Přemalované Hřebejkovo krimi. Pět mrtvých psů jako výplňová selanka

S Výrovou & spol. začala Česká televize na začátku loňského roku, když nasadila třídílnýPřípad pro exorcistu režírovaný Janem Hřebejkem. Modrých stínů se režijně chopil Viktor Tauš a Pěti mrtvých psů, jejichž poslední díl byl odvysílán předevčírem, opět Hřebejk. Ve všech případech předlohy Michala Sýkory adaptoval Petr Jarchovský, avšak zatímco předešlé dvě série vznikly podle Sýkorových hotových a vydaných knih, Pět mrtvých psůprimárně vzniklo jako televizní námět. Olomoucký literární vědec, autor a vysokoškolský pedagog na tomto základě kriminální román teprve píše a bude se prý „v mnoha ohledech“ odlišovat od toho, co viděli televizní diváci. Dodejme, že tento měsíc Michal Sýkora (* 1971) vydal další titul románového cyklu s Výrovou, zatím nezfilmovaný svazek Ještě není konec.

Tento list v příloze Orientace minulý měsíc otiskl text filmového historika Petra Szczepanika, který na Modrých stínech ocenil, že Tauš „s pomocí špičkových spolupracovníků minisérii vtisknul jedinečný vizuální rukopis, a to zvláště vyhraněnou prací se světlem, střihem a stavbami“. Osobně si myslím, že Szczepanik filmařské kvalityModrých stínů poněkud přifoukl, neboť Viktor Tauš si v mnohých záběrech počínal manýristicky. Nesporné však je, že ve srovnání s Hřebejkovým Případem pro exorcistubyly Modré stíny, jak se dneska říkává, co do energie trochu jiný level.

Už tak výrazově široce rozkročený Hřebejk (připomeňme třeba jeho tvůrčí rok 2012: filmyOdpad město smrt, Svatá čtveřice a účast na TV projektu Nejlepší Bakaláři) si v Případu pro exorcistu přibral do repertoáru soudobou kriminálku, kterou chtěl dle vlastních slov podat, pokud jsme rozuměli správně, na úrovni tzv. quality TV, tedy – obecně řečeno – filmařsky vytříbeným způsobem předložit nebanální, respektive netuctově vyprávěný příběh. To se mu však nepovedlo, neboť z ambicí zbyl fotogenický obal s příběhovou duchařinou o mordu v kostele. Pro quality TV je příznačné, že dobrá díla tohoto typu vypovídají něco důležitého o společnosti, o etických a kulturních vzorcích. Tento nervPřípad pro exorcistu zcela postrádal – na rozdíl od Modrých stínů, které Tauš natočil jako kriminální drama o provázanosti politiky a byznysu na krajské úrovni s dosahy a kontakty do pražského centra. Nynějších Pět mrtvých psů se nachází mezi oběma zmíněnými sériemi jak celkovou kvalitou, tak v míře společenského přesahu kriminální story.

Jan Kalina, Stanislav Majer, Klára Melíšková a Tomáš Dastlík v sérii Pět mrtvých psů:

Pět mrtvých psů v základním rozestavění kriminalistické party kolem majorky Výrové navazuje na Modré stíny – a kdo je neviděl, je ochuzen ve vnímání figur. Plukovník Viktor Vitouš (Miroslav Krobot), někdejší nadřízený Marie Výrové (Klára Melíšková), se teď už nachází v ne zcela dobrovolné výslužbě, přivydělává si coby správce kurtů. Rovněž již jen bývalou členkou majorčina týmu je poručice Kristýna Horová (Tereza Voříšková), která byla za pochybení ve „Stínech“ odklizena do zašlé služebny mimo centrum Olomouce a navlečena do uniformy řadové policajtky šlapající chodník.

V olomoucké zoo při nočním přepadení zmizeli tři medvědi a zemřel tam vrátný. Tým Výrové se vrhne na vyšetřování. Policajtka Horová má taky případ: nález ostatků pěti mrtvých pitbulů v lese za městem. Horová, která to konzultuje s Vitoušem, nabude dojmu, že případy by spolu mohly souviset. Motivy, jež za zvířecími záhadami vězí, míří – nikoliv hloupě, vycucaně – k nelegálním obchodům, k psím zápasům ik poměrům v policii. To coby základní informace o ději stačí.

Pět mrtvých psů; z natáčení: Mirolsav Krobot, Jan Hřebejk a Tereza Voříšková

Sanislav Majer a scenárista Petr Jarchovský. Detektivní série Pět mrtvých psů - z natáčení

Miroslav Krobot a Tereza Voříšková. Detektivní série Pět mrtvých psů

Detektivní série Pět mrtvých psů

Melíšková, Krobot, Voříšková, Stanislav Majer a další představitelé olomouckých kriminalistů jsou už ve svých figurách usazeni, působí v nich o poznání jistěji a věrohodněji než v Případu pro exorcistu. Rovněž Hřebejkovi se Olomouc a okolí dostaly daleko více pod kůži, místo necítí už tolik hostovsky, „pražsky“ jako při sérii natáčené předloni. Ale nepodařilo se mu to, co Taušovi a kameramanovi Martinu Doubovi v prostředí zejména olomouckého jezuitského konviktu, kdy stavba výtečně vydala svůj genius loci a zastala úlohu dramatické figury, téměř jeviště světa. To obrazová koncepce Martina Žiarana, podepsaného i pod „Exorcistou“, inklinuje jak v něm, tak ve „Psech“ ke kresebné malebnosti a efektní zamlženosti; je to koncepce o poznání eklektičtější (a taky zase ty záběry z dronů...). A když pod malebné krajinné záběry režisér nasadí neméně eklektický, útěšný hudební motiv Reného Rypara, na výplňovou selanku je založeno. Hřebejk jí tedy neodolal ani tentokrát a stopáž natahuje, vyprávění rozmělňuje. Nicméně nevyskytuje se ve „Psech“ nechtěný humor jako u „Exorcisty“.

Velmi dobrý part sehrál brněnský herec Martin Havelka v úloze bosse okresního formátu, nadutého gaunera, který má ve svém okolí všechno jištěné, ale zapomene, že jeho moc je právě jen okresní. Mikrokosmos místních personálních provázaností, jejich rozmotávání, je asi tím, co Pět mrtvých psů táhne vpřed – vlastně víc než zjišťování, kdo „to“ udělal, kdo a co za zločinem stojí. Ostatně finále je trochu upovídané a za minisérií zůstávají v divácké paměti o dost víc vztahy než pátračka. V kontextu nynější tuzemské seriálové produkce odvedli tvůrci dílo mírně nadprůměrné.