Zroku 2050 propadl do redakce Lidových novin propagační audiovizuální záznam, jehož obsah by mohl být zajímavý i pro dnešní čtenáře. Uvádíme přepis jeho české verze (přičemž verzi v mandarínské čínštině má redakce také k dispozici).
„Dobrý den. Jestli v téhle zemi zvítězí pravice, tak za to budou moct mladý lidi. Já jsem Martha Issová. - A já... já... éé... - Jirka Mádl! - Jo, no jó, Jirka Mádla! -Mádl. - Mádl. Díky, Maruško. -Martha. - Ta moje hlava děravá. Díky, Martha. - A můžou to bejt lidi z vaší rodiny, váš vnuk, vaše vnučka... - Kdo? - Vnučka, ta tvoje vnučka. - Jó, ta hubatá žába, no ta mi pije krev, teda, to ti řeknu, vůbec za mnou nejezdí... - Takže tohle je ,Přemluv žábu‘. - Jo, to je. A my jsme Mádl.“
„Mladý lidi totiž vědí o světě houby. Takže od života čekají jenom hezký věci, myslej, že budou mít furt prachy, že budou furt zdravý a že se jim nikdy nemůže stát, že by potřebovali pomoct od těch druhejch. A když se dneska berou peníze, který oni vydělají, aby se pomohlo těm, který si pomoct sami nedokážou, říkaj, že by se mělo šetřit, protože se prožírá budoucnost, a že ty prachy jednou budou muset zaplatit voni. - Jo. - My jim teda rozumíme, taky jsme kdysi byli takoví, viď? - Čeho? - Že jsme byli takoví, když jsme byli mladý. - No jó, my byli blbý jak troky. - Nebyli jsme blbý. Teda já ne. Ale byli jsme hned se vším hotový, skočili jsme na pár podařenejch statusů na Facebooku, dvakrát jsme si přečetli noviny a mysleli jsme, že můžeme jít volit. - Čeho? - Volit! Anebo říkat vostatním, koho mají volit oni. - Ne, to před tim. - Pár statusů na Facebooku? - Jó, Facebook! Ten už dneska neni, co bejval.“ „Takže my jsme tady, abyste přemluvili vašeho vnuka nebo vnučku. - Tu žábu. - Proč jí říkáš ,žába‘? Mě by to štvalo, bejt mladá. - No právě, hihihihi. - Ježiš. Takže přemluvte tu vaši žábu... -... aby za váma přijela aspoň jednou za uherák. - Ne, jezdit nemusí. - Ne? - Ne. Stačí, když pochopí, že je na volení ještě blbá, a místo voleb pojede někam na CzechTek. - Na CzechTek ji nedostaneš, to do ní člověk může cpát horem dolem, aby jela někam za kulturou, ale myslíš, že poslechne? -Tak to aspoň zkus. Říct jí, že se lidi nedělí na starý a mladý a levý a pravý, ale na rovný a křivý, a že od každejch je v každý straně trochu, a že dokud to nepochopí a budou před volbama furt dělat nějaký mobilizace, budem furt žít v tom světě rozděleným na bílý a černý, každý volby skončí plichtou a nikdy nebudeme mít pořádnou vládu. - No, tak já to zkusim... - Jak zkusíš, se jí bojíš...? - Ne. Ale je to děsně dlouhý, nevim, jestli si to zapamatuju. - Ježiš, to si nemůžeš s tou hlavou zajít k doktoru? - Dát tři kila za recept, s tou mojí penzí? - Sis nespořil, co? - Sem si nezapamatoval, že mam. Ta moje hlava děravá. - Ježiš.“
„Tak naposled - my jsme Jirka Mádl a Martha Issová. Bude nám sedmdesát. Všechno nás bolí. Kdysi jsme se odstěhovali na venkov, protože to bylo cool. Už není, ale zůstali jsme tam, co nám zbejvá. Žijeme sami, každýmu jsme na obtíž. Ale aspoň víme svý, vy mladý kokoti. Aspoň víme svý.“
