Záleží člověku i v jednasedmdesáti na jeho „looku“, řečeno termínem lesklých časopisů?
Na tom mi přece musí záležet, když jsem herec. Já třeba každý den tady na tom kopci, říká se mu Paví vrch, musím udělat deset koleček. Abych byl ve formě.
Pečujete i o své duchovno? Ještě pořád máte na nočním stolku Jungovy spisy?
Mě teď víc než Jung zaujal indický mystik Osho, jestli ho znáte. Toho mám na nočním stolku pořád. On je podle mě génius. Proto se ho taky snažili zabít, jak už to tak s génii bývá, otrávili ho thaliem. Já toho od něj četl už hodně, i když to vlastně nejsou knihy, ale zápisy jeho přednášek.
To je ten guru, který měl kolekci třiadevadesáti rolls-royců? Viděla jsem fotografii, jak se kolem nekonečné fronty lidí čekajících na přijetí projíždí v jednom ze svých aut. Čili duchovno se v Oshově pojetí nevylučuje s životem v přepychu?
Já myslím, že nevylučuje. On o tom i mluvil, že nemá nic proti tomu, když se někdo snaží být bohatý. Ale sám hmotným bohatstvím vlastně pohrdal. Byl to nesmírně duchovně založený člověk, měl blízko k buddhismu. I když on neuznával žádné náboženství, všechna kritizoval. Tvrdil, že každý člověk je jiný a měl by vycházet ze sebe a jednat jen podle sebe, ne podle toho, co mu určují nějaké ideje nebo jiní lidé.
Jestli si to dobře pamatuju, Oshovi se říkalo „sexuální guru“. Protože hlásal, že nejlepší cestou, jak se zbavit svých choutek, je se jimi přesytit.
Tak tohle jsem zrovna nečet. Ale je to tak trefně řečeno, jako kdyby to říkal o mně.
Vám se stalo, že jste se přesytil sexem?
Já myslím, že by se to o mně takhle dalo říct. A že právě proto jsem teď tak fixovaný na svou ženu, že bez ní nejsem schopen udělat krok. Dostal jsem se do druhého extrému. Před tím jsem byl, bohužel, jak se říká... no nechci to slovo ani říct. Prostě samá ženská. Ale teď jsem na ní tak závislý, že dokonce se mnou chodí i za doktory, jak na mě lezou ty neduhy stáří. Nedovedu si život bez ní vůbec představit.
To ale taky není nejlepší varianta, takhle na někom viset.
Když jí to nevadí? Horší by bylo, kdyby ji to obtěžovalo. Ale ona tak působí, že s radostí mě všude doprovází, vaří oběd a já nevím co všecko.
V jistém období, asi tak před sedmi osmi lety, jsem se cítil trochu vyřazený ze hry. Nabídky na role nechodily a to, co jsem sám vymýšlel, se nesetkávalo s žádným ohlasem. Stalo se mi taky třeba, že za mnou přišel režisér Prušinovský a přinesl mi první díl Okresního přeboru, že by chtěl, abych tam hrál předsedu toho oddílu. Já si to přečetl a hned jsem mu volal, že bych to moc rád dělal. No ale asi za tři neděle nato přišel sem za mnou domů a omlouval se, že neví, co se stalo, ale že mě bohužel vedení Novy neschválilo. A jestli se prý nezlobím. Já říkám: „Víte co? Ne že bych se zlobil, ale mě to sere!“ No a odešel. A jak šel pěšky na autobus, nějak se mu to cestou rozleželo v hlavě, tak mi volal, jestli bych byl ochoten udělat kamerové zkoušky. „Klidně,“ říkám. „I když v mém věku...“ A teprve na základě kamerových zkoušek jsem tu roli dostal.
Dozvěděl jste se, proč vás nechtěli?
To vůbec nevím. Prušinovský mi to nechtěl prozradit, kdo proti mě byl. No ale vlastně tím, že mě nakonec přece obsadil, se změnil celý můj další život. Pak jsem se dostal k natáčení seriálu Neviditelní, k další vážné roli.
Celý rozhovor s Luďkem Sobotou o ďábelském holotropním dýchání a o tom, jak mu vážné role konečně vynášejí chválu kritiků, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 26. září.
V magazínu také najdete:
|
