnější vysvětlit, jaký vliv na českou fotografii minulého století měly cenzura, ideologická kontrola a falšování dokumentárních fotografií, nemožnost opatřovat zahraniční knihy, časopisy či fotografické potřeby nebo se volně profesionalizovat. Tyto historické okolnosti budou mladším čtenářům stále méně pochopitelné.
***
Jan Mlčoch, Vladimír Birgus: Česká fotografie 20. století
KANT, 2010, 386 stran
Z pohledu svobodné a konzumní společnosti bude ovšem stále obtížnější vysvětlit, jaký vliv na českou fotografii minulého století měly cenzura, ideologická kontrola a falšování dokumentárních fotografií
O autorovi| PETR KLIMPL, Autor je teoretik fotografie
