* Film Útěk ze Sibiře je prý první hollywoodský film na téma gulagu. Jak ho v USA přijali?
Diváci reagovali překvapeně. Přiznávali, jak málo o tomhle tématu vědí. To se týkalo i hereckého obsazení: třeba Švéd Gustaf Skarsgard říkal, že se ve škole o gulagu nic neučili, snad jen pár lidí zaslechlo o Solženicynovi. Podobné to bylo i u nás v Austrálii, ohledně sovětských zvěrstev stále panuje i mezi vzdělanými lidmi značná nevědomost.
* Postavy vašeho filmu přežívají díky praktickým dovednostem, jako je určování světových stran pomocí klacíků nebo vaření mýdla z tuku. Odkud jste se to naučil?
Hlavně od technického poradce Cyrila Delafosse-Guiramanda. Podniká náročné túry, Dlouhá cesta se mu moc líbila, a tak trasu v ní zachycenou sám ušel. Všechny ty praktické věci naučil i herce. Věděl toho taky hodně o gulagu, ale na to jsem měl jako poradkyni historičku Anne Applebaumovou. Chtěl jsem se dostat k pravdě tak blízko, jak to jen šlo.
* Na Útěku ze Sibiře pracoval český specialista na zvířata Ota Bareš. Jak jste na něj narazil?
Doporučili mi ho. Sehnal nám jelena, který měl uvíznout v bahně. Moc dobře to s ním uměl, a taky se svými havrany.
* Film končí codou, která vysvětluje vývoj ve východním bloku v letech 1945 až 1989. Ze středoevropského pohledu je zbytečná, dal jste ji tam kvůli americkému publiku?
Ne, má symbolizovat, jakou cenu musel ústřední pár zaplatit a jak dlouho válka nakonec trvala. Není to historická přednáška, spíš podtržení faktu, že ti dva manželé přišli o společný život, ztratili mládí i svobodu.
* Co se symboliky týče, v Útěku ze Sibiře je dost katolická: postavy pohání vina nebo touha po odpuštění, v poušti se odehraje nádherná mariánská scéna...
Nikdy do svých filmů netlačím polopatismy, jsem rád, když významy přijdou samy. Tady se tedy objevily křesťanské aspekty: lidé v té době byli víc věřící, když postavy filmu chodí po poušti, vypadají biblicky... Ale právě ten motiv odpuštění je hodně důležitý, lidi v podobné situaci by spíš hnala touha po pomstě.
* Jste první australský režisér, který se proslavil celosvětově. Jak vzpomínáte na australskou novou vlnu, z níž jste vzešel, a na přechod do USA?
Zpětně to vypadá daleko přehledněji. V Austrálii se mi pracovalo dobře. V Hollywoodu mi nabídli práci hned po mém druhém filmu, Pikniku na Hanging Rock, ale uvědomil jsem si, že na to ještě nejsem připravený, to jsem byl až po pár dalších australských snímcích. Byla to evoluce.
* Stavění stodoly ve vašem prvním americkém filmu Svědek je jedna z nejkrásnějších scén v dějinách kinematografie. Jak vznikala?
Natáčeli jsme ji snad dva dny. Když jsme se pak dívali na denní práce, byl u toho producent Ed Feldman, takový nerudný hollywoodský týpek. Tři hodiny jsme koukali na zatloukání hřebíků, zvedání trámů, nikde žádné drama. Když to skončilo, Ed prohlásil, že právě utratil 20 000 dolarů za hromadu kladiv. Musel si myslet, že jsem se zbláznil, ale nakonec se z toho stala docela památná scéna.
* Podobně jako vaše nejlepší scény je beze slov. Kdysi jste řekl, že v raných časech australského filmu dokázal málokdo napsat slušný dialog. Proto jste se musel naučit vyprávět hlavně obrazem?
Asi ano. Je to i důsledek toho, že jsem se velmi zajímal o němé filmy. Nasával jsem ty nejlepší, ruské montážníky, německý expresionismus, raného Hitchcocka. Zjistil jsem, že něco podobného dělám instinktivně taky. Doteď si beru hrubé sestřihy své práce domů, dívám se na ně na televizi bez zvuku a sleduju, jestli je jejich příběh hlavně v obraze.
lidovky.cz Nezkrácený rozhovor najdete na www.lidovky.cz/kultura
