Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Prezidentka s jedním kufrem

Česko

Zapomeňte na nějakou naivní missku. Helena Houdová dala dohromady sociální firmu s pěti sty dobrovolníky, která působí na pěti kontinentech. Takhle se dělá charita na globální úrovni

Poprvé jsem si jí všimla na jakési fotografii, snad to bylo v roce 1999, kdy byla zvolena miss. Kolem krku plátěný šátek, na tváři odhodlaný výraz. Na té fotce se účastnila demonstrace proti dostavbě Temelína. Právě se vrhla na studium antropologie, razila nekompromisní vegetariánskou cestu a na letních táborech se starala o děti z dětských domovů. Ten rok také tak dlouho uvažovala o nadačním fondu, který by pomáhal dětem, až ho založila. Prvním vkladem bylo Heleniných padesát tisíc.

Setkala jsem se s dívkou o deset let starší. Její vlasy jsou dnes popelavě plavé. Vloni se nenápadně vdala, má sedmiměsíčního synka Dariena a její nadační fond Slunečnice, jenž je ve světě znám jako Sunflower Children, od svého vzniku spravoval dvaadvacet projektů na všech kontinentech. Helena Houdová do svého fondu dál vkládá vlastní úspory, tentokrát miliony.

Pohled očí barvy vody by pronikl zdí, a pokud ulpí na osobě, která má prostředky a je ke světu alespoň průměrně všímavá, skončí takový člověk buď jako dobrovolník, nebo jako donátor. Zatímco z ostatních missek vznikl shluk zaměnitelných blondýn, u nichž se množí silikonové implantáty a láska ke sportovcům, po Heleně Houdové se česká země slehla. Žádný skandál, žádný bulvární život. Zakotvila v New Yorku, jaksi mimochodem pracovala pro Chanel, Dior, fotila titulky Cosmopolitanu, Elle i Harper’s Bazaar… a budovala svůj nadační fond. Uspěla, donátoři si jí všimli a začali přihazovat vyšší částky. Helena obstarává projekty Slunečnice, kontroluje jejich rozpočty, fotografuje děti a píše reporty. Je těžké s ní mluvit o čemkoliv jiném. Modeling ji baví, ale jsou to pro ni hlavně příjemně vydělané peníze.

Několik hodin se kolem ní v ateliéru batolí a skáčou na trampolíně dětičky sezvané kvůli titulní fotografii. Zatímco i vlastní maminky začínají být ze svých dětí lehce uřícené, Helena hledí profesionálně do objektivu. Vydrží asi všechno. Nakonec uhoněným batolatům v plenkách jednomu po druhém poděkuje. O hodinu později znovu detailně studuji její tvář. Je bez make-upu. Žena, která si na charitativní večírek vezme róbu z výstřihem pod pupík, tu sedí v džínech a svetru, listuje stohem papírů a rozpuštěné vlasy si s bezděčnou ladností zastrkuje za ucho. „Nedávno jsem si říkala, bože, brala bych aspoň den, který by byl nudný. Seděla bych v županu a listovala si v časopisech.“ U stolku v kavárně Savoy úřaduje se čtveřicí dívek a jedním mužem. Každý má před sebou štos dokumentů. „Tohle je tak na dvě hodiny a pak máš večeři se sponzorem,“ říká jí kolegyně.

Prezidentka nadačního fondu Slunečnice třímá v ruce věčně vyzvánějící BlackBerry, na který jí co chvíli sjede zrak. Jako „sociální podnikatelka“ se cítí odjakživa. „Nakonec i proto jsem se vlastně na Miss přihlásila.“ Byznys Slunečnice se dobře rozjel. Helenu Houdovou sice neživí, ale zato ji docela zapřáhl. Patří to k logice věci. „Do nadace naopak vkládám svoje peníze. Ale dříve jsem strašně moc pracovala, takže mám úspory.“ Od roku 2004, kdy do USA odešla, ze Slunečnice vybudovala organizaci mezinárodní. „Když jsem začínala, neměla jsem nejmenší tušení, co dělám. Jen jsem věděla, že chci měnit svět. Učila jsem se stylem pokus omyl. V USA jsem poprvé zjistila, že existují i jiní lidé, kteří mají takový sen... že jim přijde normální. Tady jsem byla považována za extremistku, za blázna, protože jsem nefungovala jako typická blonďatá miss. Slýchávala jsem to na ulici, prošla jsem a slyšela, jak mě soudí.“

Na webových stránkách americké verze Slunečnice visí prohlášení Heleny Houdové doprovázené fotografiemi dětí v otřesných podmínkách ze všech kontinentů. Všechny nafotila sama a tváře na nich zná křestním jménem. Obrovský billboard Houdové s dítětem v náručí bude tento měsíc viset také na newyorském náměstí Times Square. „Vždycky jsem čtyři měsíce makala, hodně jsem vydělala a pak to utrácela za letenky. Třeba jsem si vymyslela dvouměsíční cestu Venezuela–Kolumbie–Peru, abych podrobně poznala místní projekty. Miliony lidí žijí za méně než jeden dolar na den. My nemáme nejmenší představu, co to obnáší. Chtěla jsem to zažít. Musíme totiž jejich realitu zapasovat do své, abychom si to dovedli představit.“

A když se s takových cest vracela, zažívala kulturní šok. „Půl dne neteče voda, fajn, nefunguje elektřina, tak svítíte svíčkou. Ale přijet zpátky a najednou vidět to obrovské plýtvání, to je strašné. Den po návratu jsem fotila šaty za padesát tisíc dolarů. Z toho by ty děti žily deset let.“ A tak zpočátku nechodila nikam, žádné večeře, žádný společenský život. Viděla účet za sto padesát dolarů a hned si spočítala, že by to jednomu dítěti změnilo na celý rok život. Stejně jako každý vrcholový humanitárec, tak i Helena tím frustrovala své přátele. „Kamarádi si ze mě dělali srandu. Prý my tě pozveme, ale hlavně nám pořád neříkej, kolik by za to vystudovalo dětí v Guineji.“ Nakonec to vyřešila fikaně. Všechny kolem sebe „zdobrovolnila“.

Svou svatbu pojala ve stejném duchu. S manželem, americkým filmovým producentem indického původu Omarem Amanatem, se vzali tajně, při malém rodinném obřadu v lese, a peníze, které by bývali utratili za opulentní veselku, poslali na konto jednoho z projektů Slunečnice. Pětadvacet kambodžských dětí se za ně bude rok učit a léčit.

Kdo, když ne my

Zázemí zatím nikde nemá, ačkoliv první myšlenky na uhnízdění se jí zavrtávají do mysli. „Zatím jsme si zvolili nomádský život. Uvidíme, až to malému začne vadit, zatím mu je to jedno. Jedna rodina dědečka a babičky je v New Jersey, druhá v Plzni. Takže jsme pořád v letadle. Mám jeden kufr a víc nepotřebuju.“ Teď se chystá zaměřit na české projekty. Mé pochybnosti, zda v Česku budou lidé dávat nějaké větší peníze na charitu, nebere: „Nastal čas, aby se to změnilo. Jako stát jsme na tom přece výborně.“ A finanční krize prý štědrosti paradoxně napomáhá. Spousta bohatých na Západě přišla o úspory, a začali přemýšlet, co jim tím chtěl osud říct. „Lidé už se ptají, jestli produkt, který si kupují, je sociálně zodpovědný. Když jsem před deseti lety trvala na tom, že nebudu nosit kožešiny, nebo aby věci nebyly testované na zvířatech, byla jsem za blázna. Dnes se už ptají, alespoň v New Yorku, všichni. Všechny zajímá globální oteplování, lidé si raději vyberou výrobek, jehož koupí navíc ještě podpoří dobrou věc.“ Je to dvojnásobně výhodné. Firmy, které chtějí dát světu najevo, že se zajímají, si najmou právě Helenu Houdovou. A ta je navíc nakazí „slunečnicovou horečkou“, jak své agitce říká.

Slunečnice funguje z valné části po internetu. V 21. století je to nejpohodlnější a nejlevnější způsob vedení organizace, žádná drahá centrála s kávovary. Odtud věčně pípající BlackBerry. „Jsem proti filozofii velkých neziskovek, které nechají své lidi létat v byznys třídě. Například ředitelka jedné velké neziskovky v Kambodži má dům s deseti služebníky, a když vyjede z Phnom Penhu, má okamžitě tři sta dolarů diet navíc. Dá se to dělat jinak. Je totiž spousta lidí, kteří chtějí dobrovolně pomoci, ale nemají na to prostor. A my jim ho vytváříme.“

Tvrdí o sobě, že je introvertka, ale to jí nebrání vést organizaci o pěti stovkách dobrovolníků po celém světě. „Chci změnit svět,“ říká se stejnou sebedůvěrou a odhodláním, s jakým její vrstevnice mluví o tom, že chtějí založit rodinu a koupit si byt na hypotéku. „Jsme první generace, která to skutečně může dokázat. Podívejte se na Obamu. Osmdesát procent darů na jeho kampaň byly příspěvky pod sto dolarů. Máme média. Můžeme dělat spoustu věcí.“

O autorovi| NORA GRUNDOVÁ, nora.grundova@lidovky.cz

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!