Již 35 let existující Metallica nikdy nenechala na svoji řadovou desku čekat tak dlouho. Jubilejní desátý počin uzřel světlo světa celých osm roků po svém předchůdci Death Magnetic. Pravda, v mezičase vyšel kontroverzní, kritikou i posluchači nezřídka přímo znechuceně (ne)přijatý projekt Lulu, tedy společné avantgardní dvojalbum s brzy poté zesnulým Louem Reedem, ale to byla ve své podstatě spíš Reedova deska, na níž mu Metallica převážně „jen“ obstarala instrumentální doprovod. Ona tvůrčí a nahrávací pauza však jedné z historicky nejvýznamnějších metalových kapel světa prospěla, protože novinka přináší úhrnem daleko přesvědčivější hudební materiál než Death Magnetic. Přitom jakési její nevyřčené motto je vlastně dost podobné a zpívající kytarista James Hetfield, bubeník Lars Ulrich, další kytarista Kirk Hammett a basák Robert Trujillo do značné míry navazují pomyslnou nit někde tam, kde ji v roce 2008 zanechali.
Už tenkrát se netajili tím, že se částečně chtěli vrátit až někam ke svým kultovním počinům Master Of Puppets (1986) a ...And Justice For All (1988) a vyslyšet tak přání svých nejskalnějších fanoušků. Death Magnetic nebylo špatné album a každopádně – až na zbytečně přebuzený a v konečném efektu leckoho téměř iritující zvuk – dávalo na ty „zlaté staré časy“ vzpomenout. Háček byl ve zdaleka ne vždy dostatečné kompoziční síle jednotlivých skladeb. Nejmenovaný známý český muzikant to tehdy vyjádřil lakonicky: „Ta deska je plná skvělých riffů, ale nějak tam chybějí písničky.“ Jako kdyby pánové jeho postřeh slyšeli, tentokrát to vzali z trochu jiného konce.
Větší střídmost by nezaškodila
Hned znamenitý první singl, který skupina v létě vypustila, tříminutový „vypalovák“Hardwired, donutil nejen pamětníky mocně zastříhat ušima. Takhle stručně a úderně Metallica třicet let nezněla! Četné spekulace a naděje, že se to bude týkat celé desky, ještě přiživil bubeník Lars Ulrich jedním ze svých prohlášení: „Předchozí album nám pořád narůstalo a narůstalo, písně se prodlužovaly. Teď je to jinak. Songy jsou sevřenější, zkrácené, zeštíhlené.“ Výsledek tomu však zas tak moc neodpovídá. Hardwired... To Self-Destruct je totiž ve finále téměř osmdesátiminutová „kláda“ o dvanácti položkách, rozdělených rovnoměrně na dvě CD. A zmíněná nářezovka, která celou kolekci otevírá, tu nemá dalšího obdobně pojatého bratříčka, protože většina skladeb se svou stopáží pohybuje někde mezi šesti a sedmi minutami...
Přitom o něco větší střídmost by jistě nebyla od věci. Album, respektive dvojalbum má výtečný rozjezd: po Hardwired následují další tři náležitě nosnými motivy vyzbrojené písně, které by teoreticky klidně mohly figurovat už na „klasických“ albech Metalliky z 80. let, zejména na Master Of Puppets. V Moth Into Flame skupina opět výrazněji sešlápne rychlostní pedál, což jí rozhodně svědčí, navíc typicky metallikovsky „zpěvné“ kytarové figury čeří nastalý rachot a činí jej posluchačsky zajímavým a zároveň chytlavým. Dream No More svým pojetím tak trochu odkazuje ke komerčně nejúspěšnějšímu počinu kapely, eponymnímu „černému“ albu z roku 1991, avšak následně nahrávce padá řetěz. První disk uzavírá poměrně nudná „polobalada“ Halo On Fire a ještě o něco méně záživné jsou písně Confusion a ManUNkind zkraje druhého CD.
Konec dobrý, všechno dobré
Naštěstí s Here Comes Revenge kapela znovu chytí dech a samotný závěr je parádní. Vloni v prosinci navždy odešlé rockové ikoně Lemmymu jako hold a poděkování za věčnou inspiraci věnovaná skladba Murder One, v níž si Metallica pohrává s názvy písniček Motörhead, tvoří svou propracovaností jeden z vrcholů celé desky a finální lahůdkou je vůbec nejsvižnější kousek Spit Out The Bone. Zde se čtveřice ohlíží až někam ke svým raným opusům Kill ’Em All a Ride The Lightning.
Od Metalliky už asi nikdo nečeká bůhvíjak převratnou či novátorskou nahrávku. Za to, co tentokrát předvedla, se však, byť s uvedenými výhradami, nemusí červenat. Nehledě na to, že jako téměř vždy u ní stojí za pozornost i decentně filozofující texty. Zaměřují se například na problematické atributy slávy a otázky týkající se samotné existence člověka a Metallica jimi potvrzuje výsadní pozici jedné z nejpřemýšlivějších skupin v celém metalovém žánru.
