„Denně jsme šlapali devět hodin,“ vracel se Horký k drsné pouti. „Režim byl striktní – 50 minut pochodu, deset minut pauza, a tak pořád dokola. 25 dní. V závěru už jsme šli i 20 hodin denně, protože jsme se místy brodili po pás ve vodě.“
Expedici přitom Horký málem zmeškal. Kvůli sopce Eyjafjallajökull. „Už z Prahy jsem odletěl později a na Islandu jsem musel zůstat celý týden. Nakonec jsem všechno stihl posledním možným letadlem.“ V Grónsku totiž začínalo jaro a déle se nemohlo čekat. Čím později člověk vyrazí napříč ledovou krajinou, tím častěji se potkává s vodou, kterou se musí i brodit.
Všichni cestovatelé si na saních vezli sušená jídla, Horký si ale v Praze zabalil i kilo uzeného z Moravy. Ve spěchu ho ale zapomněl v lednici jednoho penzionu na Islandu. A před odletem mu ke všemu navíc zabavili slivovici...
„Přestože výprava začala takhle špatně, všechno jsme nakonec zvládli,“ povídal rozverně.
Žádné obavy z medvěda Když tenhle sextet vyrážel, místní je varovali, že kousek dál spatřili ledního medvěda. „Jestli jsem se ale něčeho nebál, tak skutečně faktu, že by nám mohl medvěd něco udělat,“ povídal Horký pobaveně. „Měl jsem totiž po boku čtyři vojáky z britských zvláštních jednotek... Už jen jak brali do rukou pušku. Jako hrdinové v akčních filmech.“
I před touto expedicí kontrolovala místní policie výbavu výpravy. Nutností je mít zbraň, satelitní telefon i zařízení, které ve stavu nouze začne vysílat signál a určí souřadnice, kde se nachází.
A jak se vlastně pozná, že se blíží konec? „Když nám zbývalo pět dnů do cíle, uviděli jsme na obzoru jinak tvarované a více zabarvené mraky. To byl ten pravý motor...“
V závěrečných kilometrech tihle chlapi tahali saně v nesmírně členité krajině, i přes pětimetrové hrboly, trhliny, potoky, jezera... Nakonec došlápli na trávu a euforicky si ukazovali na zpívající ptáky. A všimli si také, jak těžko se zbavují zpomalených, úsporných pohybů.
„Jsem hrozně rád, že nikdo z nás neumrzl, že jsme nemuseli řešit žádný fatální problém,“ ulevil si Horký. „A proč jsme přes Grónsko šli? Člověku, který neví, proč jít přes Grónsko, to nevysvětlíte. Je to jako něco mít a nemít. Už Roosevelt kdysi prohlásil, že nejdůležitější v životě je o něco se pokoušet. Až druhá věc je pak prožitek radosti z úspěchu nebo vnímání hořkosti, když se něco nepovede.“
