„V pátek večer jste ukradli život i lásce mého života, matce mého syna, ale nebudu vás nenávidět,“ začíná svůj příspěvek Antoine Leiris, aniž by specifikoval, kde přesně jeho žena přišla o život.
Držela jsem ho v náručí, nemohl dýchat, popsala postřelená žena smrt manažera Eagles of Death Metal |
„Nevím, kdo jste, a nechci to vědět, jste mrtvé duše. Jestli vás ten váš Bůh, pro kterého jste zabíjeli, stvořil k obrazu svému, pak každá kulka v těle mé ženy byla ranou pro jeho srdce,“ oslovuje Leiris teroristy a naráží tak na jejich víru a prohlášení, že právě v jejím jménu zabíjeli.
„Nicméně, neudělám vám tu radost, že bych vás nenáviděl,“ píše odhodlaně. „To je přece to, co chcete. Jenže reagovat na nenávist hněvem by znamenalo podlehnout nevědomosti, která z vás dělá to, čím jste,“ vysvětluje. „Chcete, abych měl strach, abych ostražitě sledoval své spoluobčany, abych obětoval svou svobodu za bezpečí,“ promlouvá dál k teroristům a k Islámskému státu, který za pátečními útoky stojí, se slovy, že v tomto směru nevyhrají.
Konečně jsem ji viděl
Ve svém příspěvku se poté vrací k tomu, jak se do své ženy zamiloval. Popisuje také pondělní ráno, kdy poprvé uviděl její tělo. Tak jako další příbuzní, kteří se přišli přesvědčit o tom, že jejich milovaní jsou mezi 103 dosud identifikovanými oběťmi.
Řekli nám, ať koukáme do stropu, na zemi ležely mrtvoly. Já ale hledal Isobel, líčil mladík z Bataclanu |
„Dnes ráno jsem ji viděl. Konečně, po nocích a dnech čekání. Byla stejně krásná, jako když v pátek večer odcházela a stejně tak, jako když jsem se do ní před více než 12 lety šíleně zamiloval. Samozřejmě, že jsem zničený zármutkem, připouštím vám tohle malé vítězství, ale nebude to dlouho trvat. Jsem si jistý, že ona mi bude po boku každý den, dokud se znovu neshledáme v ráji svobodných duší, kam vy nikdy nebudete mít přístup.“
  |
Na závěr svého příspěvku také vyjadřuje určitou naději, kterou vidí ve svém synovi Melvilovi.
„Jsme jen dva, můj syn a já, ale jsme mnohem silnější než všechny armády světa. Ani na vás už nemám čas, musím se postarat o Melvila, který se zrovna probudil. Je mu 17 měsíců, teď si sní svůj oběd tak jako každý den, pak si spolu půjdeme tak jako každý den hrát a celý svůj život vás bude tenhle malý chlapec zostuzovat tím, jak je šťastný a svobodný. Protože ne, nedostane se vám jeho nenávisti,“ uzavírá Antoine Leiris.
