Josef Chochol je znám především jako představitel architektonického kubismu, ale trochu se zapomíná i na jeho další projekty, které jsou často neméně zajímavé. Narodil se dne 13. prosince 1880 v Písku, byl tedy stejný ročník jako Josef Gočár a o dva roky starší než vynálezce architektonického kubismu Pavel Janák. S Janákem ho spojuje i obdobné studium – i on absolvoval pražskou techniku a pak odešel do Vídně, kde krátce navštěvoval slavný ateliér Otta Wagnera na tamní akademii výtvarných umění.
Wagnerovská moderna pak ovlivnila jeho ranou tvorbu, což ostatně platí i o Janákovi. Chocholovým mistrovským dílem v tomto stylu je interiér Brožíkova sálu Staroměstské radnice z let 1910/1911. Ano, to je ten, jehož stěny zdobí známé obrazy Mistr Jan Hus před Kostnickým koncilem a Volba Jiřího z Poděbrad českým králem, jejichž autorem je Václav Brožík. Samotné síni, která původně sloužila jako jednací sál pražských zastupitelů, dominuje bílá a zlatá, nábytek je černý. Decentní dekor je ve stylu geometrické moderny a jasně odkazuje na Wagnerovy vídeňské pozdní práce – například Poštovní spořitelnu nebo kostel na Steinhofu.
Hranol a pyramida
Další Chocholova tvorba se však obrací poněkud jiným směrem. Když Janák zkritizoval modernu jako pragmatický styl bez emocí a položil svým článkem Hranol a pyramida v Uměleckém měsíčníku teoretické základy expresivnímu architektonickému kubismu, byl mladý architekt uchvácen. Stal se členem Skupiny výtvarných umělců, kterou čeští kubisté založili, a v letech 1912 až 1914 navrhl a realizoval tři stavby, které lze právem považovat za nejradikálnější příklady nového stylu. Shodou okolností je najdeme všechny v katastru Vyšehradu.
Mistrovským raným dílem Josefa Chochola je Brožíkova síň Staroměstské radnice z let 1910/1911. Sál, kterému vévodí obrazy Václava Brožíka, sloužil dříve jako jednací místnost pražského zastupitelstva.
Průčelí těchto staveb jejich autor dynamicky komponoval z šikmých ploch připomínajících krystaly, počínal si tedy mnohem radikálněji, než jak činili v téže době na svých stavbách jeho kolegové ze Skupiny. Snad nejméně výrazný je trojdům poblíž vyšehradského tunelu s převýšenou střední partií, zakončenou tympanonem a symetrickými bočními křídly.
Skvělá je vila u Železničního mostu s v půdorysu polygonálním rizalitem obráceným k řece a také činžovní dům, tvořící nároží Neklanovy a Přemyslovy ulice, kde architekt využil i toho, že obě ulice svírají ostrý úhel a stavba stojí na mírném svahu.
Chocholovi bývá někdy připisována i čtvrtá stavba, kterou též najdeme v Neklanově ulici, ale ta je dílem jednoho ze stavebníků výše zmíněného trojdomu architekta Antonína Belady, Chocholův vliv je tu však zřejmý. Chochol navrhoval také kubistický nábytek, známá je především jeho sedací souprava z tmavého dřeva, která je dnes ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzeaa my ji snad brzy uvidíme v obnovené instalaci kubismu v Gočárově domě U Černé Matky Boží.
Architekt však – podobně jako Janák s Gočárem – jehlancový styl rychle opouští a vrací se opět k odkazu moderny, když vytváří architektonické studie prostých průčelí, předznamenávající další vývoj architektury k purismu a funkcionalismu. Ty mu přinesly obdiv nastupující meziválečné generace avantgardy a členství v Teigeho Devětsilu, kde byl nejstarším architektem.
Realizované stavby z 20. let však nejsou nijak výrazné. Patří k nim spolkový dům SIA v Dittrichově ulici, banka v Jindřišské ulici, jejíž radikálně členěné průčelí později pokazil keramický obklad, navržený jiným architektem, blok družstevních domů na břehu Vltavy v Holešovicích a železobetonový Trojský most, spojující Holešovice s Libní (ten byl po druhé světové válce přejmenován na most Barikádníků, ale v původní podobě se nedochoval, neboť byl zásadně přestavěn v 70. letech).
Divadlo jako parník
Snad nejzajímavějším Chocholovým nerealizovaným návrhem z meziválečného období se stala studie Osvobozeného divadla z roku 1928. Je na ní jasně patrný obdiv k ruskému konstruktivismu a projektům takzvaných davových divadel, včetně jisté exaltovanosti, ale dynamika budovy, která připomíná parník, z jehož stěžně září do noci reflektor, má v sobě romantické kouzlo. V této době se Chochol stává členem Levé fronty a později Svazu socialistických architektů. Působí také jako urbanista a účastní se řady soutěží na pražské monumentální budovy.
Známá kubistická realizace Josefa Chochola na pražském Vyšehradě.
Třicátá léta přinesla ještě několik funkcionalistických studií a realizací. Vila ing. Verunáče v Neherovské ulici na Hanspaulce je zdařilým příkladem avantgardního rodinného domu se slunečními terasami a pásovými okny ve stylu Le Corbusiera, má však poněkud smůlu, neboť asi navždy zůstane ve stínu svého souseda. A tím je jedna z nejvýznamnějších funkcionalistických vil meziválečné éry – dům Lídy Baarové od Ladislava Žáka. Před válkou architekt ještě navrhuje trojici funkcionalistických takzvaných elektrických domů v Holešovicích v ulicích U Elektrárny a také Dělnické, jejž zdobí reliéf sochaře Jiřího Ducháčka. A společně s Richardem Ferdinandem Podzemným i pavlačové domy obce pražské v libeňské ulici U Školičky.
Chocholova válečná léta leží v hlubokém stínu. Nevímpřesně, co se stalo, každopádně po válce byl architekt penzionován, objevily se zvěsti o jeho selhání a snad i kolaboraci a nakonec následovalo vyloučení z architektonické komunity. Josef Chochol zemřel zapomenut v ústraní v roce 1956 v Praze –městě, v němž najdeme téměř všechny jeho stavby. Zájem o jeho tvorbu probudilo až znovuobjevení kubismu v 60. letech. Kubistické stavby jsou opraveny a památkově chráněny, o těch ostatních se však mnoho neví.
